Chronickou nemocí naší civilizace není inflace, ale neobhajitelně vysoký dluh. Podle hlavního makroekonomického stratéga ČSOB Tomáše Sedláčka se vlády nebojí dluhů, když vědí, že je zaplatí budoucí politická garnitura nebo generace. Tomu je ale třeba učinit přítrž dřív, než bude pozdě.
Foto: Jakub Stadler
Nedávno jste napsal, že politikům by měla být odňata možnost zadlužovat stát, stejně jako se to stalo dříve s měnovou politikou. Kdo by tedy měl hospodařit s veřejnými prostředky a nést za toto hospodaření odpovědnost?
Hospodařili by nadále politici. Rozhodovali by, kam jaké peníze poslat, co dotovat a co ne, ale neměli by právo určovat výši zadlužení. Jinými slovy, rozhodovali by o struktuře daní, o tom, kam peníze půjdou, ale nemohli by libovolně zvyšovat rozpočet. Prostě tak, jak je to běžné v podnicích, kde máte přidělený rozpočet v jisté výši a vy jej nesmíte libovolně a svévolně překračovat. Podobně by to fungovalo u politiků. Fiskální politika je v tomto ohledu daleko za vývojem měnové politiky. Měnová politika, zkráceně právo tisknout peníze, je dnes téměř dokonale odpolitizována. A je nám všem mnohem lépe, ač to zpočátku také znělo dost neuvěřitelně.
Na co by se pak redukovala politika jako taková, když dnes je právě státní rozpočet největším nástrojem politiků, jak dosahovat svých politických cílů?
Evropští ministři se společně rozhodnou, že například sníží zadlužení a že v letech, kdy panuje prudký hospodářský růst, je třeba dosahovat přebytku veřejných financí. Takže Česká republika dostane úkol, že daný rok nebude mít žádný deficit. A na českých politicích bude to zařídit. Tím politici nepřijdou o své nástroje, jen se zbaví toho šíleného pokušení neustále svévolně zadlužovat stát. Kdyby politici měli moc tisknout peníze, také by je tiskli, byť by nakrásně věděli, že to povede k vysoké inflaci. Podobné je to se zadlužováním. Proč se nezadlužit, když to zaplatí někdo jiný, budoucí politická garnitura nebo generace? Proto je chronickou nemocí naší civilizace nikoli inflace, jako v minulosti, ale neobhajitelně vysoký dluh. Tomu je třeba učinit přítrž dřív, než bude pozdě. Musíme se zbavit fiskálního pokušení, stejně jako jsme se zbavili v minulosti pokušení měnového.
Jedním z možných vyústění nynější krize v eurozóně je její federalizace a vytvoření nadnárodní fiskální politiky?
Je to mnohem pravděpodobnější scénář než rozpad eurozóny. Rozpad eurozóny není rozumný ani výhodný pro žádný stát. Pokud bude dluhová krize státních financí nadále pokračovat a budou padat další státy, nebude dost peněz na látání všech děr. Měli jsme zatím štěstí, že bankrotovaly relativně malé ekonomiky, které šlo opravit finanční injekcí. Pokud by se do podobných problémů dostaly velké země typu Španělsko nebo Itálie, pak už by obvyklý postup finanční pomoci nestačil. Jediným řešením je pokračovat v integraci, protože teď jsme tak nějak uprostřed cesty.
Bylo by v zájmu Česka do takové federální eurozóny vstupovat?
Pokud jsme se naučili něčemu z osmi let vlády G. W. Bushe, tak tomu, že ani nejmocnější muž nejmocnější země světa si nemůže dělat věci po svém, „suverénně“. I USA musí hledat spojence, kompromisy a vzdávat se své „suverenity“ – v tom je klíč k úspěchu. To jen tady si myslíme, že máme jakousi suverenitu, o kterou nás svět chce připravit. Je to přesně naopak – svět, Evropa nabízí spolupráci, která významně posílí světovou roli Česka, a my to bereme jako útok na naši suverenitu. Jen tady si myslíme, že naše centrální banka může dlouhodobě ovlivnit kurz koruny. Přestože to nedokáže ani americký FeD s dolarem. Česká republika je klasickým příkladem zemí, pro které je společná měna vysoce výhodná. A v bouři v horách je lépe semknout se spolu než zkoušet štěstí každý na vlastní pěst. Takže ano: Vstoupit do eurozóny by bylo pro Česko výhodné již dávno.
Mimochodem, prý jste zatím o přínosech eura pro českou ekonomiku nedokázal přesvědčit své kolegy z Národní ekonomické rady vlády (NERV). Proč?
Tak to úplně není, v NERVu je více příznivců eura než odpůrců. Ale protože pravidlem minulého NERVu bylo, že jsme chtěli prosazovat jen věci, na nichž je shoda, euro jsme vynechali. Také kvůli tomu, že jsme se zaměřovali na rychlá a krátkodobá opatření, a tím euro není. Podívejte se na to z jiné stránky. Z krachu státu Kalifornie nikdy nikoho nenapadlo vinit to, že mají dolar. Špatně hospodařili, to je celé. Vinit z toho společnou měnu, dolar, by byla hloupost. Ale spojení „za řecké dluhy může euro“ používá plno komentátorů. Přestože je to podobně absurdní. Stejně tak kurz eura – když je euro moc silné, euroskeptici nadávají a za všechny neduhy viní euro. Totéž dělají, pokud je euro zase „moc slabé“. A tváří se přitom, tito vyznavači svobodného trhu, že znají „pravou hodnotu eura“ a že trh se v ocenění eura mýlí. To je další ironie. V diskuzích o zavedení eura se také strašilo skokovým nárůstem cen po vstupu do eurozóny. A zase vedle. Ani ve Slovinsku, ani na Slovensku jsem nic podobného neviděl, strašák se rozplynul jako kostka cukru. Národní strašitelé by se měli omluvit.
