Levné peníze, prodeje rodinných firem a příchod českého kapitálu na trh dál ženou trh fúzí a akvizic
Zájem o prodeje a nákupy tuzemských firem neochladl ani po loňském rekordním roce, kdy se uskutečnil historicky nejvyšší počet prodejů firem, a to 288, což představuje meziroční nárůst o téměř šedesát procent. Celkem kupci utratili za české společnosti 9,9 miliardy dolarů (251 miliard korun).
Zájem o nákupy společností je přitom dán řadou faktorů. Českému hospodářství se daří, což se příznivě odráží na výkonnosti tuzemských společností.
Banky navíc rády tyto transakce financují v době nízkých úrokových sazeb, které poškozují jejich příjmy. Snaží se proto nižší úrokovou marži vynahradit zvýšeným objemem půjček. „Na tuzemském trhu se ročně zrealizují desítky až stovky prodejů firem, které banky ve velké většině ochotně financují“ říká ředitel Akvizičního financování České spořitelny Martin Viliš. „Za určitých podmínek poskytnou akviziční úvěr ina 100 procent ceny transakce, což je sice velice výjimečné, ale i tak to ukazuje, jak agresivně jsou nyní nastaveny hranice úvěrování,“ dodává.
Rizikový koktejl
Boj o klienty navíc podle něj způsobil, že se často dohaduje jednorázová splátka úvěru až na konci jeho splatnosti, k tomu se snížil podíl vlastních zdrojů investorů na kupní ceně a došlo zároveň ke zjemnění podmínek, za nichž banky půjčku poskytnou. „Z pohledu banky to ne vždy musí být zrovna optimální koktejl, pokud jde o riziko“ upozorňuje Viliš.
Ceny akvizičního financování se pak dostaly kvůli konkurenčnímu boji na nízké úrovně, které už podle odborníků neodpovídají riziku, jež banka přebírá. Kromě levného financování se navíc protáhla splatnost akvizičních úvěrů. Zatímco „zlatý standard“ je podle Viliše pět šest let, dnes jde o splatnosti v délce spíše sedmi a někdy i osmi let.
K růstu celého trhu fúzí a akvizic zároveň přispívá to, že se ve větší míře prodávají společnosti, které byly založeny v 90. letech, což zvyšuje nabídku, a peníze se proto mohou točit. Současní majitelé totiž buď nemají komu firmu předat, protože děti mají vlastní kariéry a nechtějí pokračovat v rodinném byznysu, nebo si jednoduše chtějí užít vydělaných peněz. Jedním z řešení je pak prodej rodinné firmy.
V oblasti podobných společností z 90. let se kromě prodejů odehrává ještě jedna zásadní změna. Kvůli dostupným úvěrům dochází ke koncentraci vlastnictví ve firmách, kde je více spolumajitelů. Nastává tak například situace, kdy jeden ze spolumajitelů si vezme od banky úvěr a vyplatí zbývající partnery.
Právě díky prodejům rodinných firem či podílů v nich se na druhé straně rodí noví čeští investoři, kteří zakládají takzvané family offices neboli rodinné fondy, jež začínají konkurovat kupcům z řad investičních skupin a strategických investorů. To je konkrétně případ gumárníků Tomáše Němce a Oldřicha Šlemra, kteří před dvěma lety výhodně prodali gumárenskou skupinu ČGS švédskému Trelleborgu za zhruba třicet miliard korun.
Němec si založil rodinnou investiční skupinu Consilium a Šlemr pak společnost R2G. Obě firmy spravují miliardy, které oba podnikatelé utržili prodejem gumárenského kolosu. Na trhu ale působí rovněž Odyssey 44 bývalého partnera Penty Martina Kúšika nebo například RSBC.
Malé firmy hýbou trhem
Přestože se v minulém roce uskutečnily obchody i za více než miliardu dolarů, tahounem trhu jsou menší transakce.
„Početně nyní trhem hýbe prodej malých a středních firem, takže většina aktuálních transakcí se pohybuje mezi 50 miliony a 300 miliony korun. Pracujeme ale i na několika velkých transakcích v řádu miliard korun,“uvádí Viliš. U menších obchodů se podle něj klade důraz na to, jak „provést klienta úspěšně transakcí, kterou většinou realizuje jednou za život“.
Právě středních a malých firem s českými majiteli je přitom v tuzemské ekonomice nejvíce. Z téměř 36 tisíc společností s obratem nad 30 milionů korun vlastní čeští majitelé zhruba 24 tisíc. Zbylých přibližně dvanáct tisíc ovládají zahraniční vlastníci, přičemž jde zejména o německé, nizozemské, slovenské a rakouské majitele.
O autorovi| Václav Herz, herz@mf.cz
