Tomáš Sokol: ďáblův advokát

Arogantní, bezskrupulózní a drahý – to jsou přívlastky, které bývají velmi často skloňovány v souvislosti se jménem Tomáše Sokola. I jeho nepřátelé však připouštějí, že je zároveň schopný, odvážný a před soudem může být svému klientu užitečný.

Autor: Jakub Stadler

V České republice je přes osm tisíc advokátů. Chcete-li zvolit toho nejlepšího, máte tedy z čeho vybírat. Zdá se však, že česká veřejnost má jasný názor na to, kdo jím je. Ukazují to i výsledky jediné soutěže svého druhu u nás – soutěže Právník roku. V jejím rámci se vybírají nejúspěšnější právníci – a to v různých kategoriích. Zatímco v ostatních disciplínách soutěže se každoročně střídají jména nominovaných i vítězů, v kategorii „Právník roku volený laickou veřejností“ jsou výsledky velmi monotónní. Ve třech posledních ročnících soutěže zvítězil Tomáš Sokol.

Celebrita české advokacie

Práci většiny ostatních právníků obvykle ocení jen úzký okruh odborníků, na tom, že je Sokol výjimečně schopný advokát, se nicméně neshodují jen jeho kolegové, ale i zbytek Čechů bez ohledu na profesi. Zdaleka ne všichni se však shodnou v otázce jeho charakterových kvalit. Říká se o něm, že je arogantní chladný cynik, který by obhajoval i samotného ďábla – samozřejmě za předpokladu, že by mu dost zaplatil.

K lidem, kteří si ho najali, patří mimo jiné Radovan Krejčíř, Bohumil Kulínský či Jiří Paroubek. (Ten se jím nechal zastupovat, když chtěl česká média přesvědčit, aby jeho tehdejší přítelkyni a současnou manželku Petru nenazývala milenkou.) Tomáš Sokol se tak díky svým klientům často ocitá na předních stranách novin. V současné době se jeho jméno v tisku objevuje například ve spojení s vládním návrhem na rozpuštění Dělnické strany. K Nejvyššímu správnímu soudu ho česká vláda podala již podruhé. Napoprvé s ním neuspěla. Při svém druhém pokusu se stát nechal zastoupit Tomášem Sokolem – členové vlády patrně doufají, že by to mohlo zvýšit jejich šance na úspěch. Jestli bude druhý návrh úspěšnější, je ale zatím ve hvězdách, soud má teprve nařídit jednání.

Zdaleka ne všichni lidé, kteří zamíří do pražské Sokolské ulice, v níž najdeme sídlo advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, jsou VIP zákazníci s houfem novinářů za zády. „Klienty si nevybírám podle toho, zda jsou zajímaví nebo sympatičtí. Naše advokátní kancelář bere prakticky všechno. Když se mám rozhodnout, jestli vezmu nějakou věc nebo ne, zvážím jen, jestli daný obor dělám nebo ne, jestli na to mám dost času a to, zda nehrozí kolize zájmů,“ říká Sokol.

Šanci nechat se zastupovat slavným advokátem tak má v podstatě každý. Přesněji řečeno má ji tehdy, je-li ochoten zaplatit pět tisíc korun za hodinu jeho práce. To alespoň vyplývá z oficiálního ceníku Sokolovy advokátní kanceláře. Podle něj stojí klienta hodina služeb pět tisíc korun. Čas Tomáše Sokola tedy není zrovna levný. Jeho cena ale nebyla vždy stejná. Jak vlastně vypadala cesta Tomáše Sokola ke slávě a úspěchu?

Neposlušný syn šermíře

Tomáš Sokol se narodil 6. října 1951 v Praze do rodiny Aloise Sokola, desetinásobného mistra republiky v šermu a pozdějšího vedoucího oddělení vrcholových sportů Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy a sportu (ÚV ČSTV). Po svém otci zdědil dobrý vztah ke sportu a radu, kterou se v životě řídí – za všechno si můžeš sám.

