Když Masarykův vlak překročil pozdě večer 20. prosince 1918 rakousko-české hranice, přišla ho na nádraží v Horním Dvořišti uvítat delegace Revolučního národního shromáždění. Jejím členem byl i hlavní autor prozatímní československé ústavy a budoucí sociálnědemokratický ministr spravedlnosti Alfréd Meissner. Novinář Ferdinand Peroutka později ve svém Budování státu napsal, že si Masaryk vzal Meissnera stranou a jeho práci na ústavě zhodnotil chladným a kategorickým: „Tož to ne!“
Nebylo divu. Po pádu Rakouska ovládl Prahu revoluční étos a někteří členové Revolučního národního shromáždění měli pocit, že vše jen trochu zavánějící autoritou musí být strženo na zem a pošlapáno spolu s rakouskými orlíčky.
Moc měla být koncentrována výhradně v rukou poslanců a další autor prozatímní ústavy advokát Václav Bouček – mimochodem starý Masarykův přítel a v budoucnu jeho muž pro špinavé záležitosti – z parlamentní tribuny sebevědomě hřímal: „My jsme sborem zákonodárným, který z moci revoluce uchvátil moc. Moci, kterou jsme uchvátili a kterou vykonáváme, každý se musí podrobiti.“
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Tomuto revolučnímu zápalu odpovídaly i prezidentské pravomoci, respektive jejich dokonalá absence. Prozatímní ústava z 13. listopadu 1918 dělala z prezidenta lepšího kladeče věnců. Neměl dokonce ani právo jmenovat vládu, neboť si toto oprávnění slovy ústavy – jejího „předsedu a členy (ministry) volí Národní shromáždění“ – usurpovali sami pro sebe poslanci.
Ústavu si sněmovna navíc vykládala tak přísně, že v den svého příjezdu do Prahy mohl Masaryk v budově Národního shromáždění pouze složit prezidentský slib, ale projev k poslancům pronést nesměl.
K tomu došlo až o den později na Hradě, kam ovšem poslanci museli dorazit jen coby soukromníci, což jeden z nich – Antonín Hajn – rozpačitě glosoval slovy: „Byla i nebyla to schůze Národního shromáždění.“
Americké sny
Masaryk měl samozřejmě o své budoucí roli naprosto jinou představu. Do vlasti sice mířil dle Beneše obtěžkán starostmi, ovšem zároveň hýřil sebevědomím.
Jeden z emigrantů, Lev Sychrava, například vzpomínal, jak Masaryk v Paříži krátce před odjezdem do Československa nenuceně odpověděl jistému francouzskému hodnostáři na kompliment, že se jeho zpočátku chimérické plány na rozbourání Rakouska nakonec do jednoho naplnily, slovy: „Ano, vždyť jsem to chtěl!“
Kdo uteče prohraje: odštěpeneckým stranám česká historie nepřála
Za války Masaryk viděl svůj návrat domů v úplně jiném světle: v čele legií, které by po porážce Německa pochodovaly dál osvobodit Prahu. A z toho, co mnohem později řekl svému životopisci Emilu Ludwigovi, by mu v takovém případě mimořádné diktátorské pravomoci nebyly nikterak proti srsti: „V čele 50 tisíc mužů byl jsem pánem situace a mohl jsem rychle zařídit, čeho bylo třeba, svolat parlament, volby, všechno rychle, ráz dva tři. Měl jsem všechno napřed promyšleno a byl bych řešil krátkou cestou mnoho otázek, které nám později dělaly starost a z nichž některé nejsou vytříbeny dosud. Pak bych byl po dosažení absolutoria složil moc, mně dočasně svěřenou.“
Rakousko se ale nakonec rozpadlo samo, a tak, jak Masaryk napsal roku 1925 v knize Světová revoluce, „stačila diktatura Revolučního národního výboru a Národního shromáždění“. Masaryk přesto ani okamžik neuvažoval o tom, že by měl být tichým a dekorativním prezidentem. Na to měl reálnou politiku moc rád. Ideál spatřoval v prezidentském systému Spojených států, který svými slovy vystihl jako „úplný vztah mezi prezidentem a vládou“, kdy ministři nejsou o mnoho víc než prezidentovi sekretáři. Z tohoto hlediska lze Masarykovu strohému „Tož to ne!“ porozumět víc než dobře.
Zůstaňte nad oblaky
Mezi vrcholnými politiky byl nejrozhodnějším oponentem prezidentových „amerických“ aspirací předseda vlády Karel Kramář. Hned v roce 1918 měl Masarykovi dle Peroutky otevřeně říci: „Děkujeme Pánu Bohu, že Vás máme, ale já Vás prosím a zaklínám, zůstaňte nad oblaky, poněvadž kdo u nás vstoupí trochu hlouběji do politického života, ten se tomu neubrání, že je poházen blátem a ztratí autoritu, které tolik potřebuje.“ A v únoru příštího roku Masarykovi v dopise konkretizoval, že chce-li „naše republika dovoliti americký systém, chce-li, aby politiku dělal president, budu se proti tomu brániti jako proti největšímu neštěstí“.
