Firmy Lonka a J. Porkert nezvládly nápor globálního kapitalismu
V posledních dnech se trh rozloučil hned se dvěma českými tradičními značkami. Příborský výrobce ponožek Lonka vstoupil do likvidace, producent ručních mlýnků J. Porkert zase vyhlásil bankrot. V době růstu hospodářství taženého hlavně spotřebou domácností, která se odráží v rozmachu maloobchodních tržeb, zní tyto zprávy poněkud ironicky. Jenže ani nastartovaná ekonomika pohodlný život nezaručí. „Stále více se otevírají hranice, a tím pádem se zostřuje konkurence. Nelze se spoléhat na tradici. Kdo chce uspět, musí přijít se sofistikovaným výrobkem založeným na vlastním know-how a patentu,“ varuje analytik Raiffeisenbank Aleš Michl. Majitelé obou firem, které spojuje více než staletá tradice, dávají svůj nezdar za vinu náporu levného asijského zboží. Oběma také poslední ránu uštědřily dlouho nesplácené dluhy vůči státu.
Restituce za hranou.
Výrobce proslulých litinových strojků vyhlásil bankrot 15. června. Uzavřela se tím historie rodinné firmy, která se datuje až k roku 1881. „Nicméně myslím, že konkurz je pro podnik úžasnou šancí, jak se může znovu nadechnout a najít investora,“ doufá předseda představenstva podniku Josef Porkert. Jeho teorii potvrzuje i konkurzní správce Bohumil Ježek, když říká, že se již ohlásilo asi pět investorů, kteří většinou chtějí zachovat výrobu mlýnků. Továrnu založil pradědeček dnešního šéfa, který v Růženině huti rozjel slévárnu šedé litiny, v níž vyráběl rošty do kamen, kamna či pianové rámy. Ty se ostatně vyrábějí dosud. Světovou proslulost mu však přinesly až kuchyňské mlýnky, první z nich vyrobil před 111 lety. Sortiment se posléze rozšířil o elektrospotřebiče a po válce o univerzální kuchyňský robot. V roce 1948 byl podnik znárodněn. Zubožené torzo firmy Porkertovi restituovali na počátku devadesátých let. „Dostali jsme zpět jen budovy, ostatní majetek jsme si museli koupit, a to včetně dluhů a směnek. Se státem jsme se soudili až do roku 2005, než nám škodu nahradil. To bylo hlavní překážkou, proč jsme nenašli žádného zahraničního partnera. Do sporu se státem prostě nikdo nechtěl jít,“ vysvětluje Porkert. Rodina investora potřebovala, protože logicky nebyla finančně vybavena. Přesto nakonec do podniku investovala desítky milionů korun. Firmě se nejprve dařilo relativně slušně. Ještě na počátku tisíciletí zaměstnávala čtyři sta lidí a prodávala přes půl milionu mlýnků ročně. Z toho nejméně čtyři pětiny mířily za hranice. Tržby dosáhly maxima v roce 2003 – přes 320 milionů korun.
Naděje žije.
První rána přišla roku 1998 v podobě povodní, jež způsobily škody za 140 milionů korun. Firma úvěry na obnovu škod splácela až do roku 2004. Na hospodaření se také podepsal pokles kurzu dolaru, kvůli němuž podnik jen v roce 2002 přišel o osmnáct milionů korun. Počátkem roku ještě ke všemu vyhořelo čerstvě instalované zařízení za čtyři miliony korun. Další půjčku na nové zařízení nikdo nechtěl poskytnout a peníze se musely najít jinde. „Dostali jsme se do dluhů vůči eráru, a už se to začalo točit, rostly úroky, penále,“ odhaluje Porkert zárodky krize. Později se dostal do problémů jeden z hlavních odběratelů pianových rámů. Na propadu tržeb se podepsaly i čínské padělky mlýnků, které se prodávají za třetinu ceny originálu.
V červenci 2005 Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) obstavila podniku účty i nemovitosti. „A protože jsme měli majetek zastavený, nemohli jsme nic prodat, abychom dluh uhradili. Od té doby jen živoříme,“ podotýká Porkert. Firmu začali houfně opouštět zaměstnanci. Krize vyvrcholila počátkem letošního roku, kdy do ČSSZ poslala do podniku exekučního správce. Situace se stala neřešitelnou a majitelé raději vyhlásili bankrot.
Výroba zatím běží dál. Josef Porkert říká, že firma má i dnes zakázky až do příštího února. „Pro nás je ale důležité, abychom udrželi výrobu do doby, než aktiva budeme moci prodat, což potrvá asi půl roku. Není to ani tak otázka peněz, jako spíš nedostatku zaměstnanců,“ upozorňuje správce Ježek. Podnik eviduje nyní dluhy okolo padesáti milionů korun.
NATO nepomohlo.
Porkert asi reálnou šanci má, výrobu ponožek se stopětatřicetiletou tradicí v Příboře však už nevzkřísí ani svěcená voda. Pletací stroje se totiž v Lonce zastavily již na počátku roku, protože firmě chyběl provozní kapitál. Ke konci ledna podali všichni zaměstnanci výpověď. Červnová valná hromada rozhodla o likvidaci společnosti. Likvidátorkou jmenovala Moniku Vlnatou. „Na konkurz to zatím není. Lonka má dluhy okolo padesáti milionů korun, a ty by měl uhradit výnos z prodeje areálu,“ míní odstupující šéf textilky Pavel Zábranský.
Firmu položil na lopatky nejen příliv levného zboží z Asie, ale také deset let nesplácené závazky vůči ČSSZ, jež spolu s penále narostly do astronomických výšin. Na hlavní problém však zadělal klasický privatizační nešvar. Manažerské „eseróčko“ Harynek si totiž na nákup akcií v polovině devadesátých let od Lonky půjčilo přes čtyřicet milionů korun. A s touto půjčkou se Lonka nikdy nedokázala vyrovnat. Transakce se nelíbila ani soudu, který konstatoval, že Harynek místo splátek úvěru Lonce účtoval za různé služby vysoké částky, a poslal ředitele Jana Ryšku do vězení.
Firmě, která svého vrcholu dosáhla v roce 1998, kdy utržila necelých 250 milionů korun, nesvědčilo ani časté střídání vlastníků. V roce 2001 ovládl Lonku pražský HKM Holding, před rokem společnost Česká spisovna. Na počátku tisíciletí sice textilka získala zajímavé zakázky pro armády zemí NATO či pro renomované světové značky, v roce 2003 však vykázala padesátimilionovou ztrátu, a to při obratu 165 milionů korun.
Když se poslednímu vlastníkovi nepodařilo přesvědčit ruského zájemce, aby podnik převzal i s dluhy, nezbylo než kapitulovat. „Doufali jsme, že Lonku oživíme. Zakázky by ještě nějaké byly, ale už je nebylo s kým a za co dělat. Jsem z toho velmi zklamán,“ dodává Zábranský.
Krize textilek.
Smutný konec Lonky a J. Porkerta je možná jen varováním pro řady drobných výrobců, aby nezaspali dobu. Spíše než o varování by se však dalo hovořit o trendu, zvláště v textilním a oděvním průmyslu. Jen letos se položila Tiba ze Dvora Králové, jindřichohradecká Jitka či továrna na deky Alma. Scénář je všude stejný. Kolapsy drobných českých firem má na svědomí především neschopnost dlouhodobě vzdorovat náporu konkurence, provázená chybami v řízení podniků a často také nepovedenou privatizací. „České hospodářství je sice na vzestupu, ale vedle spotřeby domácností růst táhnou především zahraniční investoři,“ vysvětluje analytik Michl.