Tomáš Sedláček (33)
Narodil se v Roudnici nad Labem. Vystudoval teoretickou ekonomii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti zde přednáší filozofii, ekonomii a dějiny ekonomických teorií. Je stipendistou Yale University, která ho v roce 2006 ve svém Yale Economic Review zařadila mezi pětici mladých perspektivních ekonomů.
V letech 2001 až 2003 pracoval jako ekonomický poradce Václava Havla. V roce 2004 přijal post expertního poradce ministra financí. Je členem programového výboru nadace Fórum 2000.
Je členem NERVu – Národní ekonomické rady vlády. Od roku 2006 pracuje jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Je ženatý a má syna Kristiána. K jeho koníčkům patří psychologie, teoretická fyzika, literatura, filmy, lyžování a cyklistika.
Může na nynější problémy eurozóny doplatit i Česko, třeba výrazným zpomalením tempa růstu ekonomiky nebo prodražením státního dluhu?
Ale to přeci nejsou problémy eurozóny. Co Maďarsko, co Island? Co USA a Británie, kde krize propukla jako první. Máme občas trošku krátkou paměť. Krize nemá s eurem nic společného. Kdyby EU nebo euro nebylo, krize by přišla také a s vysokou pravděpodobností by byla v Evropě mnohem hlubší. Dokážete si představit, jak by asi vypadal příběh krize, kdybychom tady v Evropě měli 27 a víc národních měn? Kdyby nebyla EU, která protekcionismu téměř dokonale brání, vedla by krize k obchodním válkám, vzájemným devalvacím a depreciacím a snaze obohatit se na úkor obchodních partnerů. Euro krizi mírní, nikoli prohlubuje.
Platí to i pro Česko?
Myslíte si, že jsme z Evropy vyňati, že se nás problémy netýkají? Že všichni ostatní dělali chyby, jen my jsme tu svatě proplouvali? Komu vděčíme za všechen ten růst a bohatství? Evropě. Prostě již konečně přestaňme myslet typem MY a ONI. My jsme Evropané. My musíme řešit evropské problémy a Evropa naše. My musíme pomáhat jiným a oni nám, společně můžeme obstát, každý zvlášť jistě padne. Měla by Evropa jakoukoli šanci obstát dlouhodobě v globální konkurenci proti USA či Číně, kdyby si každá země hrála na vlastním písečku? Kdybychom neměli společnou měnu? Já jsem vždy byl pro odstraňování bariér svobodného trhu – a naše pravice tady na těch zbytečných bariérách trvá. Proč penalizovat podniky, které dovážejí a vyvážejí? Proč si přidělávat zbytečné šediny s tím, kde bude koruna za týden, rok, měsíc, jak nastaví ČNB úrokovou sazbu? To jsou problémy, které má většina evropských zemí vyřešeny. Mohou se věnovat dalším důležitým věcem. To jen tady se točíme do kolečka.
Zatím se pro příští roky hovoří o hospodářském růstu Česka kolem dvou až tří procent. Je podle vás takové tempo reálné?
To je pochopitelně tempo, které je stimulované dluhovým dopingem. Statistika HDP ztrácí smysl, když do ekonomiky pumpujete mnohem více dluhových peněz, než je výsledný růst. Statistika HDP ztrácí smysl, když je roční deficit několikanásobně vyšší než výsledný roční růst. Spíš mne zaráží, že to nikoho nenapadne. A tak bychom měli říkat, že HDP není hrubý domácí produkt, ale hrubý dluhový produkt. Naše ekonomika bude i nadále několik let tažená dluhem. Takže jestli výsledný růst bude dvě, tři, čtyři procenta, vůbec nemá cenu komentovat.
Tvrdíte, že růst je třeba považovat za vedlejší efekt dobrého vládnutí. Jak by takové dobré vládnutí mělo vypadat v českých podmínkách?
Přestat krást a přestat se bát. Donebevolající hřích je, jak málo se s korupcí dělá a jak moc se přitom o její všudypřítomnosti ví a hovoří. My se kvůli korupci pravidelně propadáme v mezinárodních žebříčcích konkurenceschopnosti. Korupce je na prvním místě toho, co nás brzdí. A ten strach: strach z reforem, strach z Evropy, strach z jinakosti, strach z toho, udělat něco zajímavého, strach z prohraných voleb, strach ze ztráty popularity, strach z toho, že se odhalí další korupční skandál. Strach z médií, strach dělat nepopulární kroky. Co by se mělo dělat, není žádným tajemstvím. Teď jsme se studenty v NERVu sepsali takovou pěknou studii Od reformy k reformě, kde reformní snahy mapujeme už od Dřevíčské výzvy přes Špidlovu a Sobotkovu reformu, Strategii hospodářského růstu, kterou psal Martin Jahn, a zprávy OEC.
A světe, div se, je to pořád víceméně to samé už 10 let. My víme, co máme dělat, jen nemáme odvahu kousnout do kyselého jablka. Tady se každá reforma musí prezentovat jako něco, co je pro každého výhodné, a to ihned. Jenže tak to nejde. Kyselé jablko je kyselé jablko a to neokecáte. A vláda má mandát to říct na rovinu. Lidi to vezmou. Ale neskousnou, zcela správně, když se z nich dělají hlupáci.