Z práce v Evropské unii se stal horký problém. Pálí jak státy, které se této možnosti brání, tak ty, které se toto právo snaží pro své občany zajistit. Devadesát pět procent Čechů ale tuto možnost nikdy nevyužije, a pokud ano, tak jako krátkodobé nebo naprosto krajní řešení.
KDO CHTĚL ODEJÍT, UŽ ODEŠEL Pro drtivou většinu Čechů je dnes nepředstavitelné, že by se měli přestěhovat za prací i v rámci Česka. Kdyby tomu tak nebylo, měla by Praha už nejméně dva miliony obyvatel a z Mladé Boleslavi by muselo být dvousettisícové město. A to mluvíme o jednom státě. Začít žít a pracovat v cizině, byť jakkoli blízké, znamená ztratit mnoho - nebo možná dokonce skoro všechno. Samozřejmě že je to vynikající zkušenost, obohacení. Pokud ale o tom někdo uvažuje, pak až na výjimky hlavně kvůli penězům. Položte si však sami otázku, kolik peněz byste museli dostat za to, že přijdete o přátele, o domov, o celý svět, který vás dosud obklopoval? Na léta, ale možná navždycky. V ČESKU SELHÁVÁ TVORBA ELIT**
Případ nepodařené kandidatury Miloše Kužvarta na evropského komisaře vyjevuje tristní skutečnost, která svědčí o něčem hlubším a zásadnějším, než je selhání jedné strany či jednoho premiéra. Selhává u nás totiž tvorba elit. Lidi, které naše politické strany za elity považují, neobstojí v evropském či světovém měřítku. To, co politickým stranám tolerujeme doma, neuspěje v konfrontaci s vnějším světem. Kužvart byl čtyři roky ministrem, je-li ale takový člověk konfrontován s Evropou, vyhoří jako prskavka. Prapůvodní účel a smysl existence politických stran přece je, že dokážou vybírat schopné jedince ke správě věcí veřejných. To se nedaří. Všem českým politickým stranám jednoznačně chybí jakýsi „pan Evropa“ (tento termín v Česku bohužel diskvalifikoval Egon Lánský), tedy politik, který se dlouhodobě specializuje na evropské otázky.
