Prodali mandát, prodali svědomí. Tak a podobně bylo komentováno obvinění tří exposlanců z toho, že v souvislosti se skončením svého mandátu nastoupili (v jednom případě ani to ne) na různé pozice ve státních akciovkách, přičemž tato místa měli dostat co úplatek. Opojná lehkost souzení. To šlo lidem vždy velmi dobře.
Ve skutečnosti jde o dva problémy, oba složité. Jednak o hodnocení toho, co se mělo stát, ovšem zatím nebylo prokázáno, z morálních pozic. A jednak o souzení v rovině trestního práva. To prvé není pro účely následujícího podstatné. Je právem kohokoli mít na cokoli svůj názor, ať založený na racionálních argumentech, nebo jen na iracionálních pocitech.
Mohli tušit?
Avšak v oblasti trestního práva by měla platit jasná, racionální, jakož i předvídatelná pravidla. Neměli bychom mísit pocity do aktuální diskuze o tom, zda to, co udělali nebo měli udělat stíhaní, může být trestným činem. I kdyby došlo k tomu, co státní zastupitelství tvrdí, tedy k výměně poslaneckého postu za post v orgánu obchodní společnosti, je sporné samo kategorické tvrzení, že to byl trestný čin.
Z pohledu obviněných je jistě důležité, zda bude prokázáno složení mandátu takříkajíc za odměnu, nebo ne. Ale pro obecnější úvahu to zase tak velký význam nemá. Obecně jde totiž o to, kde je hranice mezi úplatkem a politickým obchodem, a má-li být taková hranice vytyčována prostřednictvím trestního stíhání.
Elementární zásadou trestního práva je princip postihu za zaviněné jednání. Zavinění musí zahrnovat i vědomí nedovolenosti jednání. Nechám-li stranou vše ostatní, nabízí se otázka, zda exposlanci mohli vědět či tušit, že jejich jednání je nedovolené. Už sama diskuze nad tímto problémem, v níž se názory dost rozcházejí, naznačuje, že to tušit nemuseli.
Zájem všeho lidu
I pokud pro účely této úvahy připustím, že exposlanci své mandáty vyměnili za zmíněná postavení, je to „zrada“ na voličích? Je to, jak tvrdí státní zástupce, porušení povinností poslance, pokud respektuje politickou vůli své strany, ale vzhledem k svému přesvědčení se rozhodne odejít, protože druhou variantou je pád vlády, na níž strana participuje? Co je v takové situaci výkonem mandátu „v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“?
Poslanec i v tom nejlepším případě prosazuje politický program své strany. Ta svou účastí v politické soutěži tvoří demokratické prostředí, což je skutečný zájem všeho lidu. Tedy toho rozumného. Soudě dle řady komentářů, nemalé části domácího „všeho lidu“ se zřetelně stýská po totalitě.
Politické trafiky obecně mohou být problém, ale také nemusejí, pro někoho ano, pro někoho ne podle toho, kdo a co dostane. Což se dá a má řešit v politické rovině hlasováním ve volbách. Těm, kteří trestní stíhání exposlanců schvalují, nutno říci, že se tak fakticky staví za policejní stát. Stát, kde ještě než stačím vyjádřit, zda s nějakým postupem politické strany souhlasím, má už policie jasno a koná.
Klidně podepíšu, že současná politika je nepěkná a nejrůznější politické kšefty se na tom hojně podílejí. Ovšem odmítám představu, že tyto neduhy doby jsou řešitelné aplikací trestního práva, nadto nárazovou a selektivní. Jestliže o tom, zda poslanec jednal „v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, nebude rozhodovat volič, ale policie, státní zástupci a soudci, nemůže to skončit jinak, než že se politici budou snažit jednat „v zájmu policie a soudců“.
Volby postačují
Trestní právo do politiky nepatří a tohle politika je. Možná nepěkná, ale politika. Ostatně i trestní zákoník připouští svou aplikaci jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Volby v tomto případě postačují zcela dokonale.
Autor je právník, v kauze údajného zneužití Vojenského zpravodajství působí jako právní zástupce Ondreje Páleníka
Čtěte také:
Fuksa nesouhlasí s vazbou, poslal soudu stížnost
Vyslechněte mě, vyzývá Nečas státního zástupce. Chce hovořit o Nagyové
