Automobily jako dřív se už nevyrábějí, posteskl si jeden britský sběratel před necelými deseti lety při rozhovoru s Josepem Rubauem. Někdejšího designéra Volkswagenu tato myšlenka zaujala a na letošní ženevský autosalon přivezl svůj námět do diskuse.
Asi to zní příliš jednoduše, takže dál. Rubau v mezidobí vymámil z několika bank prostředky a potkal pár schopných lidí, kteří se spolu s ním zasloužili o to, že ve společnosti Tramontana vznikl jeden z nejluxusnějších sportovních automobilů současnosti. Ovšem nikoli nejdražších. A to přestože špičku zdobí soška ze čtyřiadvacetikarátového zlata a dřevo na bocích dvoumístné formule lakují ve španělské Gironě (přibližně sto kilometrů severovýchodně od Barcelony) za pomoci starobylé japonské techniky zvané urushi.
Nápad umístit dvě sedadla za sebe pochází ze světa letadel, stejný zdroj posloužil jako inspirace při výběru technologií. Šasi je z hliníku používaného v kosmonautice a spolu s důmyslnou konstrukcí absorpčních zón má nabízet bezpečnost porovnatelnou s profesionálními závodními vozy. Základní ingredienci však představují uhlíková vlákna. Díky sedačkám v tandemu se rozložení váhy posádky blíží dokonalosti a díky lehkým materiálům tramontana nepřesáhne 950 kilogramů. Je neskutečně lehká, ale nikoli nejlehčí.
Dvanáctiválec uložený uprostřed vozu má disponovat maximálním výkonem přes pět set koní, které se na silnici dostanou prostřednictvím zadních kol. Tramontana prý zvládne rychlost přesahující tři sta kilometrů za hodinu a její výrobce každému zákazníkovi postaví kokpit na míru. Jenže není k mání.
Josep Rubau chtěl vytvořit vůz pro sběratele, takže ve firmě předem stanovili, že vyrobí pouze dvanáct exemplářů ročně. První tramontany mají zákazníkům přijít ještě letos a jsou již rok rozebrané. Nové objednávky zatím Rubau nepřijímá. To kdybyste někde našli půl milionu eur.
