S originálním nápadem na řešení krize přišel minulý týden ekonom Jan Švejnar.
Prezidentský kandidát ČSSD v posledních volbách se názorům svého velkého zastánce Jiřího Paroubka poněkud vzdálil. V rozhovoru pro týdeník Respekt prohlásil: „Například bychom v krizovém scénáři měli přeorientovat daňovou soustavu tak, abychom odlehčili nebo úplně eliminovali třeba daně ze mzdy, a tím snížili náklady na pracovní síly a podstatně ulevili podnikům.“ Výpadek v příjmech státní pokladny by podle něj mohlo nahradit zvýšení daní z realit nebo spotřební daně. „Je to úplně jiné myšlení, ale naše situace také není normální a měli bychom v případě silně negativního šoku být připraveni na alternativní řešení,“ dodal Švejnar.
Když to četl Jiří Paroubek, tak se svým protikrizovým lékem v podobě zvýšení daňové progrese musel vzteky okopat všechny rohy Lidového domu. Přitom to není vůbec špatný plán, daně z příjmů se na nějaký čas vzdal i Nový Zéland a také to tam fungovalo, leč pouze ekonomicky. Politický problém, že někdo vydělává více než druhý, je zřejmě všude na světě těžko překonatelný.
Dobrá rada drahá
Švejnarův návrh má navíc i logiku, protože zdaňuje příjmy jen jednou, a nikoli dvakrát, jak je tomu nyní, kdy si stát bere nejprve z výdělku a pak ještě z majetku, který za ten výdělek pořídíme. Daleko logičtější je vše zdaňovat jen jednou. Spotřebu nepřímými daněmi, tedy přes DPH, a majetek majetkovými daněmi, třeba z nemovitostí.
Jen jako rychlé řešení dopadů poklesu poptávky a zastavení financování firem ze strany bank je to neohrabané, zdlouhavé a zřejmě z hlediska letošního roku fakticky neúčinné. Pro novou ekonomickou radu vlády, jejíž není Jan Švejnar členem, je to však nepochybně téma k diskuzi. A lze čekat, že podobných poměrně odvážných nápadů tam padne více. Lidé nominovaní do rady jsou názorů různých z odlišného prostředí i s různou zkušeností. Například Miroslav Zámečník rozvíjí myšlenku pomoci firmám a zaměstnancům prostřednictvím zavedení odečitatelných položek u sociálního pojištění. To je možné udělat velmi rychle, uleví to okamžitě firmám v jejich potížích s cash flow a zvedne to čisté příjmy zaměstnanců. Dopady na veřejné rozpočty se přitom budou v čase snižovat tak, jak poroste průměrná mzda. Taky dobrý a apolitický nápad, který by měl vyhovovat každé politické straně, i když pokaždé z jiného důvodu. Pravice vítá jakékoli snížení daňového břemene a socialistům zase vyhovuje, že více by to pocítily nízkopříjmové skupiny zaměstnanců.
Takových návrhů, na nichž se shodnou všichni zúčastnění ekonomové ale asi až tak moc nebude. Například Tomáš Sedláček, ekonom ČSOB a Čunkův kandidát na ministra financí je horlivým zastáncem zavedení eura co nejdříve, pokud možno hned. Hradní kancléř Jiří Weigl stojí na opačném konci názorového spektra a spíš by vyčkával, zda společná měna v současných turbulencích nezanikne. Podobně se těžko shodne Martin Jahn, jeden z otců masivního nasazení investičních pobídek při lákání automobilek do České republiky, s liberálem Jiřím Schwarzem, pro něhož jsou investiční pobídky od čerta. A mimochodem, současný masakr pobídkami nadopovaného automobilového průmyslu mu dává za pravdu.
ČSSD řekla Ne
Premiér Topolánek poskládal svůj ekonomický tým názorově velmi pestře a odmítnutí ČSSD účastnit se svým zástupcem práce této rady je neodůvodnitelné, byť pochopitelné, protože elaborát sepsaný jejich experty by před touto jistě kredibilní sešlostí odborně neobstál. Jestli se totiž všichni tito pánové jsou schopni na něčem velmi rychle dohodnout, tak na tom, že protikrizová opatření vlády sice mohou něco stát, ale nesmějí rozvrátit veřejné finance, což je pravidlo socialistům evidentně úplně lhostejné.
Nicméně objektivně vzato, ani sešlost nejgeniálnějších mozků planety není schopna vymyslet nějaké opatření, které by recesi skutečně efektivně a účinně zažehnalo. Ekonomický cyklus je prostě neúprosný a neobelstí ho ani žádný New Deal, ani kulturní revoluce a nelze se z něj vykoupit ani všemi penězi světa.
