Uprostřed tělocvičny přistane asi dvacet míčů, a ještě než stačí trenér odejít do rohu, děti si je spontánně rozeberou.
Některé zkoušejí driblovat, jeden prvňáček balancuje a pokouší se na míč sednout, jiní jeho spolužáci do meruny kopou, další se začínají vybíjet. Křičí, výskají, běhají, prostě chaos a hluk. Vedle v druhé tělocvičně je slyšet jen hlas učitele, který dává pokyny při rozcvičce. Děti spořádaně stojí a krouží hlavou, pak rukama.
V první tělocvičně po několika minutách neřízené zábavy přebírá aktivitu trenér a rozdává dětem dresy. Půlka třídy reprezentuje Německo, druhá Slovensko. Seřadí se do dvojstupu a z každého týmu vybíhá jeden a dribluje (či spíše se pokouší míčem kontaktovat zem a znovu se ho zmocnit) na druhý konec tělocvičny. Školáci nečekají, až jejich spolužák zdárně splní úkol a během pár vteřin vybíhá další dvojice. A další. A další. Po pár minutách vzniká trochu zmatek, ale všechny děti jsou v pohybu a zvládají se vracet na start a znovu vyrážejí s míčem.
Tak nějak by měla vypadat hodina tělocviku v duchu moderních trendů.
Hadovité zástupy dětí čekající v druhé tělocvičně, až se na ně dostane řada na přeskok kozy, už jsou přežité. Na řadě základních škol tak ale hodiny tělocviku probíhají i dnes. Jenomže školy začínají být tím jediným místem, kde se děti hýbají a kde mohou vyplavit nějaké ty endorfiny jinak než jídlem a objevit chuť trávit tělesnou aktivitou i volný čas. Získat děti pro svět sportu v konkurenci světa elektronického nově zkoušejí profesionální koučové v projektu Trenéři ve škole, který se rozběhl na prvním stupni základních škol v šesté pražské městské části. iSKEBM mezi čtvrtým a devátým rokem se totiž vytváří emocionální vztah ke sportu.
Nikdo nesmí stát
„Snažíme se vymyslet, jak udržet v pohybu co nejvíce dětí najednou a jak zapojit i paní učitelku“ vysvětluje trenér ragby Jan Macháček koncepci hodin tělocviku. Projekt Trenéři ve škole navázal na pilotní fázi, kterou si vloni od dubna do června vyzkoušely děti prvních a druhých tříd na čtyřech základních školách v Praze 6. Jeho podstatou je, že na jednu hodinu tělocviku ze dvou povinných chodí trenéři klubů a učí děti sportovat. Ukazují jim základy různých disciplín a především pomáhají tandemově pedagogům probudit v dětech touhu se hýbat. Praha 6 jako zřizovatel základních škol iniciativě Trenéři ve škole fandí.„Dětí se dnes málo pohybují, doba mobilních telefonů je definitivně připoutala k displejům a obrazovkám. Na nás je, abychom je dokázali nadchnout pro sport a nabídli jim pestrou paletu možností,“vysvětluje radní pro školství Prahy 6 Marie Kubíková.
Radní také oceňuje, že trenéři pomáhají pedagogům s organizací tělocviku. „Projekt je pro učitele motivací, ale i prevencí vyhoření, nadšení dětí působí nakažlivě,“ pochvaluje si.
Na začátku prázdnin na radnici spolu s řediteli škol vyhodnotili pilotní projekt kladně, od září se proto rozšířil do dalších osmi základních škol Prahy 6. V současné době profesionální trenéři působí ve 12 z 15 základních škol Prahy 6, celkem ve 32 prvních třídách, 25 druhých třídách a pěti třetích třídách. Dohromady to obnáší zhruba 1700 dětí.
Chceme být průkopníky
Původně byly součástí projektu čtyři sporty. K judu, florbalu, ragby a fotbalu se postupně přidal basketbal, házená a volejbal.
A další možná přibudou. Zájem už prý projevil třeba nohejbal. A patrně nezůstane jen u Prahy 6. „Další školy již nyní projevují zájem a chtějí se k projektu připojit.
Ministerstvo školství náš projekt vítá a považuje ho za příklad dobré praxe. Věříme, že jsme průkopníky nového přístupu kpohybu dětí vrámci základního vzdělávání, chceme se podílet na koncepční práci v této oblasti“ plánuje radní Kubíková.
Organizátorům projektu se začínají ozývat starostové z dalších pražských městských částí. Představit jej byli také v Příbrami. A je možné, že další školy a lokality budou rychle přibývat. Pokud by jich však bylo řádově víc, celý projekt to může paradoxně ohrozit, protože kapacity trenérů jsou omezené. Anebo to naopak může znamenat příležitost vypolstrovat nadšení financemi a posunout Trenéry ve škole do další dimenze. V prvních měsících financovaly spolupráci se školami kluby samy. „Ukázaná platí. Teď už hledáme podporu na všech stranách.
Nyní zejména u zřizovatele, tedy Prahy 6.
Usilujeme ale i o systémovou podporu z kraje a ministerstva školství“ dodává Macháček. Plány na to, jak projekt rozvinout dál, už existují.
Projekt Trenéři ve škole by měl rozvíjet všestrannost dětí. Nejde tedy o žádný nábor, zdůrazňují kouči jednotlivých sportů, kteří se po školách střídají po měsících. „Když si dítě vyzkouší víc sportů a třeba později se samo rozhodne pro ragby, je to správně. Teď je to naopak.
Dítěti sport vybírají rodiče“ říká Macháček.
„Sportu není nikdy dost! Pokud se povede přivést k němu děti tímto způsobem, bude to skvělé. Jsem rád, že se o to u nás na šestce školy s pomocí profesionálních trenérů pokoušejí. Zřizovatelé škol nemohou spoléhat na stát. Do školství jdou jen necelá čtyři procenta HDP a na tyto a další mimovyučovací aktivity se prostředky nedostávají“podotýká odborník na školství a senátor Jiří Růžička. Jako bývalý tělocvikář a dlouholetý ředitel Gymnázia Jana Keplera potvrzuje, že se pohybové schopnosti dětí s tím, jak ubývá spontánního pobíhání venku, rapidně zhoršují.
Pohybově negramotní školáci
Sestupnou tendenci v pohybových dovednostech v posledních deseti letech pozorují podle zprávy České školní inspekce z roku 2016 tři čtvrtiny učitelů.
Podle dalších průzkumů jen zhruba třetina dětí zvládá to, co by měla - tedy asi 60 minut středně intenzivní zátěže.
A jen zhruba čtvrtina dětí se pohybu věnuje jako neorganizované aktivitě, tedy tomu, co dřív bývalo úplně normální - jít ven „blbnout“ s kamarády. Jenomže právě toto prostředí učilo děti kreativitě a základním pohybovým dovednostem. Ty pak některé děti dál pilovaly v klubech.
„Jako desetiletý jsem tři až čtyři hodiny týdně trénoval vAjaxu, především jsem ale čtyři hodiny denně byl na ulici“ vzpomínal například jeden z nejlepších fotbalistů všech dob Holanďan Johan Cruyfina své dětství.
Dnes většinou rodiče řídí děti jako satelity a pouliční „lítačka“ úplně vypadla, takže se školáci věnují sportu povětšinou organizovaně nebo jen ve škole.
Jenomže když nějaká hodina ve škole odpadne, bývá to tělocvik, a o úrovni tělocviku v prvních letech docházky si rodiče většinou - mnohdy právem - nedělají iluze. Nejde ale jen o to, že děti nevylezou na strom, neudělají kotrmelec nebo neslezou z korby auta. Studie přitom potvrzují, že se dítě s nedostatkem pohybu hůře soustředí a zpomalují se mu učební procesy. A další analýzy nacházejí spojitost mezi nedostatkem pohybu a obezitou, cukrovkou druhého typu a kardiovaskulárními chorobami. „Pouze jedno procento dětí se stane špičkami ve sportu, nenechme ty ostatní chodit ke kardiológovi,“ apeluje Michal Ježdík, sportovní ředitel basketbalové federace.
Statistiky jsou v tomto směru kruté: každé čtvrté dítě má dnes nadváhu, každé sedmé je obézní a extrémně obézní jsou čtyři děti ze sta. Zároveň existuje něco jako skrytá obezita, která se před pubertou špatně diagnostikuje - děti mají jen méně svalů a křehčí kostru. Jako národ přitom už teď dýcháme na záda Američanům, Australanům a Novozélanďanům - propracovali jsme se na čtvrté místo v obezitě. Náklady na léčbu jednoho obézního člověka se pohybují kolem 115 tisíc korun za rok.
Američané si už dokázali spočítat, že každý dolar vložený do podpory sportu jim ušetří pět ve zdravotnictví. Jenomže u nás se osmdesát procent mladé generace nehýbe ani hodinu denně.
Pohybová zaostalost Čechů už ovlivňuje i některé potřebné profese, jako jsou vojáci, hasiči nebo policisté. V roce 2018 se 8789 zájemců o vstup do profesionální armády zařadilo do dalšího výběru.
Přijato však bylo nakonec jen 1977 rekrutů. Drtivá většina uchazečů neprošla lékařskou prohlídkou nebo fyzickými testy. „Při náboru nových rekrutů se výrazně projevuje úbytek provádění spontánních tělovýchovných aktivit. Snižuje se úroveň aerobní vytrvalosti, nedostatečné je zvládnutí plaveckých dovedností a všímáme si také nadváhy, úbytku svalové hmoty nebo nárůstu tuku v těle,“upozorňuje Miroslav Jebavý, náčelník tělovýchovy Generálního štábu Armády ČR.
