Liknavá obsluha a zvrácená fantazie šéfkuchaře dokážou otrávit jakýkoli pokrm
Kdo nebyl v Osteria Da Clara, neví, co je toskánská kuchyně, tvrdí hlas lidu. Nevelký vršovický podniček si zjednal mezi milovníky podapeninských lahůdek vskutku znamenitou pověst. Mluví se o pestré kuchyni, řeč jde o hezkých vínech za dobrou cenu, velebena je i tamní atmosféra. Popularita restaurace dokonce překročila hranice čtvrti a míří do ní čím dál častěji mlsní z centra metropole, italskými podniky přesyceného.
V časové pasti
Pravdou je, že navodit vzhled útulné italské taverny se ve stoletém pražském domě povede jen málokomu. Veškerá snaha často končí u pár obrázků, prostého založení, různě poskládaných židlí. Lépe si nevedli ani v Osterii Da Clara. Některé kusy mobiliáře jako by v lokále zapomněl majitel někdejší restaurace zcela jiného zaměření a vyšší ligy. Přísně hranatý bar ozdobený jen pár drobnostmi zase nemá tu moc, aby atmosféru v interiéru nějak výrazněji ovlivnil.
Rezervaci jsem neměl. Nicméně v časné večerní době byly všechny stoly volné, neviděl jsem tedy nikde problém. Servírka zjevně ano. Pětadevadesát minut do rezervačního času se jí zdálo krátkých na to, abych stihl pojíst. Teprve později jsem pochopil proč. Přesto mě usadila, přinesla lístek a učinila pokus okamžitě ze mě vymámit objednávku. Nebyl jsem však dostatečně pohotový, takže jsem si na druhý pokus musel počkat devatenáct minut.
Salát z artyčoku s parmskou šunkou, ovčím sýrem a rukolou coby úvod vyšel vcelku příjemně. Vyhlížel jako venkovská zahrádka, která nemá zdobit, ale je přísně podřízena účelu, to jest potřebám kuchyně. Působil svěže a čerstvě a stejně tak chutnal. Artyčok obstaral hlavní part, na nějž se vše nabalovalo. Rukola zaprovokovala hořkostí, šunka lehce „otočená“ na pánvi vnesla něco masově natučnělé příchuti. Ostatní druhy salátů byly v kompozici pouze „do počtu“, mnoho příležitostí na atak chuťových buněk se jim nedostalo. Sousto bez artyčoku a rukoly vyznívalo mdle, olej nebyl slavný a kuvér, kde by se našla trocha balsamika na oživení, se na stole neobjevil. Jako celek salát neoslnil, ale obstál se ctí.
Trefa do hnědého
Kdybych v tu chvíli tušil, co nastane, asi bych vršovický podnik kvapem opustil. Čas totiž plynul a prázdný talíř přede mnou ne a ne se mít k odchodu. Až po velmi dlouhé chvíli se servírka odhodlala nádobí sklidit. Bez „šmrncu“, bez úsměvu, ledabyle. Objednanou skleničku vína přinést nestihla.
Hlavním chodem měly být vepřové plátky s omáčkou z jablek a kávy s bylinkami, fettine di maiale alle mele e café. Nebezpečně znějící název mě měl varovat, jenže zvědavost mi nedala. Po celou dobu čekání na zdejší mimořádnost jsem se zabýval tím, zda někde někdy něco podobného nabízeli. (Když jsem se později dotazoval na obě svérázné receptury jednoho toskánského kuchaře pracujícího v Praze, komentoval je jediným slovem – nonsenso!)
Kombinace kávy a jablek je poměrně odvážná sama o sobě, s vepřovým masem pak hrozí výbušností. Brzy jsem měl poznat, že šlo o záležitost vražednou. Přede mnou se totiž ocitly plátky masa utopené v husté omáčce barvy kakaa, z níž se nořily pouze hnědou tekutinou potažené srpečky jablek. Dva unavené lístky, zkroucené teplem a ovadlé, mohly být stejně dobře mátou jako šalvějí, neodvážil jsem se je ochutnat. Cítil jsem pouze kávu. „Snad se pletu,“ přál jsem si v duchu před prvním soustem, třeba půjde jen o lehýnký nádech kávového náznaku až úplně vzadu, kam senzory jen sotva dosáhnou. Bohužel, všechno bylo káva. Maso chutnalo jako tchibo, jablka byla patrně macerovaná v jihlavance, omáčka koncentrovala lógr z několika „turků“.
Vnímavě upravené plátky vepřového doplatily na obskurní pokus kuchařův. Se zavázanýma očima by mne ani nenapadlo, že součástí pokrmu na talíři je pašík a jablka. I když stopa jisté nakyslosti odněkud zpod nánosu omáčky občas vyrazila, vzápětí se skryla do všeobjímajícího hořkého závoje arabiky. Ani doprovodná zelenina kvůli zvláštně nakysle chutnající karotce nedokázala pokrm zachránit a slíbené skleničky vína se mi ani po hlavním jídle nedostalo.
