Petr Nečas Byla to první velká křižovatka, na které se Petr Nečas musel rozhodnout mezi velkou politikou a rodinou. Na konci května 1997 coby nadějná mladá tvář ODS a předseda sněmovního bezpečnostního výboru souhlasil s tím, že v čele ministerstva vnitra vystřídá Jana Rumla. Bývalý disident byl prý už příliš unavený a chtěl z resortu odejít. „Buď se na této funkci jako politik udělám, nebo se na ní prostě oddělám,“ prohlásil tehdy natěšený Nečas před novináři.
Potom ale vyrazil za manželkou a dětmi na Moravu a příští den všechny kolegy v Praze šokoval. Odvolal se na „osobní a rodinné důvody“ a zařadil zpátečku. V kuloárech se říkalo, že mu manželka Radka tak trochu šlápla na krk a dala ultimátum – buď my, nebo ministerstvo.
Nečas si vybral to první.
Na druhý pokus Nějaký měsíc to vypadalo, že si svojí otočkou zabouchl dveře do velké politiky. Pak ale přišlo „Sarajevo“ a pád druhé Klausovy vlády.
Nečas nenásledoval část svých kolegů, kteří později zformovali Unii svobody, a zůstal věrný ODS. To se mu vyplatilo a v roce 1999 jej zvolili místopředsedou strany. Po návratu ODS k vládě v roce 2006 dostal na starost ministerstvo práce a sociálních věcí.
Jeho hodina přišla před třemi lety, kdy se Mirek Topolánek musel kvůli aférám odporoučet z předsednické funkce, a přestože volby nedopadly pro ODS vůbec dobře, Nečas jako čerstvý předseda ODS vkráčel do Strakovy akademie.
Jeho koaliční vláda se mohla opírat o rekordně silné zázemí ve sněmovně. Jenže následovala aféra Promopro, skandály Víta Bárty a vydrolení jeho Věcí veřejných, rebelie části poslanců ODS v čele s nyní obviněným Petrem Tluchořem, tahanice o sKarty či úsměvně krátké angažmá Karolíny Peake na ministerstvu obrany.
Ale abychom nekřivdili – Nečasova vláda si dokázala naordinovat jistou fiskální střídmost, schválila penzijní reformu (že není až tak dobrá, je věc druhá), občanský zákoník, prosadila církevní restituce. Petru Nečasovi se také podařilo udržovat přinejmenším zdání, že premiér není hulvát, který se nechává hostit na luxusních dovolených v Toskánsku. Kmotři a jim blízcí lidé ve straně se stáhli do defenzivy – i proto, že státní zástupci se odpoutali z politického protektorátu.
Když chybí testosteron Jednu důležitou vlastnost ale Nečas na rozdíl od svého předchůdce postrádal – byly to ony pověstné Topolánkovy „gule“. Zkrátka, k funkci premiéra tak nějak patří sebevědomější výraz, přiměřená agresivita, možná i trochu toho machismu. Ukázalo se to už za vlády Vladimíra Špidly – premiér, ať jakkoli čestný a odolný lobbistům, musí něco vydržet a neměl by se zhroutit třeba během hádky v poslaneckém klubu. Jeho autorita jde pak rázem dolů – a bez ní to prostě nefunguje.
Slabost byla Nečasovi vytýkána průběžně nejen komentátory, ale i spolustraníky. Je to možná jen díky obecné bídě české politiky trpící nedostatkem osobností, že se udržel v čele vlády i občanských demokratů. Vždyť nikoho lepšího nemáme, přiznal nedávno ministr spravedlnosti a místopředseda ODS Pavel Blažek.
Jak výmluvné. Skutečnou Nečasovou slabinou ale nebylo to, že se občas tváří, jako by začínal nabírat. Zátah protimafiánské jednotky se někomu může zdát přehnaný a obvinění pochybná, v zásadě se ale potvrdilo, že Nečas si svou femme fatale nechal přerůst přes hlavu. Premiérovi se dá při dobré vůli odpustit, že ho poblázní jiná sukně než manželčina, není ale únosné, aby ho taková dáma dirigovala, a tím pádem tak trochu vládla místo něj.
Petr Nečas se před 16 lety rozhodl lidsky správně, rodina má větší smysl než politika.
Naopak před posledními volbami, když se nechal pasovat volebním lídrem ODS, se přecenil. Premiérské křeslo bylo nad jeho síly – ne pracovním zápřahem nebo kvůli vzdělání.
Prostě na to nemá tu správnou náturu. Co se dalo překročit ve funkci ministra, už nešlo při šéfování vládě. Skončilo to dominancí jedné blondýny, která se utrhla ze řetězu. Důsledky jsou kruté, zvlášť pro člověka v jádru bezúhonného, kterým snad Nečas opravdu je. l