Alespoň pět hodin týdně
Co s tím? Bývalý trenér hokejové reprezentace Slavomír Lener vidí největší rezervy právě ve školách. „Ve škole je potřeba přidat další tři hodiny aktivit týdně, nejlépe formou spontánního pohybu. Dále je nutné vybudovat dostatečné zázemí pro pohybové aktivity v areálech škol, plochy či plácky. Zavést funkci pohybového instruktora na každé škole a zajistit právní ochranu pro učitele, kteří budou s dětmi provozovat pohybové aktivity navíc,“ navrhuje Lener. Jeho basketbalový kolega Ježdík by šel ještě dál apo vzoru Maďarska či Rakouska by zavedl rovnou pět povinných hodin tělocviku.
Nic takového se ale podle ministerstva školství nechystá.
Dnes jsou na prvním a druhém stupni povinné dvě hodiny tělocviku týdně a většina škol - podle zprávy školní inspekce 78,1 procenta škol - nevyužívá možnost přidat další tělocvik z balíčku tzv. disponibilních hodin. Náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys doporučuje přemýšlet spíše nad tím, jak podporovat rozvoj pohybových dovedností žáků i mimo hodiny tělesné výchovy. Možností je prý více - například aktivní využívání času přestávek, zařazování tělovýchovných chvilek do běžných předmětů nebo podpora terénní výuky.
„Výuka tělesné výchovy v českých školách je dlouhodobě na vysoké úrovni. Zároveň se neustále zvyšuje podíl škol snažících se při výuce tělesné výchovy zařazovat takové činnosti, které jsou moderní a pro žáky atraktivní. Může jít například o prvky cvičení TRX, prvky sebeobrany nebo třeba orientační běh,“ říká Andrys.
Naopak Antonín Plachý, vedoucí vzdělávacího úseku Fotbalové asociace ČR, si myslí, že by se měl změnit nejen počet, ale i náplň hodin. „Pokud při hodině tělocviku stojí pár žáků, je to možná malý detail. Pokud jich stojí polovina, je to chyba učitele. A pokud se to děje ve většině škol, tak už se jedná o chybu v systému výuky učitelů,“ prohlásil Plachý na konferenci Stát nechce zdravého občana?, kterou uspořádala Česká unie sportu. Právě propojení trenérů a základních škol by mohlo být návodem, jak kulhající systém ozdravit.
Když Goethe fauluje Vídeň
„Těší mě, že se sešla skupina vysoce kvalifikovaných trenérů, kteří ihned pochopili záměr a přispěli k spuštění této pilotní I verze. Je hezké sledovat, jak se vzájemně doplňují a podporují. Navíc mají téměř všichni nejvyšší trenérské kvalifikace, zkušenosti s dětmi, mnohaletou odbornou M praxi a také pedagogické vzdělání,“ říká I po pár měsících spolupráce se školami hlavní koordinátor projektu Trenéři ve škole, úspěšný trenér fotbalové mládeže Antonín Barák. Rád proto zaštítil nápad, který se loni zrodil v hlavách jeho sportovních kolegů v autobuse při cestě do Francie, kam si jeli prohlédnout olympijské centrum.
Michal Prokeš a Jan Macháček tehdy lamentovali nad tím, že se děti už na ulici nevrátí a že zdaleka nestačí, co je naučí ve škole ve dvou hodinách tělesné výchovy. Při onom nočním přejezdu je napadlo, jak do systému vstoupit a využít volnou kapacitu kvalifikovaných trenérů z okolí - musejí jít do škol! A musejí rotovat, aby dětem nabídli pestrou a vyváženou ochutnávku sportů. Do klubů jim děti přivezou rodiče většinou až po čtvrté hodině odpolední a profesionální trenéři vlastně dopoledne nemají co na práci nebo řeší administrativu. Zároveň až polovina učitelů na prvním stupni nemá specializaci na tělocvik a zvládnout třicítku rozjívených capartů tak, aby z hodiny měli všichni prospěch, je výzva i pro profesionála. Nemluvě o tom, že zejména na prvním stupni chybí mužský prvek.
Tenkrát v autobuse trenéři vymysleli i dresy. Protože nevědomé učení funguje, děti nafasují dresy, které reprezentují sousední země. Jsou na nich vlajky a místo jmenovek výrazné osobnosti nebo zeměpisné reálie zemí. „A na všech školách přišly děti na to, proč nemáme dresy Česka,“ směje se Macháček. Možná jim to po hodině v pohybu fakt pálí. •
Získat děti pro svět sportu v konkurenci světa elektronického nově zkoušejí profesionální koučové v projektu Trenéři ve škole. Pokud při hodinách tělocviku stojí polovina žáků, je to chyba učitele. A pokud se to děje ve většině škol, tak se jedná o chybu v systému výuky učitelů.
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