Druhý pokus
Není přece možné, aby takové výstupy z kuchyně vyvolaly davovou oblibu. „Není chyba ve mně?“ říkal jsem si. Chtě mít jistotu, dal jsem kuchaři další šanci a vrátil se na počátek, mezi předkrmy. Zapečený chléb a polenta na čtyři různé způsoby měly napravit matný dojem z předchozího. Že se v kuchyni nenašla polenta, jsem oželel. Z nabízených kombinací na toastu nebo chlebu vyšla nejlépe ta s minirajčaty. Voňavá a sladká, plná slunce a ryzí chuti tomat, osvěžila zmordované senzory. V závěsu za ní se co do atraktivnosti držela nahrubo mletá masová směs, chuťově nikoli nepodobná naší vinné klobáse. O trochu jemnější paštika – patrně játrová – která zdobila další kus pečiva, už ale nevyzněla nijak oslnivě. Tedy možná byla věrná a správně chuťově komponovaná, ovšem nepřinesla žádný zajímavější prožitek. A totéž se dá prohlásit o uzeném sýru na závěr. Doprovod v podobě bílých fazolí neměl co říci a chutnal mdle.
Předkrm mi opět trochu zvedl náladu, avšak následně jsem neomylně sáhl po pokrmu, který mi srazil hřebínek – rigatoni alla margutta s rajčaty, parmskou šunkou, kapary, vodkou, smetanou a parmazánem. Proč vodka? Kde se vzal tak neitalský destilát v toskánské receptuře? Chutnalo to ale obstojně, jen uhlazený dotek smetany jsem nezaregistroval. Možná proto, že jsem až úpěnlivě pátral po vodce. Pokud to měl být nedůrazný nahořklý dovětek, jaký nacházíme u druholigového alkoholu, potom tam byla. Ale nevsadil bych se.
Podle šeptandy má být Osteria Da Clara podnikem, jehož kvality přerostly hranice obvodu. Na základě svých dvou návštěv však totéž prohlásit nemohu, je mi líto. Jeví se spíše jako další ze stovek pseudoitalských restaurací, které zamořily Prahu. Zjištění, že popularita tohoto malého vršovického podniku „opravňuje“ jeho obsluhu dělat s hostem, co se jí zlíbí, mi na náladě nepřidalo.
Plusy
+ hezky zpracovaný jídelní lístek
+ slušný výběr vín v příjemných cenách
Minusy
- rozháraný interiér bez výraznějšího rukopisu
- nedbalý výkon obsluhy
- nepřesvědčivý projev kuchaře, katalyzovaný nepochopitelnou variací na téma vepřové a káva
- při plné obsazenosti hlučno
Osteria Da Clara
Mexická 7, 101 00 Praha 10-Vršovice
tel.: 271 726 548
e-mail: http://www.daclara.com
Otevírací doba Po–Pá 11.30–15.00 a 18.00–23.00, So 12.00–15.30 a 18.00–23.00
Kuchyně toskánská
Země původu nabízených vín Itálie
Výběr z jídelního lístku
Insalata di farro alla Mediterranea con pesto – salát ze špaldy s grilovanou zeleninou, uzená mozzarella, pesto z rukoly 135 Kč
Gnocchetti sardi con salsiccia, finocchio e ricotta – těstoviny s italskou klobáskou, fenykl, česnek, rajč. omáčka, sýr ricotta 145/179 Kč
Scaloppine dello chef – plátky hovězí roštěné (jiho-americké) připravené dle fantazie šéfkuchaře 299 Kč
Petto d’anatra con le olive, bietola e farro (medium) – kachní prsa s omáčkou z oliv a mangoldu podávané na špaldě 289 Kč
Linguine al tonno e carciofi – ploché špagety s tuňákem, artyčok, kapary, česnek, máta, mandle, parmazán 155/189 Kč
Pesce del giorno – ryba dle nabídky se zeleninou 305–345 Kč
Affogato al café – vanilková zmrzlina ponořená v espressu s čokoládou a piniemi 95 Kč
Výběr z vinného lístku
Selim Brut De Conciliis I.G.T. 2010 Campania 395 Kč
Vermentino di Sardegna D.O.C. Dolianova 2009 Sardegna 295 Kč
Verdicchio Castelli di Jesi Classico D.O.C. Sartarelli 2010 Marche 325 Kč
Grechetto Assisi Sportoletti DOC 2010 Umbria 365 Kč
Pinot Grigio „Söll“ D.O.C. Kelleri Kaltern 2010 Trentino Alto Adige 450 Kč
Zuani Vigne Collio DOC 2010 Fruili Venezia Giulia 549 Kč
Lavinia Rosato Colle Polombara IGT 2009 Marche 265 Kč
Guidobaldo Colli Pesaresi Rosso D.O.C. 2009 Marche 275 Kč
Cannonau di Sardegna D.O.C Dolianova 2008 Sardegna 315 Kč
Rosso di Montepulciano D.O.C. Salcheto 2009 Toscana 385Kč
Cusora Syrah-Merlot Caruso & Minini IGT 2008 Sicilia 385 Kč
Donnaluna Aglianico I.G.T. De Conciliis 2009 Campania 435 Kč
„Aria“ Chianti Classico Casa al Vento D.O.C.G 2009 Toscana 475 Kč
Vino Nobile di Montepulciano Nottola D.O.C.G. 2007 Toscana 595 Kč
