Topolánkova vláda sice začala s reformami, ale bahna neubylo
Kdo by se na letošek v české politice díval jen brýlemi loňského sedmiměsíčního utrpení kolem sestavování vlády, musel by s úlevou zvolat: Oáza a třikrát oáza! Na zlověstná novoroční slova Václava Klause o studené občanské válce v zemi se totiž zapomnělo už 19. ledna odpoledne, kdy ve sněmovně získal důvěru kabinet ODS, lidovců, zelených a dvou sociálnědemokratických přeběhlíků Miloše Melčáka a Michala Pohanky, řízený Mirkem Topolánkem.
Ambicióznímu šéfovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi tehdy zůstalo jen opoziční poslanecké křeslo a poblázněná politika se rychle vrátila do vyjetých opozičně-koaličních kolejí. Mohl tak pokračovat příběh o tom, jak modrá šance v umírněnější koaliční modifikaci zachrání osm let se zadlužující a zkorumpované „Socánkovo království“. Jenže místo dvoubarevné předvolební pohádky nastala mnohem komplikovanější strakatá realita.
Závaží jménem Čunek.
Potvrzená Topolánkova vláda nefungovala ještě ani týden a už se rozhořela kauza vicepremiéra, ministra pro místní rozvoj a lidoveckého předsedy Jiřího Čunka. Policie požádala Senát o jeho vydání kvůli údajné korupční kauze z roku 2002, kdy byl Čunek starostou Vsetína. Kdo by tehdy řekl, že se z nevinně vyhlížejícího vyšetřování na východním konci republiky, nad kterým Čunek zpočátku bohorovně mával rukou, stane případ otřásající po celý rok kabinetem, lidovou stranou, koalicí a bohužel i důvěrou lidí v nezpolitizovanou justici?
Za předsedu KDU-ČSL se ihned postavil senátor za zelené Jaromír Štětina, který ve stíhání viděl spiknutí starých struktur v policii a mezi státními zástupci na severu Moravy. Jenže Senát Čunka 7. února vydal a policie ho obvinila z trestného činu přijetí půlmilionového úplatku od firmy HB Real při privatizaci městských bytů. Druhým problémem s lidovci, který musel premiér Topolánek hned koncem ledna řešit, byla demise „šestnáctidenní ministryně kultury“ Heleny Třeštíkové, které se nelíbil údajný politický tlak z ODS dosadit do funkce prvního náměstka lobbistu Františka Formánka. Ministrem se nakonec stal senátor Václav Jehlička a prvním náměstkem českokrumlovský exstarosta František Mikeš.
Reforma přichází.
Čunkiáda na sebe strhávala pozornost po celé jaro. Před Strakovkou demonstrovali jak vicepremiérovi odpůrci, tak příznivci, šéf křesťanských demokratů se v televizi omlouval za svůj výrok pro deník Blesk, kde Romy označil za „opálené lidi, kteří dělají binec a pálí ohně na náměstích“. Zároveň však musel pacifikovat odpůrce ve své partaji (například Pavla Severu, Jana Březinu, Adolfa Jílka), kteří ho začali vyzývat k rezignaci. Příkop mezi křídlem kalouskovců a čunkovců se prohloubil do té míry, že poslanci KDU-ČSL oddaní Čunkovi hrozili potopením Kalouskem chystané vládní reformy veřejných financí, kdyby byl jejich předseda odvolán z vládních funkcí. Rozpolcenost však na jaře ovládla i Stranu zelených a občanské demokraty. Zatímco u zelených muselo vedení Martina Bursíka hasit silnou nespokojenost členské základny s plány na výstavbu amerického radaru v Brdech, v ODS vyrukoval s ostrou kritikou proti politice Mirka Topolánka vlivný exšéf poslaneckého klubu a bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý. Když vláda 3. dubna představila zlatý hřeb svého programu – úvodní reformu veřejných financí zvanou „batoh“ –, začal Tlustý mluvit o nutnosti důraznějšího dodržování programu ODS a o měsíc později na Žofíně představil dokonce svůj alternativní návrh jednotné daně z příjmu ve výši dvanácti procent. A sklidil aplaus. Vzhledem k tomu, že kromě asi osmi občanskodemokratických poslanců měli k reformě výhrady i lidovci Jan Kasal a Ludvík Hovorka, zdálo se být schválení batohu ve sněmovně utopií.
Vesecká ex machina.
