Tón udává evropský soud

Manfred A. Dauses: Příručka hospodářského práva EU

Mnozí lidé ztotožňují Evropskou unii hlavně s byrokracií v bruselské Evropské komisi. Čtenáři Příručky hospodářského práva budou dobře vědět, že chodu evropské ekonomiky udává tón jiná instituce EU – Evropský soudní dvůr (ESD). Editor knihy a autor její první kapitoly („Základní pravidla volného pohybu zboží“) Manfred Dauses už v předmluvě k českému vydání vyzývá kandidátské země unie, aby věnovaly judikatuře ESD dostatečnou pozornost.
Výroky evropského soudu procházejí publikací skrz naskrz a dokládají, jak výrazně ESD ovlivnil pravidla volného pohybu zboží, pracovníků, služeb, právo životního prostředí či ochranu spotřebitele – byť se samozřejmě pohyboval v pevně stanoveném rámci, který nastavili tvůrci evropské legislativy. Českým soudcům, právníkům, ale do značné míry i podnikatelům, kteří se budou muset po vstupu do Evropské unie s obsáhlou judikaturou ESD podrobně seznamovat, není co závidět.
Nedá se přitom pochybovat o tom, že se ESD důsledně snaží uvést do života základní zásady, na nichž stojí evropský Jednotný vnitřní trh. Když se Irsko stalo terčem žaloby kvůli tomu, že svou reklamní kampaní na podporu odbytu a nákupu irských produktů „Buy Irish“ znevýhodňuje zahraniční firmy, Irové tvrdili, že svému průmyslu poskytují pouze morální a finanční podporu. Evropský soudní dvůr tuto argumentaci neuznal a uvedl, že podobné reklamní aktivity se v podstatě nijak výrazně neliší od jiných ochranářských opatření vlád. Přednost měla jedna ze základních svobod EU – volný pohyb zboží.
ESD se při svém tažení za prosazení evropských zásad pochopitelně dostával do konfliktu se zákonodárstvím jednotlivých členských států. Někdejší západoněmecký zákon určoval, že druhová označení „Sekt“ a „Weinbrand“ (zvláště ceněná v očích spotřebitelů) smějí používat pouze výrobci ze zemí, v nichž je němčina jediná úřední řeč – tedy i Rakouska a Lichtenštejnska. ESD však rozhodl, že tato úprava by mohla diskriminovat výrobky z ostatních členských států.
Diskriminaci ovšem může způsobit i to, když stát stanoví minimální ceny. Francouzi například do roku 1985 určovali minimální ceny pro pohonné hmoty motorových vozidel. Úroveň těchto cen navíc vycházela výlučně z nákladů domácích rafinerií. Rafinerie jiných členských států tehdejších Evropských společenství tedy nemohly využít výhodnější soutěžní pozice, jíž dosáhly nižší výrobní cenou.
Problémem je, když se zásada volného pohybu zboží dostane do konfliktu s jinými jasně vyhlášenými zájmy – ochranou spotřebitele či životního prostředí. Příručka uvádí řadu případů, kdy se ESD kvůli takovému „konfliktu priorit“ potýkal s opravdu tvrdým oříškem. Zajímavé je, že třeba v oblasti životního prostředí ESD vždy bere v potaz zájmy celého společenství, nikoli pouze jednotlivého státu. Se zlou se potázalo Valonsko, když zakázalo dovoz skládkového odpadu. I když z pohledu Valonů tento zákaz přispíval k ochraně životního prostředí, je jasné, že odpad musel být likvidován v jiném členském státě, a valonský zákaz tedy neprospíval Evropě jako celku. Soud sice uznal, že odpady mají být odstraněny co možná nejblíže místu jejich vzniku, ale obecný zákaz převážení odpadů odmítl.
Stejně jako ESD hájí volný obchod, chrání také třeba zahraniční zaměstnance v jednotlivých zemích EU v souladu se zásadou volného pohybu pracovníků. Soud se kupříkladu postavil proti německému předpisu, který omezoval délku trvání pracovního poměru mezi univerzitami a lektory cizích jazyků, zatímco pro ostatní zaměstnance univerzity takové omezení neexistovalo.
ESD vztáhl zákaz diskriminace také na soukromé zaměstnavatele, jestliže se jedná o „kolektivní úpravu v oblasti práce a služeb.“ Zastání se u evropského soudu dočkaly i vdané ženy pracující na částečný pracovní úvazek, které neměly nárok na zapojení do systému podnikových důchodů – na rozdíl od mužů a nevdaných žen.
Z pohledu českého čtenáře může být nedostatkem příručky skutečnost, že originál byl určen pro německý trh a autoři se opravdu více věnují sporným případům, které bylo nutné řešit v Německu. Na druhou stranu právě konkrétní příklady ze sousední země mohou pozornost některých čtenářů naopak upoutat. Jistou slabinou je nestejná úroveň kapitol. Jestliže Manfred Dauses více popisuje okolnosti jednotlivých rozhodování ESD, jiní autoři se omezují na uvedení verdiktů ESD a pouze je zasazují do širšího kontextu celkové právní úpravy.
V některých místech je publikace dokonce zastaralá, například když konstatuje, že výjimka („opting-out“), podle níž se Velká Británie nemusí řídit Protokolem o sociální politice Smlouvy o Evropské unii, „je zvláštní překážkou“. Přitom jedním z prvních kroků první labouristické vlády premiéra Tonyho Blaira bylo, že britský „opting-out“ v takzvané sociální kapitole ukončil.
Manfred Dauses uvádí, že publikace by měla oslovit především praktické právníky, jako jsou soudci, advokáti, podnikoví právníci, či vysokoškolské studenty. Na druhou stranu by svým obsahem měla zaujmout každého, kdo se jakkoliv zamýšlí nad dopady vstupu české ekonomiky do EU. Tito čtenáři se však musí obrnit trpělivostí – ačkoliv se Dausesův tým snaží o relativně přitažlivý jazyk, k napínavé detektivce má daleko.
JAN ŽIŽKA

Manfred A. Dauses: Příručka hospodářského práva EU. ASPI Publishing, Praha 2002. 754 stran, cena neuvedena.