Ukrajinská krize zvýšila zájem o evropskou měnu. Zárukou stability se ovšem euro jen tak nestane
V mediální branži je běžné, že když nějaký titul nejde na odbyt tak jako dřív, přistoupí se k nové fazoně. Vylepší se použité písmo, přeskládají se obrázky i text a vydavatelé pak oznámí relaunch. Většinou s tím, že teď už jde konečně o moderní a dynamický produkt. O něco takového se v případě eura poslední rok pokouší i Evropská komise. V Bruselu pominula záchranářská rétorika, krach společné evropské měny bezprostředně nehrozí a už zase se debatuje o tom, že euro má budoucnost. V případě Česka pak zmizely poněkud sžíravé poznámky o tom, že jsme se k přijetí eura zavázali v přístupových smlouvách k EU, a tak vlastně není co řešit.
Obrovskou posilou pro propagátory evropské měny je krize na Ukrajině. Není náhodou, že ruská expanze vystrašila například Litvu, která si jako jediná z pobaltské trojice zachovala svou měnu. I když jde jen o symbolický význam portrétů národních obrozenců na litevských litasech, kteří patřili k protirusky orientované inteligenci. Litas je jinak už deset let pevně vázán na euro v rámci mechanismu ERM II, který předepisuje přípustné fluktuační pásmo. Teď ovšem Litva dala najevo, že je ochotna se svých národních buditelů na bankovkách příští rok vzdát ve prospěch unifikovaných eurobankovek. „Eurozóna je velmi dobrý projekt a my se chceme stát členy,“ prohlásil koncem ledna litevský ministr financí Rimantas Šadžius.
Pro litevskou vládu jde o další z řady kroků, jak se vymanit z pověsti postsovětské republiky. Mnohem mocnější než touha Litvy je ovšem polská přímluva za euro. „Vstup do eurozóny bude ze strategického pohledu další kotvou, která udrží Polsko ve skupině nejdůležitějších západních zemí a zvýší naši bezpečnost,“ lobboval nedávno za společnou měnu premiér Donald Tusk. Mimochodem muž, který volá po tom, aby se Němci mnohem pevněji chytili otěží Evropské unie. Guvernér polské centrální banky Marek Belka pak jasně dodal – ano, jde o hrozbu válečného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.
Do třetice se o své místo v eurozóně přihlásilo také Rumunsko. Prezident Traian Basescu v Berlíně odhadl, že za čtyři až pět let se v jeho zemi bude platit společnou evropskou měnou. Předpoklady k tomu má Rumunsko dobré. Na rozdíl od Česka nebo Polska totiž plní kritéria zadluženosti a inflace nutná pro členství v eurozóně.
Nejde jen o měnu Těch několik holdů euru v krátkém sledu samozřejmě přímo ekonomicky nesouvisí s ukrajinskou krizí. Objem výrobků, služeb nebo kapitálu, který proudí za východní hranici EU, není tak významný, aby třeba Polsko muselo hledat útěchu v náručí eurozóny. „Jen finanční pohled na věc by byl omezený.
Z geopolitického rizika v regionu se brzy může stát podstatný problém s nepředvídatelnými následky,“ varoval Mario Draghi, šéf Evropské centrální banky.
Víc než sázkou na hospodářskou sílu Evropy je pro všechny tři zmíněné kandidátské země euro mocným geopolitickým nástrojem, jak dát najevo, že nejsou na periferii Evropy.
Nikoli ale nutně ekonomickou výhodou. Připomeňme, že Polsko proplulo hospodářskou krizí a jako jediné v EU dokázalo odolat recesi mimo jiné i díky tomu, že mohlo devalvovat zlotý a udržet si konkurenceschopnost. Ostatně i Tusk jedním dechem ke své obhajobě eura dodal, že přijetí evropské měny prozatím není na programu dne. Ani rumunské problémy s masivní pracovní migrací do západní Evropy prostý přepočet rumunského lei na „tvrdou měnu“ nijak nevyřeší.
V zajetí blbé nálady V případě Litvy, Polska a Rumunska není nakonec nejzajímavější zájem o vstup do eurozóny, ale opatrnost, s jakou k euru přistupují.
Doba, kdy se třeba v Estonsku před čtyřmi lety z přijetí eura stal výraz hrdosti malého národa na příslušnost k evropské rodině, je dávno pryč. Již tři roky všeobecná podpora společné měny podle průzkumů Eurobarometru nepřekročila 53 procent. A to ještě třeba v roce 2007 euro kvitovaly téměř dvě třetiny Evropanů. Politici jsou proto opatrnější. Zrovna Litva a Polsko (na rozdíl ovšem od Rumunska) patří mezi země, kde přijetí eura dlouhodobě nemá podporu většiny obyvatelstva.
Nálada se ovšem mění i uvnitř eurozóny.
Nejen mezi obyčejnými Evropany, ale také mezi klíčovými hráči na trhu. Například asociace německých zahraničních obchodních komor (AHK) každoročně zpovídá své členy v šestnácti zemích střední a východní Evropy.
A loni vůbec poprvé v dotaznících zaškrtla méně než polovina respondentů z řad především německých firem, že přijetí eura považují za prioritu. Historicky nejvyšší je i počet nerozhodnutých. Mnohem víc německé podnikatele pálí špatná vymahatelnost práva, neprůhledné zadávání veřejných zakázek a korupce. Tedy problémy, které přímo s eurem nesouvisejí a nezmizí ani po jeho zavedení.
