Češi mají docela rádi přechodné vlády. Běžný chod země zajišťují celkem zdatně, důstojně a bez zbytečných šarvátek. V úřednické sestavě se obvykle nevyskytuje nikdo, kdo by byl naprostý diletant. Slabým místem nepolitických vlád však bývá zahraniční agenda.
Přechodnou vládu možná neberou v cizině příliš vážně, protože její mandát je krátký. Ale i kabinet složený z úředníků zůstává vládou České republiky a měl by být občas slyšet. Protože stát, který přehlíží své potenciální spojence, se v kritických chvílích může sám ocitnout zcela bez spojenců.
Mezi Slovenskem a Maďarskem se rozhořel spor, jehož důvodem či záminkou je slovenský jazykový zákon. Současný postoj české diplomacie je tak neutrální, až připomíná pštrosa. Základní otázka, kterou bychom si měli položit, přitom zní docela prostě: Jde u Dunaje v principu o to, aby Maďaři žijící na Slovensku museli přejít na nenáviděnou slovenštinu, nebo spíše o to, aby se Slováci na celém území Slovenské republiky mohli zorientovat podle slovenských nápisů a domluvili se tam se všemi úředními osobami? Tuto záhadu by měla nějaká česká tajná služba rychle vyřešit.
Čechy sjednaná hranice
Pokud se Češi tváří, že se jich spor mezi Slováky a Maďary netýká, neboť chtějí být se všemi zadobře, zadělávají si na pověst pokrytců. Vždyť Slováci a na Slovensku žijící Maďaři ten problém zdědili po společném státu, jehož hranice vyjednali Češi. Byla to doba mezinárodních konferencí, poválečné bídy, rozvratu a roztrpčení. Ministr zahraničí Edvard Beneš přes odpor T. G. Masaryka, Karla Kramáře a dalších politiků nakonec souhlasil s tím, že republika odstoupí Polsku půlku Těšínska, přestože ji mohla udržet jak vojenskou silou, tak plebiscitem. Čeští Němci ho od té doby nenáviděli, protože na Těšínsku žila také německy hovořící menšina, která do nestabilního Polska zoufale nechtěla. Otázkou Lužických Srbů, kteří volali po připojení k Československu, se mírová konference odmítla zabývat, čímž zpečetila osud tohoto národa. Na druhé straně získal nový stát na úkor Maďarska mnohem víc, než čeští politici původně doufali. Sám prezident Masaryk se zprvu stavěl zdrženlivě k připojení Žitného ostrova, na němž podle něj žili téměř samí Maďaři.
Dějiny jsou plné nespravedlností. Jenže snahy o jejich přepsání končívají dalšími nespravedlnostmi a utrpením. Před situací u našich sousedů by tedy česká vláda neměla zavírat oči, byť logicky chceme mít co nejlepší vztahy jak s Bratislavou, tak i Budapeští. Nezapomínejme však, že také Maďarsko mělo své národnostní menšiny.
