To, že Ivan Fuksa odešel ze sněmovny a dostal výhodné místo jako člen představenstva a vrchní ředitel Českého aeroholdingu, nebylo výsledkem jeho schopností získaných v resortu zemědělství. Důvodem byla jeho stranická příslušnost a zejména dohoda s premiérem.
Zatímco Petr Nečas to považoval za standardní věc, žalobci vidí v poskytnutí prospěchu získáním výhody úplatek. Úvaha je to naprosto logická. Nikdo na západ od našich hranic by si ve vysoké politice nedovolil takové „dohody“ uzavírat a ještě divit tomu, co je na tom špatného. Druhou věcí samozřejmě je, jestli poslanci Fuksa, Šnajdr a Tluchoř měli skončit na měsíc ve vazbě. To už byl dost přísný metr.
Vraťme se ale k důvodům, proč by exposlanec neměl dostat od České republiky odškodné. A nepočítejme do toho, že mu stát deset měsíců platil trafiku v Aeroholdingu.
Tak předně. Odškodnění patří tomu, kdo nebyl za trestný čin odpovědný. Jenže to, jestli byl Ivan Fuksa vinen nebo ne, žádný soud nerozhodl. Když spolu s ostatními opouštěl věznici, bylo to díky rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten řekl, že jejich jednání kryla poslanecká imunita, přičemž její rozsah si vyložil velmi široce, což kritizovali i ústavní právníci.
Ponížení nenáviděného žalobce
Nyní tu máme trojici mužů, která vyšla ze spárů justice s odřenýma ušima. Svou domnělou očistu chtějí dokonat a s nataženou rukou chtějí dohromady dvanáct milionů. Je to zbytečný pokus o přesvědčení veřejnosti o vlastní čistotě, potažmo o ponížení nenáviděného žalobce Ivo Ištvana. Ištvan už bude navždycky nešťastníkem a oni symbolem trafikantů. Na tom nikdo nic nezmění.
Hezké by bylo, kdyby po téhle eskapádě nastaly přeci jen lepší časy. Kdyby každý klientelismums byl měřen tak jako v kauze exposlanců. Jenže to není. Spíš to pohledem na poměry ve vládě vypadá, že by bylo dobré si taky podat nějakou tu žádost o odškodnění za psychickou újmu.
Čtěte další komentáře autora:
