Totalita a dabing

29. 7. 2008

Obecný závěr o degradaci českým zněním není soudný

Článek Milana Zeleného (EURO 29/2008) je píchnutím do zkoumání naší „totalitní“ minulosti. Je dobré zkoumat přežívající zlozvyky. Dle Zeleného je i filmový dabing reziduem totality, neboť „nerespektuje filmové umění, pohrdá „hlasy“ umělců, snižuje váhu originality a zvyšuje úlohu plagiátu. A degraduje světovou kulturu, vědu a umění na nejnižšího společného jmenovatele - „v českém znění““.

Nerespektování filmového umění?

Na tomto tvrzení je jistě něco pravdy. Ale některé filmy jsou téměř „nedabovatelné“ a i za „totality“ byly otitulkovány. Na druhé straně zase u mnoha otitulkovaných filmů znalci řeči originálu poznali, kolik toho „spadlo pod stůl“ - zejména v případech značného množství textu, který se prostě titulky ani nedá vyjádřit. A z diváka nestíhajícího číst titulky se stává čtenář nestíhající sledovat obraz. U některých filmů to nevadí, u jiných to je škoda, u některých zásadní nedostatek. Zde může představovat použití dabingu rozumný kompromis.
Český dabing byl však v mnoha případech proveden s takovým respektem, že vytvořil svébytnou hodnotu. Například kdysi v televizním vysílání Shakespearova Richarda III. s Laurencem Olivierem byl pro dabing namluven nádherný překlad, který vytvořil s obrazem nesmírně působivý celek. To možná není argument, který by zcela vyvrátil Zeleného tezi, ale budiž připuštěn jako korektiv.

Pohrdání hlasy umělců?

Výuce a prohlubování znalosti cizích jazyků jistě škodí deformované „odezírání ze rtů“, když pohyb úst mluvících herců naprosto neodpovídá slyšené řeči. Zelený tento argument nezmiňuje, ale měl by v něm pravdu. Na druhé straně „přemluvený“ Louis de Funés se měl dokonce vyjádřit v tom smyslu, že by rád měl hlas a výraz Františka Filipovského. Dabing může být uměním - ale zase nutno přiznat, že dabování různých světových herců stále stejnou skupinou hlasů vede rychle k jeho zglajchšaltování. V tom má Zelený naprostou pravdu.

Originál a plagiát?

Dle Zeleného existuje umělecké dílo pouze v originálu, „vše ostatní je přepis, kopie nebo přebásnění“. Ohledně dabingu pak Zelený dokonce mluví o plagiátu, což ale z definice nelze, neboť by muselo jít o umělecké dílo, jež někdo jiný než skutečný autor neprávem vydává za své. Zeleného tvrzení platí pouze o špatném dabingu nebo překladu. Je přinejmenším sporné, zda překlad uměleckého díla do cizího jazyka je automaticky snižováním váhy originálu. Dobří překladatelé znají reálie kulturního okruhu, v němž vznikl originál. Dobrý překlad může jazykově nesnadné dílo interpretovat s jemnými nuancemi tak, že je srozumitelnější i pro znalce jazyka originálu. Skvělým příkladem mohou být kongeniální překlady knihy Leo Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád od Pavla Eisnera a Antonína Přidala.
Nestačí-li toto zpochybnění „superiority“ originálu, zastavme se u Bible. Dle Zeleného by její překlady snižovaly váhu „originálu“, potažmo přímo byly plagiáty. Všichni, jimž jsou Písma svatá, by se museli naučit hebrejsky a aramejsky (v případě Nového zákona ještě řecky), aby se vyhnuli nebezpečí, že jejich víra spočívá na neumělých překladech, či dokonce „plagiátech“ nejstarších dochovaných svatých textů.

Degradace češtinou?

Existují ale vynikající a umělecky plnohodnotné překlady! Se znalostí a úctou zejména ke kralickému překladu Bible můžeme konstatovat, že Zelený stěží najde argumenty pro svoji tezi o „degradaci světové kultury, vědy a umění na nejnižšího společného jmenovatele“, tedy „české znění“. Toto tvrzení je příliš emocionální na to, aby mohlo být doloženo. Je těžké srovnávat kvalitu různých jazykových mutací konkrétního textu. Ale učinit obecný závěr o degradaci „českým zněním“ je nesoudné.
Zdá se tedy, že Zeleného závěry o převzetí dabingu pokračovateli a nástupci Mussoliniho Itálie, Hitlerova Německa a fašistického Japonska těží z možné časové koincidence zavedení dabingu do Československa a jsou motivovány poněkud ideologicky. Fundamentální prosazování „hodnoty originálu“ by totiž mohlo vést třeba k návratu latinské liturgie, řečeno zkrátka. Zeleného soudy není možné omezovat jen na oblast filmového dabingu, nečiní to ostatně ani sám autor, když hovoří o respektování kulturního výrazu jiných lidí. Ale v tomto případě byla forma toho respektu nadřazena nad obsah onoho respektu, který je umožněn pouze důkladným, nikoli zdánlivým porozuměním. A v některých případech skutečně může být - z naznačených důvodů - k lepšímu současnému porozumění filmovému obrazu a zvuku vhodný právě dabing.