Nakonec ani stabilita a předvídatelnost nejsou silnou stránkou společné měny. Se vstupem do eurozóny se země EU zavazují, že budou ctít společná pravidla. Což mimo jiné znamená upisovat se čím dál hlubší integraci vystavěné na podivných základech. Snad nejpřesvědčivěji to zažilo Estonsko, které společnou měnu přijalo o silvestrovské noci na rok 2011. V době, kdy o vstupu do eurozóny vyjednávalo, šlo ještě o exkluzivní klub, který fungoval podle přísných pravidel. Když se přidali Estonci, byl už půl roku na světě první stabilizační mechanismus (EFSF), který fakticky znamenal přerozdělování finanční výkonnosti zóny společné měny ve prospěch tíživé situace jižních států EU.
Podobný scénář se může opakovat s Litvou.
Evropský parlament ještě před květnovými volbami pravděpodobně schválí klíčový mechanismus bankovní unie, takzvaný Single Resolution Mechanism. V jeho rámci vznikne společný bankovní fond (SBRF), který má fungovat jako další polštář pro případ krachu některých finančních domů v eurozóně.
Spíš než jeho mizivý objem, který dosáhne 55 miliard eur, zaráží především velké rozhodovací pravomoci Evropské komise, které navíc přímo nevyplývají z Lisabonské smlouvy.
Ve výsledku tak Litevci přistupují na pravidla, která v roce 2006, kdy se o vstup do eurozóny hlásili poprvé, vůbec neexistovala a nikdo s nimi nepočítal. Právě takový překotný vývoj kritizuje také loňská společná zpráva ministerstva financí a České národní banky (ČNB), která hodnotí klady a zápory přistoupení Česka k euru. „Značná nejistota ohledně budoucí podoby základního hospodářskopolitického a institucionálního uspořádání eurozóny i nadále představuje zásadní překážku pro spolehlivé hodnocení přínosů a nákladů,“ konstatuje report.
FaleŠNá eXKluzIVIta Zatímco mechanismy fungování eurozóny se pružně mění, pravidla pro vstup do klubu zůstávají stejná. Zmíněná maastrichtská konvergenční kritéria, soubor čtyř ukazatelů sbližování finanční situace kandidátské země s eurozónou, od roku 1992 nikdo nezměnil.
A to přesto, že z osmnácti zemí, které platí společnou měnou, vyhovují kritériím členství pouze dvě malé ekonomiky – Estonsko a Lucembursko. Z kandidátských zemí pak limity nesplňuje vůbec nikdo. Dokonce ani Rumunsko, které nejprve musí strávit dva roky v mechanismu ERM II.
Téma eura si tak ve výsledku žije svým vlastním životem, který se vymyká běžnému zvažování nevýhod a přínosů. Čím dál víc se z něj stává politický nástroj, na nějž si ovšem sami politici málokdy vzpomenou.
Dokonalou ukázkou může být post národního koordinátora pro zavedení eura, který byl v Česku zřízen před sedmi lety. A přestože jinde se vládou posvěcená speciální místa často přeobsazují podle aktuální politické situace, na ministerstvu financí od roku 2007 funguje jediný „pan Euro“, někdejší viceguvernér ČNB Oldřich Dědek. Andrej Babiš je čtvrtým ministrem, pod nímž slouží.
Web PaNa euRa Jak sám potvrzuje, ke své skutečné pracovní náplni koordinátora se zatím nedostal. Prezident Miloš Zeman sice přislíbil zavedení eura do pěti let a vláda v koaliční smlouvě mluví o tom, že se „budeme připravovat“, pevný termín ale nikdo nestanovil. „Objektivně tak nenastaly důvody pro výraznější změnu v charakteru mé práce. Ta se nadále zaměřuje na opečovávání webových stránek Zavedeníeura. cz, na účast v pracovních výborech Evropské komise a na komunikaci s veřejností o euru,“ líčí Dědek své aktivity.
Prozatím si alespoň pochvaluje, že je téma zavedení společné měny v Česku opět na stole, což je prý znát i na veřejných debatách.
„Zájem diskutovat tyto otázky v každém případě narůstá. Doložit to lze i v průměru vyšší účastí na besedách a živější názorovou výměnou,“ argumentuje Dědek. A co vlastně na relaunch eura říkají jeho potenciální čeští uživatelé? Těžko říct. Na Dědkovy přednášky chodí převážně vysokoškolští studenti. Což ostatně dokládá další potíž s eurem. Tématem pro masy se nikdy nestane. Řečeno mediálním příměrem – pořád jde o oprašování odborného periodika, které kvůli trochu přívětivější tváři lidé hned tak číst nezačnou.
Víc ne sázkou na hospodá skou sílu Evropy je pro Polsko nebo Litvu euro geopolitickým nástrojem, jak dát najevo, e nejsou na periferii Evropy. NESPLNĚNÉ SLIBY
„Jsem pevně přesvědčen o tom, že Řecko nebude potřebovat žádnou další pomoc.“ Šéf euroskupiny JeanClaude Juncker, březen 2010
„Záchranné mechanismy skončí. Na tom jsme se jasně domluvili.“ Spolkový ministr ?inancí Wolfgang Schäuble, červenec 2010
„Itálie nepředstavuje žádné riziko.“ Šéf ECB Mario Draghi, únor 2011
„Splatíme každý cent. Německo dostane své peníze zpátky – i s vysokými úroky.“ Řecký expremiér Giorgios Papandreou, březen 2011
„Představa, že v Evropě máme problémy s likviditou, je zcela falešná.“ Bývalý šéf ECB JeanClaude Trichet, srpen 2011
ČEŠI NA CHVOSTU Podpora spole né m ny ve vybraných zemích EU (v % respondent )
KLESAJÍCÍ PODPORA BYZNYSU Průzkum mezi členy zahraničních poboček Německé obchodní a průmyslové komory ve státech střední a východní Evropy (v % respondentů)
Zdroj: Eurobarometr, podzim 2013
O autorovi| BLAHOSLAV HRUŠKA, hruskab@mf.cz