Jenže Kramář zmizel na pařížské mírové konferenci a Masarykovi, který oplýval nezpochybnitelnou morální autoritou, se odporovalo jen těžko. Meissner proto začal kajícně připravovat novelu prozatímní ústavy, ovšem když v ní stále chyběl paragraf umožňující prezidentovi jmenovat vládu a ministry, předložila vláda, kterou v době Kramářovy nepřítomnosti řídil šéf agrárníků Antonín Švehla, vlastní verzi. V květnu 1919 ji poslanci schválili a pravomoci, které novela prezidentovi dávala, poté z velké části převzala i definitivní československá ústava z února 1920.
Na Hradě se každý zblázní: Českým prezidentům překáží ústava
Od podrobného výčtu prezidentských pravomocí tu jsou učebnice a slovníky, takže jen stručně. Masaryk se musel rozloučit s představou o americkém prezidentském systému (Švehla byl možná mistr kompromisu, ale nikoli blázen), a navíc jej tvůrci ústavy omezili i jinak.
Každý vládní úkon prezidenta vyžadoval kontrasignaci premiéra či příslušného ministra, veto zákonů mohlo národní shromáždění zase přehlasovat a Masaryk nedostal ani zákonodárnou iniciativu.
Na druhé straně mohl napříště svolávat a rozpouštět sněmovnu (rozpustil ji hned třikrát, ovšem pokaždé ve shodě s vládou) a hlavně dostal pravomoc jmenovat a odvolávat premiéra i jednotlivé ministry, což de facto znamenalo, že určoval složení vlády a počet ministrů.
„Notičky“ pro ministry
Žádná „Amerika“ to sice nebyla, přesto dávala ústava prvorepublikovému prezidentovi citelně silnější pravomoci než těm dnešním. Ovšem Masaryk se s tím nespokojil a vahou své autority se v následujících měsících a letech pokoušel prosadit cosi, co bychom mohli popsat slovy – nepsané ústavní zvyklosti.
Když například v červnu 1919 prohrála Národní demokracie drtivě v obecních volbách a vládu jejího šéfa Kramáře nahradil kabinet sociálního demokrata Vlastimila Tusara, Masaryk nové ministry vybavil jmenovacími dekrety, ve kterých jim zadával jejich budoucí úkoly.
Přečtěte si také esej Ústava v obležení
Ministru školství Gustavu Habrmanovi tak třeba zuřivý antiklerikál Masaryk připravil „notičky“, dle kterých měl „v oboru školské správy s potřebným taktem“ provést odluku církve od státu, byť se na ni vládní strany ještě nedohodly… Agrárnického ministra financí Cyrila Horáčka čekal pro změnu „velký, časový úkol“ zvaný „socializace“ a Masaryk mu nadto nařídil, aby „organisoval hospodářskou radu“, která bude sdružovat „všechny odvětví výroby a veřejného hospodaření“.
Tato rada mimochodem z úcty k prezidentovi skutečně vznikla, ovšem šlo o prázdný a ryze formální orgán.
Počátky byly divoké a plné střetů, ovšem během několika let se mezi Masarykem a vládou ustavil kompromis. Podle historika Antonína Klimka měl podobu nepsané gentlemanské dohody se Švehlou (premiérem se stal v říjnu 1922) a dalšími předáky stran, která zaručovala, že Masaryk bude při sestavování vlád brát zřetel na výsledky voleb, přičemž na oplátku budou respektovány jeho názory a výhrady při obsazovaní jednotlivých ministerstev (jen díky tomu byl Beneš po celou dobu jeho prezidentování ministrem zahraničí). Masaryk měl navíc přestat rozdávat ministrům výše zmíněné „notičky“ a zdržet se protivládních výpadů v tisku.
Prezident samozřejmě tento rámec úplně nerespektoval – s otravnou kontrasignací si občas prostě nelámal hlavu a jeho podepsané i nepodepsané články potrápily nejednoho premiéra –, ovšem uzavřený modus vivendi víceméně platil, což je víc, než můžeme říci o vztahu českého prezidenta a české vlády dnes.
Mimochodem, pokud český prezident zkouší bezmála 30 let po demonstraci na Národní třídě rozšířit silou své ústavní pravomoci, lze to hodnotit zhruba stejně, jako by totéž zkoušel československý prezident někdy v horkém létě 1948. To už ale na Hradě neseděl ani Masaryk, ani Beneš, ale Klement Gottwald.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
