Měli by část míst ústavních soudců obsadit politici?
Měli by část míst ústavních soudců obsadit politici?
- ano 8,3 %
- ne 86,7 %
- nevím 5,0 %
Politici na Ústavním soudu? Leda náhodou. Výsledek ankety týdeníku EURO mezi předními manažery působícími v České republice vyznívá tentokrát v procentuálním vyjádření jednoznačně. Přes čtyři pětiny respondentů se domnívají, že takový vliv politiky na soudnictví je nežádoucí. Jeden z ředitelů dokonce uvedl, že by šlo o „ohrožení demokracie“. Při bližším zkoumání reakcí však konečný dojem vyznívá mírněji. Někteří ze záporně odpovídajících účastníků Manažerského barometru by si totiž takovou situaci dokázali představit, je-li politik zároveň špičkovým právníkem a pokud by se vzdal svého dosavadního působení v politice.
Ti, kdo se nerozhodli pro ani jednu ze dvou vyhraněných odpovědí, poukazovali často na větší složitost otázky. Ředitelům se například příčilo generalizování, jak je patrné z následující reakce: „Nelze a priori říci, že některá skupina lidí něco dělat nesmí, a jiná ano. Mnohem podstatnější je, o jaké konkrétní lidi jde.“ Jiní se obávali, že by se na Ústavním soudu chtěli uplatnit ti, kteří jako právníci za moc nestojí a přestoupili proto do politiky: „Pokud je někdo špičkový právník, tak by mi z hlediska jeho nominace na místo ústavního soudce teoreticky nevadilo, kdyby po určitou dobu působil v politice. Jenže ono to má háček. Špičkoví právníci budou až na výjimky vydělávat „big money“ jako právníci, a nebudou se cpát do politiky.“
Rovněž mezi příznivci přítomnosti politiků na Ústavním soudu byly hlavním předpokladem dostatečné profesní schopnosti. „Pokud svou kvalifikací a morálními kvalitami odpovídá bývalý či současný politik požadavkům na ústavního soudce, pak je stejně hodnotným kandidátem jako kdokoli jiný,“ tvrdil jeden ředitel. Tenkou hranici mezi ano a ne reprezentuje názor jeho kolegy, kterého podobné uvažování dovedlo k zápornému stanovisku: „Politická kariéra by jistě neměla nikoho diskvalifikovat pro takovou funkci, problém je spíše v tom, že kvalitního právníka mezi našimi politiky prostě žádného nevidím.“
„V Čechách by všechno chtěli dělat politici. Je jich beztak všude moc. To by nám tak scházelo, už několikrát dokázali, jak umějí být nezávislí a objektivní. Je potřeba tam mít profíky bez profláklých konexí.“ Takové věty reprezentovaly onu více než čtyřpětinovou nesouhlasící většinu. „Nelze připustit účast politiků na rozhodování ústavního soudu. To by zcela popřelo jeho existenci jako nezávislé pojistky ústavní demokracie,“ zněl nejčastější názor. S jednou zásadní podmínkou by si jiný ředitel dokázal politika coby soudce představit: „Do Ústavního soudu nepatří, ale tím, že byl někdo jednou v politice, není podle mého názoru zcela vyřazen. Musí z politiky odejít, pak může být ústavním soudcem,“ prohlásil.
Další manažer svou myšlenku rozvedl podrobněji. „Je to instituce apolitická, která má nemalou odpovědnost za stav státu a práva. Naproti tomu politik je vždy poplatný politické straně, která jej nominovala. Kvůli neustále rostoucímu deficitu veřejných rozpočtů a neschopnosti vlády s tím něco dělat (když už nás v reformách předběhlo i Slovensko a zítra možná též Ukrajina) se domnívám, že Česká republika drží zřejmě evropský primát v počtu neschopných politiků na hlavu. V tuto chvíli není proto možné nominovat politiky jako ústavní soudce. Máme snad málo právních paskvilů z Parlamentu? Působení politiků v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání nás stálo už 10,5 miliardy korun, jejich přítomnost na Ústavním soudu by mohla vyvolat právní kolaps celého státu. Pokud chtějí politici další trafiky, měli by se porozhlédnout jinde,“ dospěl k příkrému odsouzení.
Také další ředitel si myslí, že by si politici hlavně měli hledět své práce, k níž lze najít mnoho výhrad. „Politici by se měli starat o politiku. A myslím tím transparentní hodnověrnou politiku, nikoliv to současné bezduché utrácení, rozkrádání a prožírání peněz daňových poplatníků. Zatím však systém zkorumpovaného partajního korytářství obsazuje patolízaly na všechna lukrativní místa, která má pod kontrolou stát, aniž by se příliš přihlíželo k jejich odborné kvalifikaci (orgány státem vlastněných akciových společností, FNM, konsolidační instituce, České dráhy a další),“ upozorňuje. Svou odpověď uzavírá příkladem: „Jenom doufám, že si piloti ČSA neprosadí zvýšení platů na úroveň pilotů Delta Air Lines nebo Air France. Pak bych se mohl octnout v letadle, jehož pilot by sice neměl pilotní zkoušky, ale zato by byl bývalým poslancem nebo členem partajního sekretariátu. Příklad pilota se zdá absurdní, na místech, jež jsou klíčová pro zacházení se státním majetkem, nedostatek kvalifikace a kompetence (o morálce a osobní integritě nemluvě) nikomu absurdní nepřipadá.“
Odpovídalo 121 manažerů
