Požár upozornil na neřešené problémy
V Dolní Řasnici ve Frýdlantském výběžku jako by se opakoval už notoricky známý scénář požáru z Libčevsi. Před pár týdny v jedné z hal určených k demolici, ale nabitých nelegálně uloženým německým odpadem začalo hořet. Hasiči oheň rychle zvládli, a aniž si to kdokoli připustil, nastal klid před bouří. Opravdický požár s propadáním střechy a borcením konstrukcí vypukl až v sobotu 12. května kolem páté odpoledne. V té době se na řasnickém hřišti až na krev hrálo místní fotbalové derby a většina zdejší mužské populace u toho nesměla chybět. Po vyhlášení poplachu místní hasiči okamžitě vypravili dvě zásahová družstva z řad diváků a zápas se dohrával za zvuku sirén sjíždějících se hasičských sborů odjinud. V rozhodném okamžiku jich zasahovalo devatenáct, více než stovka mužů najednou.
Tekla voda i peníze.
Po zkrocení ohniska požáru se balíky textilu, plastů a hromady obnošených bot musely ještě dva dny prolévat vodou, aby se znovu nevznítily. Z hořících, škvařících se a doutnajících umělých hmot se uvolňovaly jedovaté zplodiny. Hasební zásah mohl být účinný jen tehdy, když se doutnající balíky vytahaly do menších vrstev vně budovy. Při této práci se vystřídalo pět nakladačů a zbytky střechy a některých dalších konstrukcí musel strhnout jeřáb.
Část techniky poskytl krajský úřad v rámci integrovaného záchranného systému, také místní firma sponzorsky půjčila na celou neděli nakladač i s řidičem. Ostatní musel financovat obecní úřad. Platil také mnohé další výdaje včetně nezbytného občerstvení pro unavené hasiče. „Jestliže se nepodaří na uhrazení nákladů dodatečně získat peníze z krizového fondu krajského úřadu, bude to pro rozpočet naší obce likvidační,“ připouští děsivý výhled starosta Robert Wildner.
Nulová odpovědnost.
Největší výdaje ovšem teprve přijdou. Bezpečné uložení ohořelých i ještě zachovalých balíků odpadu roztahaných po dvoře se odhaduje na půldruhého milionu korun. Měl by to uhradit původce nelegálního skladování. Úřadům je znám, a dokonce se pokoušel svou činnost zlegalizovat. Jmenuje se Robert Skákal a v tomto oboru „podniká“ jako fyzická osoba.
Zdání legality měla navodit instalace třídicí linky, která by umožnila oddělit prodejné sortimenty a nabízet je recyklačním podnikům. Podnikatel k ní však nemínil vybudovat toalety a koupelny. Hygienická stanice proto žádost zamítla, a krajský úřad tím pádem nevydal povolení.
Dávno před požárem zahájila řízení se Skákalem, coby s osobou neoprávněnou nakládat s odpady, Česká inspekce životního prostředí. Uložila mu pokutu a on se proti ní odvolal. Odvolací řízení nebylo do dnešního dne rozhodnuto.
Ačkoli se starosta Wildner nevzdálil od požářiště dále než na nezbytné úřadování, původce nelegální skládky odpadu zde nepotkal. K odpovědnosti za likvidaci ohořelého odpadu se nehlásí.
Rizika narůstají.
Obecní úřad čeká tvrdé vyjednávání nejen se Skákalem jako vlastníkem odpadu, ale i s majitelem objektů Marcelem Pižlem, který je zakoupil za účelem likvidace, nikoli k využití coby nelegálního skladu.
Některé neohořelé balíky už lákají zlatokopy. Pardon, hadrokopy, kteří se prohrabávají odloženými německými oděvy. Je tedy nezbytné zajistit ostrahu odpadu, aby se nestal úraz a aby se nelegální činnost houfně nerozšířila i mezi občany. A to i navzdory pravidlu, že nejdokonalejší recyklací odpadu je jeho opětovné použití v původní podobě.