Když k tomu všemu navíc počátkem června hrozilo, že přerovský žalobce Radim Obst předá případ obžalovaného Čunka soudu, a že tak Topolánek bude muset šéfa lidovců vyhodit z vlády, zachránil premiéra, jeho koalici i perspektivu batohu zázrak. Nejvyšší státní zastupitelství kauzu údajně kvůli procesní chybě na poslední chvíli odebralo Obstovi a přidělilo ji jihlavskému žalobci Arifu Salichovovi. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká sice vyloučila jakoukoli politickou objednávku, ale opozici nepřesvědčila. Dvacátého června tak došlo na první hlasování o nedůvěře Topolánkově vládě, které však premiér vyhrál o čtyři hlasy. Tlustý ještě téhož dne založil partajní platformu za dodržování programu ODS, ale aspoň Salichov Topolánka nezklamal. Po několika týdnech Čunka skutečně zprostil obvinění a vláda se mohla připravovat na bitvu o batoh bez hrůzy, zda se ještě předtím nerozpadne. Jarní fáze čunkiády skončila. I tak však bylo srpnové schvalování reformního reformního balíku pořádně dramatické.
Zlatý hřeb programu.
Tlustý a jeho příznivci si totiž na Topolánkovi a koaličních partnerech na poslední chvíli vydupali úpravy vládního návrhu směrem ke snížení daňové zátěže. Dokonce dostali i příslib, že o úpravě sporné výše zdanění pro rok 2009 se má jednat teprve v roce 2008, čímž si Tlustý zajistil další pozornost médií. Batoh prošel sněmovnou 21. srpna 101 hlasy proti 99, z koalice jej odmítl jedině lidovec Hovorka. Triumf Topolánka byl úplný. Pět let po zvolení předsedou ODS po Václavu Klausovi na kongresu ve Františkových Lázních se sérií vítězných voleb probil až k otočení státního kormidla směrem doprava, čímž končí éra nezpoplatněného zdravotnictví a rozbujelých sociálních dávek. Jenže relativní „pobatohový“ klid netrval dlouho. Sezona skandálů s temným pozadím a hádek se rozeběhla nanovo. Spekulace o brzké výměně zelené ministryně školství Dany Kuchtové, lidovecké ministryně obrany Vlasty Parkanové a občanskodemokratického ministra Jiřího Pospíšila sice Topolánek na počátku září vyvracel, ale už pár dní nato vyzvala šéfka lidoveckého klubu Michaela Šojdrová Kuchtovou skutečně k demisi kvůli nezvládnuté přípravě čerpání peněz z eurofondů.
Rozkol nazeleno.
Jestliže až dosud bylo ministerstvo školství spíše přehlíženým resortem, najednou se kvůli miliardám z Bruselu dostalo do centra pozornosti celé koalice. Terčem náhlé kritiky lidovců, šéfa zelených Martina Bursíka a premiéra Topolánka se stal kromě Kuchtové hlavně její vlivný náměstek Jaromír Soukup. Stupňovaný nátlak vedl oba k odstoupení a následovala dvouměsíční krize ve Straně zelených. Suplující ministr Bursík nejdřív z ministerstva vypudil „kuchtovské“ náměstky Martina Tichého a Dušana Lužného a pak zlomil i snahu partajní republikové rady posadit do ministerského křesla „prokuchtovskou“ Olgu Zubovou, když v prosinci do funkce prosadil Ondřeje Lišku.
Podzimní Čunek.
Na přelomu října a listopadu se nanovo rozhořela i čunkiáda. Reportáž České televize odhalila, že Čunek ještě jako řadový vsetínský zastupitel v roce 1998 pobíral od státu sociální dávky, ačkoli v té době u tří bank uložil tři a půl milionu korun. Vicepremiérova reakce byla zvláštní. Na čerstvou kauzu dávek nereagoval, zatímco oznámil odchod z vládních funkcí (po půl roce odmítání) kvůli rozhodnutí Renaty Vesecké otevřít znovu jeho údajnou korupční kauzu, aby mohl žalobce Salichov doplnit některé chybějící úkony. Ani se však nestačila otevřít debata, kdo by měl šéfa koaliční KDU-ČSL v kabinetu nahradit, a Salichov už Čunkův případ opět uzavřel, a to samé udělala definitivně i Vesecká. Konec ve stylu frašky dal své tragikomické kauze sám Čunek, když si postavil hlavu, že se co nejdřív do Topolánkova týmu vrátí. To je kupodivu pravý opak někdejší úporné snahy jeho předchůdce Miroslava Kalouska nevstupovat do žádné vlády předchozí koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Čunek však tvrdě narazil na odpor zelených i části občanských demokratů a svého úmyslu se nakonec dočasně vzdal. Křeslo ministra pro místní rozvoj je už tak více než měsíc prázdné.
Volvo, Innsbruck, vila.
