Schválí-li Irové Lisabonskou smlouvu, bude ji muset prezident Václav Klaus ratifikovat
Ústavní soud v Karlsruhe rozhodl, že Lisabonská smlouva není v rozporu se základním zákonem Spolkové republiky Německo (SRN), že ji však lze ratifikovat až poté, co budou posíleny pravomoci německého parlamentu vůči Evropské unii. Strany vládní koalice vzápětí oznámily, že se Spolkový sněm mimořádně sejde v srpnu, aby příslušné změny projednal v prvním čtení, v září je schválil a prezident Horst Köhler stihl smlouvu ratifikovat ještě před parlamentními volbami. Ústavní soud České republiky vyjádřil před časem podobný názor. Neshledal její žalované části v rozporu s ústavním pořádkem, ale zároveň stanovil, že přesun dalších kompetencí do Bruselu musí vládě vždy předem odsouhlasit Parlament ČR. Zákon o takzvaném vázaném mandátu už obě komory schválily a prezident jej podepsal. Před SRN jsme o krok napřed.
Dlouho však nebudeme. O to se postarají Václav Klaus a skupina senátorů. Prezident prohlásil, že počká na ratifikaci „Lisabonu“ v Německu, na výsledek říjnového referenda v Irsku a na Polsko. Jeho prezident Lech Kaczyński nepřipojí podpis pod smlouvu dříve než po irském referendu. Navíc skupina senátorů chystá po neúspěšné loňské ústavní stížnosti na Lisabonskou smlouvu další. „Máme kostru. Musíme ji však ještě dopsat a udělat oponenturu,“ řekl senátor ODS Jiří Oberfalzer. Už někdy v květnu však dotyční senátoři tvrdili, že stížnost mají v podstatě sepsanou. I kdyby jim tedy teď onemocněl právní konzultant, měli by mít hotovo o hodně víc než jen její „kostru“. Proč nám asi věší bulíky na nos, pokud senátor ODS Jaroslav Kubera zřejmě nejen za sebe přiznal: „Pro mne je každá obstrukce výhodná, protože já se bruselské byrokracie děsím.“
Podají-li stížnost, jak říkají, koncem srpna, bude dávno po irském referendu, než ji Ústavní soud prostuduje a rozhodne, ovšem těžko ji shledá odůvodněnou. Je totiž nepředstavitelné, že by zásadně změnil právní názor a Lisabonskou smlouvu „potopil“, přestože ji při projednávání první stížnosti před časem s výhradou akceptoval. Stejně jako nyní i pak bude na řadě prezident Václav Klaus, jenž buď smlouvu ratifikuje, anebo se obrátí na Ústavní soud, aby ji znovu prozkoumal. Klaus už to mohl udělat dříve a nedávat prostor senátorům, kteří tohle trapné divadlo prodlouží o další dějství.
Nic jiného to, žel, nebude. Prezident Klaus, pokud „Lisabon“ schválí Irové, na něž dolehla hospodářská krize a o solidaritu EU teď projevují zájem, bude nakonec muset smlouvu stejně ratifikovat. V článku 2 Ústavy je napsáno, že „lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“. Moc prezidenta je odvozená od Poslanecké sněmovny a Senátu, jež ho volí a zároveň jsou vykonavateli vůle lidu. Kdyby se prezident zpěčoval smlouvu ratifikovat, ačkoli ji Poslanecká sněmovna a Senát schválily, byl by to z ústavního hlediska vážný problém. Nebylo by co závidět Ústavnímu soudu, kdyby jej musel řešit, a poškodilo by to pověst republiky jako právního státu. Právně vzdělaný a svým založením konzervativní místopředseda Senátu Petr Pithart by v méně vážné situaci nešel natolik daleko, aby prezidenta Klause vyzval k odstoupení, je-li pro něho na překážku Lisabonskou smlouvu podepsat.
Václav Klaus však neodstoupí. Z funkce, tehdy premiérské, sice už jednou sám abdikoval, ale až v bezvýchodném postavení, když ho koncem listopadu 1997 opustily koaliční KDU-ČSL a ODA a za zády mu povstala část ODS. V takové situaci prezident v létě 2009 není. Přitom mu Ústava nepředepisuje lhůtu, během níž musí smlouvu ratifikovat. To však dle jejích tvůrců znamená, že se předpokládá podpis bez průtahů. Klaus ale ratifikaci Lisabonské a několika dalších mezinárodních smluv odkládá, dokud nenarazí na zeď.
Už se rýsuje! Může to sice být jen součást předvolební taktiky, ale dle první místopředsedkyně Senátu Aleny Gajdůškové (ČSSD) jde o širší kuloárovou iniciativu v „horní komoře“, která si vytkla za úkol vystrnadit Klause předčasně z Hradu. Ústava teoreticky nabízí dvě možnosti. Buď se Senát usnese na žalobě prezidenta pro velezradu před Ústavním soudem, nebo se Poslanecká sněmovna a Senát usnesou, že prezident republiky nemůže ze závažných důvodů vykonávat úřad. O ústavní žalobě pro velezradu Senát sice rozhoduje jen prostou většinou, nicméně zákon o Ústavním soudu vyžaduje, aby žaloba obsahovala přesné vylíčení jednání, jímž se měl prezident dopustit velezrady. Klausovy obstrukce okolo „Lisabonu“ tomuto požadavku nevyhoví. Co se druhé možnosti týče, prezident sice má některé velmi osobité názory a způsoby, nicméně z jeho intelektuálních výkonů je zřejmé, že netrpí duševní ani jinou nedostatečností, jež by mu znemožňovala zastávat úřad. Ostatně dost na tom, že si Klausovy osobité vlastnosti v lehkém tónu dobírají noviny, které si to k jeho předchůdci nedovolovaly. Úplně zdevalvovat trapným pokusem o „impeachment“ prezidentský úřad je to poslední, co by republice prospělo.