Kdo by hádal, že se Sokol od dětství cílevědomě připravoval na kariéru právníka, mýlil by se. „Nezajímalo mě, co bude, až budu velký, zajímalo mě maximálně, co bude zítra,“ vzpomíná. Budoucnost ale zajímala jeho rodiče. Když se ho ptali, čím chce být, odpovídal, že vojákem cizinecké legie. To byl ale spíše jen způsob, jak rodiče vyděsit. Jediné, v čem měl jako chlapec ohledně své budoucnosti jasno, bylo, že nechce skončit v kanceláři jako táta. Jeho rodičům to dělalo starosti. Neuklidňovaly je ani zprávy ze základní školy. První ze čtyř dvojek z chování dostal už ve druhé třídě. „Nepral jsem se ani nehádal, jenom jsem si dělal, co jsem chtěl,“ vysvětluje Sokol. Když mu učitelův výklad připadal zajímavý, poslouchal ho, jinak si četl nebo třeba kreslil. Učitelé o něm říkali, že je neukázněný, nesoustředěný a bez zájmu. Když nastal čas přemýšlet o dalším vzdělání, Sokolovým naznačili, že by měli být rádi, když se jejich synovi podaří získat výuční list. Ke studiu na střední škole ho nedoporučili. „Když říkali, že jsem neukázněný a nesoustředěný, měli pravdu, jenže nevzali v úvahu, že když mě něco bude bavit, tak to budu dělat pořádně,“ komentuje názor svých pedagogů slavný advokát.

Elektrikář a antikomunista

Jeho kariéra se tak začala odvíjet překvapivým směrem. Vyučil se elektromechanikem. První praktickou zkušenost s orgány činnými v trestním řízení si však odnesl již z doby svého učení. Když mu bylo sedmnáct, odsoudili ho za útok na veřejného činitele – 1. května roku 1969 totiž při nepovolené demonstraci na Václavském náměstí křičel na příslušníky Veřejné bezpečnosti „gestapo“. Rozsudek, který mohl připravit řadu obviněných o kvalitní obhajobu tím, že by ze Sokola stvořil počestného elektrikáře, jehož morálku by asi moc lidí nezpochybňovalo, dnes visí na zdi jeho kanceláře. „Moji učitelé byli slušní a nenapsali mi to do posudku, jinak bych se na práva nedostal,“ soudí Sokol.

Jeho kariéra se tak mohla začít stáčet správným směrem. Ještě jako učně ho začaly přitahovat spíše humanitní obory. Proto vyjádřil přání složit maturitní zkoušky na střední všeobecně vzdělávací škole (tehdejší obdobě gymnázia, po jejímž absolvování se předpokládalo další studium na vysoké škole). Rodiče, kteří patrně stále nezapomněli na slova učitelů ze základní školy, mu ale řekli, že na takové škole ho živit nebudou. Chtěli, aby si jejich syn vybral školu, která může být základem pro reálnou profesi. A tak Sokol odmaturoval na elektrotechnické průmyslovce. Už tehdy věděl, že chce jít studovat práva. Na vysokou školu ho ale nepřijali. Třiadvacetiletý čerstvý absolvent průmyslovky se nezdál být vhodným adeptem studia práv.

Následující rok tedy strávil jako elektroprojektant v pražských elektrorozvodných závodech, přihlášku si ale podal znovu. „Nedělal jsem to s žádným pevným předsevzetím, že chci být právník, ani s žádnou jasnou představou o tom, co takový právník dělá. Chtěl jsem vystudovat humanitní obor na vysoké škole a práva mi přišla nejzajímavější,“ vysvětluje Sokol svou motivaci. A proč tolik stál o vysokoškolská studia? „Na střední mě nevzali s tím, že se na studia nehodím, takže jsem si asi chtěl dokázat, že to není pravda,“ dodává.

Nadějný právník a… kombajnista Právníkem – respektive studentem Právnické fakulty Univerzity Karlovy – se Sokol stává až v říjnu roku 1975. Měsíc předtím se stihl oženit se svou první ženou Kristinou a dva měsíce poté se narodí jeho první dcera – rovněž Kristina. Studium tedy není jedinou náplní jeho života, musí uživit rodinu. Podařilo se mu to – a na tehdejší poměry velmi dobře. „V době, kdy průměrný Čech vydělával okolo tří tisíc korun, byl můj příjem zhruba pět tisíc korun měsíčně,“ konstatuje Sokol. Hlavním zdrojem peněz byly brigády. „Jako melouch jsem projektoval rekonstrukci elektrorozvodného vedení Podolského stadionu,“ uvádí příklad. Vedle toho vydělával jako vrátný. Obzvlášť lukrativní pak byly jeho letní brigády. „Bylo mi jedno, jestli dostanu jedničku nebo trojku, šlo o to, abych měl zkoušky hotové do prázdnin a mohl jezdit s kombajnem,“ popisuje svůj přístup ke studiu. Právnickou fakultu vystudoval přes svou nadstandardní zaměstnanost bez větších obtíží. „Mám relativně dobrou paměť a ve vrátnici se velmi dobře učí. Máte dvanáctihodinovou šichtu, při níž jenom podáváte klíče lidem a nemůžete z ní utéct,“ vysvětluje Sokol. Fakultu absolvoval v roce 1978, v témže roce se narodila i jeho druhá dcera Petra. Soudit se mu nechtělo a obával se, že kdyby se stal prokurátorem, hrozilo by, že po něm budou požadovat, aby vstoupil do strany. Advokacie mu připadala více „sexy“. Jenže stát se advokátem v Praze nebylo koncem sedmdesátých let jednoduché, počty členů advokátních poraden byly dány a rozšiřovat jejich řady šlo jen těžko. Tomáš Sokol ale měl štěstí. „Roli sehrál můj tatínek a skutečnost, že znal některé advokáty a přimluvil se za mě – tedy protekce,“ konstatuje. Po ekonomické stránce si však tímto krokem (z krátkodobého hlediska) rozhodně nepolepšil. Ze svých pěti tisíc za měsíc se totiž dostává na koncipientský plat – 1555 korun hrubého. Profesionál bez emocí

Advokátní zkoušku složil v roce 1980. V roce 1985 se rozvedl a o tři roky později se z Prahy přestěhoval do Černošic – za svou současnou manželkou Jitkou. A jak dnes vzpomíná na předrevoluční časy? „Před rokem 1989 nás právníků bylo v republice málo – 900, to na tom bylo pěkné. Byli jsme uzavřená a velmi přátelská komunita, oslovovali jsme se kolego a tykali si. Na tu dobu mám velmi hezké vzpomínky,“ popisuje. Nezdá se, že by na časy nesvobody vzpomínal zrovna ve zlém. „V osmdesátých letech už režim zas tak moc nekousal. Disidentům ubližovali, to ano, ale nás nechávali být. Kdybych prováděl to, co dělali disidenti, problémy bych měl, ale já je jenom hájil, takže jsem potíže v zásadě nezaznamenal. Když jsem podepsal Několik vět, jeden estébák se nechal slyšet, že až si to vyřídí s umělci, dojde taky na advokáty. To bylo v létě 1989. Snad to měl skutečně v plánu, ale už to nestihl,“ usmívá se.

Na začátku roku 1990 se zdálo, že pro něj bude revoluce znamenat zásadní kariérní zlom – opustil advokacii a stal se městským prokurátorem v Praze. Na konci listopadu téhož roku funkci složil a stal se ministrem vnitra ČR. „Byla to dobrá zkušenost, ale nebylo to výrazně jiné než dělat advokáta. Byl jsem najatý na určitou práci, a tak jsem ji dělal,“ říká. Ve druhé polovině roku 1992 se vrátil k advokacii. Spolu s Janem Brožem založil kancelář, ve které pracuje dodnes.

Kromě toho, že je členem České advokátní komory (jako každý český advokát), je i členem její kárné komise a zkušebním komisařem pro trestní právo při advokátních zkouškách. Potenciální advokáty však nejen zkouší, ale rovněž jim přednáší – třeba o tom, jak si mají počínat před soudem. Co je učí? „Důležité je uvědomit si, proč u toho soudu jsem. Není to proto, abych nějakým záhadným způsobem vyhrál spor nebo tam exhiboval, ale jen proto, abych hájil právní zájmy svého klienta.“

A jak přistupuje ke své práci on sám? „Ve sporech mi nejde o to, porazit soupeře. Takovou ambici můžete mít třeba v běhu, ale v advokacii běžíte s klientem na zádech. To, zda je možné spor vyhrát, je do značné míry dané, takže se můžu srovnávat jen sám se sebou. Jde jen o to, abych prosazoval právní zájem klienta s maximálním úsilím a odborností, kterou mám,“ konstatuje slavný advokát.

Kromě toho se řídí heslem, že do práce nepatří emoce. Že je bere vážně, dokázal například začátkem letošního roku při vyhlašování rozsudku Vrchního soudu v Praze nad bývalým šéfem Bambini di Praga Bohumilem Kulínským. Jeho klient tehdy dostal za pohlavní zneužívání sboristek pět a půl roku odnětí svobody. Když soudce rozsudek četl, Sokol seděl vedle Kulínského a nehnul ani brvou. Stejně klidně působil i při následujícím rozhovoru s novináři. „Léta v advokacii mě naučila nechat si emoční rezervu. Kdybych v případě úspěchu tančil a jásal a při prohře plakal, byl bych dneska psychicky zničený.“ Advokát se podle Sokola musí od případu emočně odstřihnout. „Já jsem v tomhle navíc naštěstí dost citově plochý. Vím, že můžu vyhrát, vím, že můžu prohrát, a jsem s tím smířený. V mém honoráři není pláč nad prohranou věcí – tohle odmítám dělat,“ říká. Svým způsobem tak dává zapravdu lidem, kteří o něm říkají, že je cynik.

Dokonce připouští i aroganci, která mu bývá vyčítána. „Umím být ošklivě arogantní, ironický, jízlivý a nafoukaný. Občas třeba píšu dopisy, v nichž adresátovi doporučím, že by si měl zopakovat práva. Ale dělám to velmi výjimečně a vůči svým kolegům vůbec,“ dodává.

Člověk s klidným svědomím

S těmi, kdo zpochybňují jeho morálku, však nesouhlasí. Přitom rozhodně nepatří k advokátům, kteří by zastupovali jen klienty, o jejichž nevině jsou přesvědčeni. Podle něj je takový přístup alibistický a diletantský. „Řeči o tom, jestli je někdo vinný nebo ne, nechávám malým dětem,“ prohlašuje Sokol. „Říká se o mně, že by mi bylo úplně jedno, kdyby za mnou přišel gangster, který postřílel půlku obce, hlavně, že by zaplatil. Jenže mojí povinností není takového člověka soudit. Mým úkolem je poskytovat právní služby, na které má nárok gangster stejně jako kdokoliv jiný. Pekař mu ostatně taky neodmítne prodat housky a neřekne, jděte si je koupit někam jinam, vy jste grázl,“ vysvětluje.

Zdůrazňuje, že jeho úkolem je zajistit dodržení práv člověka na spravedlivý proces a obhajobu. „Já jsem od toho, abych provedl profesionální výkon. Přijdu k soudu a řeknu, obžaloba má tyto skutkové vady, toto si protiřečí a tohle je špatná právní kvalifikace. To je všechno. Kdybych někoho odmítl zastupovat jen proto, že by mi připadal nějaký vinný, nedokázal bych se vypořádat ne se svou kapsou, ale se svým svědomím,“ uzavírá.

A jak se Tomáš Sokol vyrovnává se svou kapsou? „Moc neutrácím, ale když máte čtyři děti, vždycky je za co.“ (Kromě Kristiny a Petry má ještě Jitku a Pavla, které vyženil.) „Sobě musím kupovat slušné obleky a boty a občas si koupím nějaké víno, nějakou knížku,“ doplňuje. Rád si čte knihy s historickou tematikou. Nejvíc ho přitom zajímá období druhé světové války. Cestování v čase dává přednost před tím prostorovým. Když nemusí, příliš necestuje, dovolenou tráví nejraději doma v Černošicích.

Na svůj největší profesní úspěch prý zatím teprve čeká. Za ten životní považuje skutečnost, že umí žít tak, aby byl spokojený. „Celý život dělám to, co mě baví. Hraju si. Je spousta lidí, kteří mají víc peněz a společenských kontaktů než já, a přesto jsou nespokojení, a je spousta lidí, kteří toho mají míň, a spokojení jsou. Já jsem s tím, co mám, přiměřeně spokojený – a přiměřeně nespokojený, díky čemuž mohu svou pozici stále vylepšovat.“