Poslanec Schwippel i příslušníci Inspekce Policie ČR se vzájemně zaskočili
Rebelující poslanec Jan Schwippel jel 23. března 2009 – tehdy ještě jako člen ODS – do sněmovny na hlasování o důvěře vládě. Jeho známý poté zjistil, že registrační značka vozu, který projížděl kolem něj, údajně patřila Inspekci Policie ČR. Další okolnosti (způsob jízdy či chování řidiče) nebyly popsány. Není tedy zřejmé, z čeho Schwippel usoudil, že jej tento vůz sledoval s cílem způsobit dopravní nehodu, která by mu znemožnila účastnit se sněmovní schůze. Poslancova neúčast přitom mohla podstatně ovlivnit výsledek hlasování o důvěře vládě. Toto podezření Schwippel zveřejnil 8. dubna 2009.
Až 7. května 2009 Schwippela navštívili v prostorách Poslanecké sněmovny dva příslušníci kontrolního oddělení inspekce. Z celého jednání si Schwippel pořídil videozáznam, na jehož začátku sám deklaroval, že nesouhlasí s tím, aby byl nahráván. Videozáznam byl zveřejněn na internetu.
Příslušníci inspekce zřejmě považovali poslance Schwippela za oznamovatele podezření ze spáchání trestného činu. Oznámení však bylo příliš nekonkrétní, a tak ho inspektoři potřebovali doplnit a upřesnit, aby ho bylo možné prošetřit. K tomu byli podle svého vyjádření pověřeni ředitelem Inspekce Policie ČR. Schwippel jim však odmítl cokoliv bližšího sdělit, neboť nemá důvěru v „orgán, který vyšetřuje sám sebe“. Inspektoři o tom chtěli sepsat záznam, kde by tato skutečnost byla uvedena, čímž chtěli jednání uzavřít. Schwippel odmítl cokoliv podepsat. Poté převzal iniciativu poslancův právník, podle jehož mínění inspektoři na „podání vysvětlení“ nemají právo a svým jednáním porušují pět zákonů.
Skutečností zůstává, že upřesnění Schwippelova „veřejně oznámeného podezření“ mohlo být učiněno ústně a že inspektoři služební záznam z jednání nejen mohli, ale stejně museli učinit (a k tomu nepotřebovali poslancův podpis). Zbytečně do hovoru vnesli termín „podání vysvětlení“, což poslancovu právníkovi umožnilo kontrovat „porušením pěti zákonů“, když neměli povolení k „výslechu“ poslance na půdě Poslanecké sněmovny.
V dalším průběhu inspektoři na poslancův dotaz připustili, že neexistuje důkladná kontrola skutečného pohybu vozů inspekce. Při použití knih provozu se může stát, že se deklarovaný cíl cesty liší od skutečného (a dodejme: když se nic nestane, není možno tuto odchylku zjistit). Inspektoři mohli též doplnit, že v případě Prahy se do knihy provozu nespecifikuje městská část a používané jízdní trasy řidiči volí podle dopravní situace. Proto bez dodatečných informací je další prošetřování podstatně ztížené, ne-li nemožné. Tento způsob provozu služebních vozidel však existuje od nepaměti a nějak zvlášť to zatím nikomu nevadilo.
Existuje určitá možnost, jak prošetřit důvod pohybu vozidel v určitém čase a prostoru. Ta by však vyžadovala od poslance Schwippela značně odlišný postup – a k tomu ještě alespoň špetku důvěry v jediný orgán, který by mohl jeho podezření potvrdit, či vyvrátit. Ostatně otázka postavení inspekce vyšetřující policisty a kontroly samotných příslušníků této inspekce, je dlouho diskutovanou problematikou, jež leží poslancům na stole. Jako vždy je to začíná pálit až v okamžiku, kdy dojde i na ně.
Apriorní nedůvěra vůči takto strukturovanému kontrolnímu orgánu činnosti policie vehnala celou situaci do klinče. Jeho trapnost zvyšují chyby samých inspektorů, kteří byli zjevně nepřipraveni na průběh jednání odlišného od toho, na co jsou zvyklí. Nakonec z toho vyšli nejhůře sami: ředitel inspekce údajně probíhající inspekční šetření oficiálně dementoval a jednání svých podřízených označil za veskrze chybné, z čehož prý vyvodí důsledky.