Ani poměrně silný tah na reformní branku neochránil Topolánkovo vládnutí před záplavou skandálů, které jako by vypadly ze šibalské éry Jiřího Paroubka a ČSSD vůbec. Tak třeba média koncem září zjistila, že Topolánkova partnerka Lucie Talmanová si údajně v autobazaru koupila za pouhých 400 tisíc luxusní - byť ojeté - volvo s jihomoravskou espézetkou, v němž však už před rokem jezdil Topolánek a které v té době patřilo přítelkyni premiérova kamaráda Marka Dalíka Gabriele Horáčkové. Ta přitom měla získat osmimilionovou půjčku na rozjezd obchodu s koženou galanterií od J&T banky, která vyjednávala se státem o akciích ČEZ a Pražské energetiky. Topolánek však ve věci vyhlásil bobříka mlčení s tím, že obvinil média z vydírání, korupce a msty. V době těsně před listopadovým kongresem ODS na Žofíně vypluly na povrch i aféry s Topolánkovou lyžovačkou v Innsbrucku při letu z pracovní návštěvy Bulharska a také s vokovickou vilou Pavla Béma, kterou si pražský primátor a Topolánkův rival pronajal za podezřele výhodných podmínek od svého přítele (a developera) Zbyňka Kareše.
Milionový Standa.
Je příznačné, že rozčílený Topolánek odbyl novináře volající po informacích v kauze luxusního volva doporučením, ať zkusí podat trestní oznámení. Úplně to samé totiž učinil expremiér a předseda ČSSD Jiří Paroubek, když byl ve stejné době – koncem září – tázán, zda bude jeho strana požadovat vysvětlení po Stanislavu Grossovi, kde vzal peníze na nákup třetinového podílu ve firmě Moravia Energo. Fakt, že si bývalý sociálnědemokratický premiér, který musel odstoupit kvůli nevěrohodnému vysvětlení původu peněz na koupi bytu, pomohl dva roky po odchodu z funkce a navíc jako pouhý právní koncipient k majetku v hodnotě přibližně šedesáti milionů korun, je spolu čunkiádou klíčovou kauzou roku. Varováním, kam se řítí česká demokracie.
Je ale ještě neuvěřitelnější, že Grossův investorský zázrak jeho politický konkurent Topolánek odmítl komentovat s tím, že si vše mají novináři zjistit sami. Zahodit takovou nahrávku na politický smeč nedává smysl, leda by „malé provize domů“ byly tak běžným jevem v české politice, že je vyloženě trapné kritizovat kolegy za něco, co dělají všichni. Gross neřekl k celé záležitosti ani slovo a ani tento fakt nikdo z vlády nepranýřoval. Je snad právě Gross a jeho okolí třináctou komnatou úspěchu všech držitelů moci v posledních deseti letech? Přitom právě Topolánek si v listopadu na žofínském kongresu dovolil prorůstání byznysu, politiky a organizovaného zločinu velmi tvrdě kritizovat, jenže neadresně.
Paroubek v pozadí.
Také jste si všimli, že letošní role opozičního lídra Paroubka se proti roku 2006 scvrkla na minimum? Z ČSSD se sice těsně před březnovým brněnským sjezdem odporoučel kvůli kauze Altner a sporu o Lidový dům jeho dlouholetý kritik Miloš Zeman, negativně se to však projevilo na Paroubkově jen těsném znovuzvolení předsedou. Šedesátiprocentní podpora byla překvapením. Architekt plánu modernizace strany příliš nezaujal ani alternativou k vládnímu batohu nazvanou „Cesta růstu životní úrovně“, když místo radikálních opatření navrhoval cestu pomalých, opatrných změn. Dvakrát – v červnu a v prosinci - Paroubkova ČSSD (spolu s KSČM Vojtěcha Filipa) pohořela při pokusech o vyjádření nedůvěry vládě. Vlastně nejvíc bylo o Jiřím Paroubkovi slyšet kvůli rozvodu s paní Zuzanou, okázalé svatbě s Petrou Kováčovou v hotelu kamaráda a bývalého příslušníka StB Vlastimila Dvořáka v Mariánských Lázních a hlavně kvůli divoké jízdě na tuto akci.
Svým způsobem oázou byl po politické stránce letošní rok i proto, že na rozdíl od toho minulého a od toho budoucího se nekonaly žádné volby. O to významnější je přijetí Topolánkova batohu, protože další chystané reformní kroky budou s ohledem na blížící se klání o křesla v europarlamentu, v krajských zastupitelstvech a v Senátu zřejmě opatrnější. Bohužel ani pachuť po únavném maratonu výběru hlavy státu v roce 2003 nebyla letos pro politiky mementem, aby se něco podobného nemohlo příští rok v únoru opakovat. Václav Klaus sice oznámil svou druhou kandidaturu s ročním předstihem už 28. února, zato sociální demokracie svého oficiálního protikandidáta dodnes nemá. Jestliže se Jan Švejnar nakonec rozhodne bojovat o Hrad, není bez šance, ale trik ČSSD s jeho nominací-nenominací byl ukázkou alibismu, jak případný krach svalit na jiné či jak za eventuální úspěch slíznout smetanu.
Česká politika vězí v bludném kruhu. Volebními preferencemi ODS a ČSSD letošek proti roku 2006 výrazněji nepohnul, když výkony obou partají jsou nevalné. Volební plichta tedy hrozí dál, ale změna volebního systému nepřichází. Škoda, rok modrých i zelených nadějí je za námi.
