Nelichotivě pro učitele vyznívá výroční zpráva České školní inspekce. Špatný přístup k výuce, nezájem o kreativitu žáků, úbytek kvalifikovaných pracovníků, stárnutí sborů. Inspektoři pojmenovali to, co kritizuje i ta část rodičů, která děti neposílá do školy jako do úschovny, ale proto, aby se tam kvalitně učily.
VINU NENESOU JEN UČITELÉ
Už tento cíl je těžko splnitelný. O dobré přípravě na život v měnící se společnosti nemluvě. A legendární výrok Škola hrou? Příliš mnoho dětí je vystaveno tupému drilu, biflování a zkoušení našprtaných vět. Je to však vina pouze učitelů? Není, byť by nejeden z nich víc nedokázal, i kdyby mohl. Vinno je celé školství. Strnulé v zastaralé představě o dítěti, které mlčky sedí s rukama za zády a plní rozkazy boha-učitele.
OČIMA CYRILA HÖSCHLA
V našem ústavu pracuje mladá americká vědkyně. Přestože o ni velice stojíme a ona o nás, nemá pracovní povolení. Požádala o ně před několika měsíci. Aby ho dostala, museli jsme potvrdit zástupu bezdomovců, které nám poslal úřad práce, že to místo pro ně opravdu není nejvhodnější. Už už jsme uspěli, ale chyba lávky: povolení by dostala, ale to by musela mít pracovní vízum, což nemá. U nás však o vízum žádat nemůže, protože tu už je. Žádat se přece musí zvenku. Řešení: pojede do Německa nebo do Polska, tam požádá o naše dlouhodobé vízum, na ně přijede a dostane pracovní povolení. Mezitím uplyne celá doba, po kterou chtěla zůstat na našem pracovišti a po niž ji jeden můj kolega platil (a platí) ze svého, protože se za náš systém stydí, nechce jí naši zem úplně znechutit a zároveň pociťuje jako trapas, že americká vědkyně nemá v Čechách na jídlo, protože vše, co měla, dala za podnájem. Náš kolega, mladší než ona, dlí t. č. na studijním pobytu v Kanadě. Má veškeré zaopatření plus 80 000 dolarů ročně od kanadské univerzity. Tohle se dít v úlu, včelaře by trefil šlak.
