Klienty stavebních spořitelen čekají výrazné změny k horšímu Stavební spoření má už každý druhý obyvatel České republiky. Výdaje státu na jeho podporu přerostly únosnou mez. Chystají se proto zásadní škrty. Co nás čeká? V loňském roce stát vyplatil více než 11 mld. Kč na podporu stavebního spoření.
Klienty stavebních spořitelen čekají výrazné změny k horšímu
Stavební spoření má už každý druhý obyvatel České republiky. Výdaje státu na jeho podporu přerostly únosnou mez. Chystají se proto zásadní škrty. Co nás čeká?
V loňském roce stát vyplatil více než 11 mld. Kč na podporu stavebního spoření. To je více než součet všech výdajů ministerstev kultury a životního prostředí v letošním státním rozpočtu. Tentýž rozpočet pak očekává výdaje na podporu stavebního spoření až 12,75 mld. Kč. V rámci připravované reformy veřejných financí je proto stavební spoření přímo na ráně. Vláda a parlament se musejí shodnout na nepopulárním utažení opasku, jež postihne prakticky každou domácnost - vždyť účastníkem stavebního spoření je zhruba polovina obyvatelstva. Jak takové „utažení“ může vypadat?
Návrh ministerstva
Ministerstvo financí už svou představu má. V principu jde o razantní šlápnutí na brzdu - sníží se výše státní podpory (na druhou stranu se aspoň zvýší maximální roční částka, na niž je možné státní podporu poskytnout, bude tedy možné spořit větší částky, i když s nižším výnosem), prodlouží se minimální doba spoření, omezí se počet potenciálních klientů zavedením minimálního věku pro poskytování státní podpory. Navíc se ještě sníží zisk z úroků tím, že klienti z nich budou muset zaplatit daň z příjmů, a také kvůli tomu, že státní podpora nebude připisována každý rok jako dosud, ale až na konci spoření (v průběhu spoření se tedy nebude na účtu úročit). Kdyby návrh úspěšně prošel parlamentem, začal by platit už od příštího roku. Slabinou celého návrhu je, že jeho jediným cílem je omezení výdajů státního rozpočtu. Důležitou roli by totiž měl hrát ještě jeden faktor, který se v souvislosti se současným nastavením systému stavebního spoření zmiňuje. Je to neefektivita a nedostatečné zacílení na původní účel, totiž na podporu bydlení. Nový návrh ale nadále nerozlišuje mezi klienty, kteří skutečně použijí naspořené prostředky na investici do vlastního bydlení, a klienty, kteří jen výhodně spoří.
Co tvrdí spořitelny
Tato skutečnost vyhovuje názoru stavebních spořitelen, které dlouhodobě tvrdí, že toto „nerozlišování“ drží při životě celý systém. Spořitelny totiž nějakým způsobem potřebují přilákat tzv. přátelské klienty, což jsou ti, kteří jenom spoří a neberou si úvěr. Takový klient je pro spořitelny důležitý, protože z jeho vkladů se financují úvěry ostatním (takto prý 3-6 spořících klientů drží jednoho úvěrového). Proto je podle spořitelen potřeba, aby tito klienti měli nárok na státní podporu a nebyli dopředu svázáni nutností použít naspořené prostředky jako investici do bydlení. Například podle Českomoravské stavební spořitelny prý až 70 % klientů nakonec naspořené prostředky na bydlení použije, ovšem řada z nich by prý spořit nezačala, kdyby byli dopředu omezeni účelovým použitím spoření, protože by nevěděli, jaká bude jejich životní situace za pět let. V této souvislosti se pak často poukazuje na zkušenost Slovenska, kde v roce 1997 došlo ke zrušení státní podpory pro přátelské klienty a k následnému kolapsu celého systému. Ovšem toto srovnání je trochu zavádějící a zbytečně se s ním v současné době straší.