Největší nebezpečí na pozemku bývalého zemědělského výkupního podniku (dávno předtím textilky) je ovšem v blízkosti zdí budov, které hrozí pádem. „Je třeba je co nejdříve strhnout, ať někoho nezasypou,“ varuje Wildner a vysvětluje, že vlastník dostal demoliční výměr a vzal na sebe povinnost staré nevyhovující stavby likvidovat. „A on skutečně likviduje, činí se a vyhovuje zákonu. I když ta likvidace probíhá tak, že nejdříve vyřeže všechen hliník a potom všechno železo. Nakonec přicházejí na pořad staré zachovalé trámy, které se dají výhodně vyvézt, protože žádná patina není s to nahradit skutečné stáří dřeva. Bez toho všeho však zůstávají na místě stát jen holé stěny, které se po čase samy zřítí a mohly by někoho zranit,“ upozorňuje starosta a je odhodlán žádat po stavebním úřadě, aby majitele bouraček přiměl k dokončení demolic.
Kdo jim to spočítá?
„Majiteli demolic hrozí stíhání za to, že objekty nezajistil proti vstupu nežádoucích osob. Čímž vzniklo i takzvané obecné ohrožení, další vážný přečin. Nájemce je v konfliktu se zákonem, že nezajistil požární bezpečnost,“ uvádí starosta. Co je to však platné. Ani majitel, ani nájemce se k odpovědnosti nepřihlásili a všechno leží na obci. Musí jednat i s Povodím Labe, zda požár a použité hasicí pěny nenarušily kvalitu vody v potoce Řasnici, který je jedním z vodárenských zdrojů pro Frýdlant.
Obecní zastupitelé s napětím vyčkávají, jak hasičtí a policejní vyšetřovatelé charakterizují příčinu požáru. Vada na elektrické instalaci to být nemohla, protože žádná elektřina do objektu nevedla. Samovznícení je po dlouhé době uskladnění v budově, do které nepršelo, rovněž málo pravděpodobné. Zbývá už jen zapálení z nedbalosti a žhářství. Přitom svědci v inkriminovaný den zaznamenali v blízkosti objektu jakýsi pohyb…
Výhodné náhody.
Problémem dovozu německého odpadu je to, že jeho zpeněžení už nastalo při nelegálním převzetí. Za jakou cenu, se ovšem nikde neudává. „Zaručené částky“, o nichž se mluvilo koncem roku 2005, kdy se dovoz při lhostejném postoji českých úřadů houfně rozrůstal, byly tak vysoké, že je nelze bez jakéhokoli potvrzení znovu citovat. Nicméně lukrativnost nakládání s tímto odpadem končí dovozem a uložený odpad v Česku nyní překáží i „dobrodružným“ dovozcům. Když po prvním požáru v Libčevsi začaly české úřady na nelegální dovozy konečně šlapat, stal se pro mnohé původce z té i oné strany hranice velice nepohodlným. Zejména když se část odpadu podařilo vrátit přímo jejich původcům, kteří tak začali odepisovat ztráty. Opakované požáry v Libčevsi i v Řasnici svádějí k domněnce, že jejich příčiny nejsou náhodné.
Mezi Libčevsí a Řasnicí je ovšem podstatný rozdíl. Libčeves nechali zavézt odpadem „bílí koně“. Intenzivně zaplnili, co mohli, a zmizeli. Po střechu nabité nelegální sklady v Dolní Řasnici patří konkrétnímu podnikateli. Ve výsledku je to stejné, až na jednu okolnost: bezprizorný libčeveský odpad se úředníkům ministerstva životního prostředí z velké části podařilo vrátit do Německa. V Řasnici co neshořelo, to dále překáží.
Odpadová diplomacie.
Je to řehole. U prokázaných německých odpadů je třeba o navrácení odpadů vždy jednat s patřičným úřadem v dané německé spolkové zemi. Je jich šestnáct, a co úřad, to nějaká odlišnost a různá vstřícnost. Pouze tam, kde není pochyb o německém původu a přitom není možné určit spolkovou zemi, z níž odpad pochází, vyjednává se se spolkovou agenturou Sonderabfallagentur (SAA). Ta dá vrácený odpad zlikvidovat a náklady rozpočítá na jednotlivé země.
Z ostře sledované Libčevsi se podařilo vrátit 2095 tun odpadů. Německé spolkové země si nakonec rozebraly všechny libčeveské plasty a polovinu textilu. Protože se jednání protahovala, rozhodla se česká strana uklidnit situaci odvozem odpadů na zabezpečenou deponii, i to německá strana zpětně zaplatila. Do Německa se vrátil i veškerý odpad z Lahoviček, nelegální sklad v Sitně vyklidil sám nájemce. Velké deponie i problémy tak zůstávají především na Liberecku. Některé se už řeší, jiné zůstávají časovanou bombou. Snad už žádná další nepodlehne zápalnému libčeveskému či řasnickému modelu.
