Tak nám prodali Lehmbrucka, tedy přesněji jeho sochu Kráčející torzo. Že jste nevěděli, že nějakou takovou sochu „máme“ a vůbec netušíte, kdo Wilhelm Lehmbruck je? V tom nejste sami, ale soudě dle způsobu, jakým o věci informoval denní tisk, šlo bezmála o věc národního zájmu.
Metr vysoká socha německého sochaře Wilhelma Lehmbrucka (1881-1919) je jediným uměleckým dílem, jež architekt Ludwig Mies van der Rohe vybral k výzdobě brněnské vily, kterou v roce 1929 navrhl pro mladé manžele Tugendhatovy. Ti však svůj krásný nový dům museli záhy opustit, aby se zachránili před nacisty. Socha se pak dostala do sbírek Moravské galerie, kde až do loňského roku ležela víceméně nepovšimnuta v depozitáři.
Loni potomci Tugendhatů požádali o její navrácení, čemuž galerie vyhověla. Nic jiného jí ani nezbývalo. Provenience sochy je jasná a restituenty byly děti Tugendhatů. Jednoznačnější situaci, na kterou by se měl vztahovat zákon o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, lze sotva vymyslet. Počátkem února Tugendhatové dílo nabídli v aukci společnosti Sotheby’s, při níž se prodalo za 1,14 milionu liber, čtyřnásobek předaukčního odhadu.
Je škoda, že socha se nejspíše už nikdy nevrátí na své původní místo do vily, která jako jedna z mála moderních staveb v České republice figuruje na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Ovšem až dosud, aniž by to někomu vadilo, byla ve vile Tugendhat vystavena její kopie. Vývozu originálu nejspíše mohlo být zabráněno, ale takový postup by byl nemorální. Z jakého titulu by Česká republika měla někomu zakazovat prodat umělecké dílo, které si pořídili jeho rodiče?
Zákon o kulturních památkách, který brání vývozu uměleckých děl majících mimořádný význam pro českou kulturu, má jistě svůj smysl, v současné praxi je však zneužíván. Na díla, jako je Lehmbruckovo Kráčející torzo, by se neměl vůbec vztahovat. Co má socha německého sochaře, která se na českém území vyskytla jen díky tomu, že si ji jiný Němec vybral pro jednu ze svých vil, společného s českou kulturou? Tím vůbec nechci říct, že nám má být lhostejná. Naopak. Jde však o to, že se český stát musí naučit jednat s majiteli významných uměleckých děl jinak než jen skrze zákazy a nařízení.