Jakou chybu udělali Slováci…
Na Slovensku došlo k té systémové chybě, že zrušili státní podporu všem přátelským klientům, kteří si nebrali úvěr, bez ohledu na to, zda by naspořené prostředky použili k bydlení, či nikoliv. Což je ale úplně něco jiného ve srovnání s tím, když by se zrušila podpora pouze těm, kteří jen spoří bez toho, aby peníze investovali do bydlení. Kdyby se totiž nárok na státní podporu podmínil účelovým použitím naspořených prostředků, vůbec by nemuselo dojít k odrazení přátelských klientů, protože ti by mohli spořit dál - stačilo by jen, aby prokázali, že naspořené peníze použili na bydlení, a mohli by mít na státní podporu nárok. Systém by tak byl maximálně efektivní, neboť by do něj vstupovali jen ti, kteří chtějí lépe bydlet (a vstupovali by do něj jak zájemci o úvěr, tak přátelští klienti). Strašení kolapsem a la Slovensko je v této souvislosti jen chytrým manipulačním prostředkem obránců současného stavu.
… a jak se z ní poučili
Přitom slovenská situace by pro nás mohla být v mnoha ohledech docela inspirující. Po zmiňovaném kolapsu se totiž tamní systém stavebního spoření přepracoval a dnes celkem uspokojivě funguje, i přesto, že se od toho našeho v některých aspektech liší a rozhodně není tak výhodný (a tedy ani tak náročný pro státní pokladnu). Princip kombinace vlastního spoření, úroků od spořitelny a podpory od státu je sice podobný, ovšem podmínky pro získání státní podpory a určování její výše stejné nejsou. Maximální státní podpora se totiž každý rok mění a stanovuje se vždy při schvalování státního rozpočtu a podle jeho možností. Do roku 2000 byla 6000 Sk a od té doby se každým rokem snižuje: v roce 2001 byla 4500 Sk, v roce 2002 byla 4000 Sk a v letošním roce jen 3500 Sk. Letos tedy můžete získat 20 % maximálně ze 17 500 Sk. Ruka státu tedy rozhodně není tak štědrá jako u nás. Ještě v jednom bodě panuje rozdíl, a ten je zásadnějšího charakteru. Zatímco u nás je pro získání státní podpory nutné spořit minimálně pět let (pokud si neberete úvěr), na Slovensku je tato doba o jeden rok delší. Nicméně, a to je nejdůležitější, slovenský systém má výhodu v tom, že už po dvou letech můžete s vklady disponovat (a nebrat si přitom úvěr) a nepřijdete přitom o státní podporu, ale jen za podmínky, že prokážete jejich účelové použití na bytové potřeby. Systém se tak stává mnohem efektivnějším - prodloužením minimální doby pro vznik nároku na státní podporu se odradí jistá část přátelských klientů, avšak neubude jich tolik, aby se zhroutil systém, zvláště když v něm jsou vklady drženy delší dobu. Zároveň se uvolní ruce všem, kteří investují účelově do bydlení - i přátelští klienti, co nechtějí úvěr, mohou spoření použít už po dvou letech, pokud investice půjde na bydlení. Tento časový horizont je pak dostatečně krátký, aby se přátelští klienti neobávali vstoupit do systému i s tím, že naspořené prostředky musí použít účelově.
Promarněná šance
Z výše uvedeného je jasné, že existuje řada možných nastavení a mnohé z nich by současný stav zefektivnily. Návrh ministerstva se však tímto směrem neubírá - jenom docela jednoduše systém stavebního spoření pro všechny znevýhodňuje. Tento přístup zároveň brání tomu, aby se vyjasnily současné názorové spory. Například se stále diskutuje nad tím, nakolik je vůbec existence stavebního spoření smysluplná a přínosná - přitom stavební spoření je zatím jediným široce dostupným odrazovým můstkem k vlastnímu bydlení, protože hypotéky zdaleka nejsou tak dosažitelné, jak se může zdát z mediální pozornosti, která je jim věnována. Zefektivnění systému by podobné kritiky umlčelo.
Spořitelny profitují na úkor státu
Druhý otazník se při současném stavu vznáší nad tím, zda jen stavební spořitelny nadměrně nevyužívají státní podporu k tomu, aby jejich vlastní přínos klientům nemusel být tak výrazný. U některých tarifů se totiž za současných podmínek může stát, že nebýt státní podpory, tak by se klient po pěti letech spoření (sic!) kvůli vysokým poplatkům a nízkým úrokov
