„Dne 13. listopadu 1989 ve večerních hodinách na náměstí Zdeňka Nejedlého v
Teplicích jako příslušník pořádkové jednotky udeřil obuškem do zad Evu
Janíkovou a dále rukou do obličeje Jiřího Mareše, kteří demonstrovali spolu s
dalšími občany proti špatnému životnímu prostředí v Teplicích,“ zdůvodnil
soudce Jiří Kadeřábek dále. Tehdy čtyřiadvacetiletý policista odešel s půlroční
podmínkou.
Eva Janíková si na třicet let staré události pamatuje poměrně jasně. A
stejně jako v červnu 1990 i nyní tvrdí, že s potrestáním Brzáka, který ji
přetáhl obuškem po zádech, nesouhlasila. „Ten policista jednal jistě v afektu,
byl to tehdy taky mladý kluk a stál proti skandujícímu davu. Potrestán a
zakázán jednou provždy měl být někdo jiný - tím samozřejmě myslím KSČ,“ říká
rozhodně teplická podnikatelka, která dnes provozuje stavební firmu a
vyhlášenou teplickou ruční dílnu Mýdlárna u
Zámku.
V listopadu 1989 byla Janíková jednou ze stovek mladých lidí ze severozápadních Čech, kteří týden před pražskou Národní odstartovali protirežimní demonstrace v Teplicích. „Všichni už jsme měli dost celé tehdejší situace a vlády jedné strany. Ekologická demonstrace byla dobrá záminka a navíc nás tady na severu opravdu sužovala příšerná ekologická situace,“ vrací se o třicet let zpátky, kdy nemocnému regionu došla trpělivost s neprůhlednými a nebezpečnými smogovými mlhami a 11. listopadu vyšli demonstranti do teplických ulic.
„Takřka denně jezdila vozidla s tlampači a vyhlašovala zákaz vycházení! Především
děti byly stále nemocné, nedalo se tu dýchat. Pamatuji si, jak jednou jelo
vozidlo pod naším domem a zase hlásili vysoké zatížení ovzduší a zákaz
vycházení. Nějak mě to naštvalo víc než jindy a já na to auto házela z devátého
patra jablka, nic lepšího jsem neměla po ruce. Pak jsem si říkala, tak a teď mě
přijdou zatknout´,“ usmívá se Janíková.
Krycí název Dým
Přestože soudruzi poslali v listopadu 1989 na teplické demonstranty vše, co
měli k dispozici - pohotovostní pluky, pořádkové jednotky, civilní
spolupracovníky, estébáky i Lidové milice -, události proběhly víceméně v
poklidu.
„Dav skanduje ,My chceme žít‘ a pohotovostní jednotka se dává do pohybu a začíná vytlačovat dav. (…) Zákrok budeme muset urychlit, než se nám dav ještě rozroste. (…) Dav klade odpor. Žádám o povolení mírnějších prostředků. - Mírnějších prostředků nepoužívejte, používejte jen vytlačování,“ to je jen zlomek radiokomunikace pořádkových sil Sboru národní bezpečnosti, kterou obsahuje archiv Ústavu pro studium totalitních režimů. Z nahrávek ze zásahu s krycím názvem Dým je zřejmé, že moc si s protestujícími příliš nevěděla rady a zároveň se nechtěla pouštět do velkých násilných akcí.
Jak třeba Marek Fujdiak, jeden z tehdejších demonstrantů, řekl týdeníku Euro
už dříve, překvapením bylo, když se v Teplicích objevil nechvalně proslulý
pohotovostní pluk v bílých přilbách s plastovými štíty a pendreky. A nijak
příjemné byly i okamžiky, když si na centrálním „Benešáku“ - dříve náměstí
Zdeňka Nejedlého - všimli, že je zpoza záclon bytů patřících dopravnímu podniku
sleduje několik objektivů. Policisté nepoužívali jen fotoaparáty, ale také
kamery s mikrofony.
Z černobílých sekvencí je zřejmé, že jednotky měly k dispozici velmi
kvalitní techniku a dokázaly detailně zaostřit tváře protestujících. Jejich
ruchové mikrofony zachytily pískot či skandování davu „že vám není hanba“, když
z něho milicionáři vyváděli vybrané lidi. Ale třeba i slova jednoho z
kameramanů při zaostřování objektivu na vybrané demonstranty: „Ty hajzle jeden,
já tě tam dostanu.“
Doufám, že se zase probudíme
V pondělí 13. listopadu 1989, kdy třídenní maraton teplických protestů
vrcholil, se tehdy čtyřiadvacetiletá Janíková dostala do hádky s jedním ze zasahujících
příslušníků. Policistovi řekla - jak ostatně zaznělo i před litoměřickým soudem
-, ať si přitáhne svého psa, že se jí motá pod nohy a nechce na něj šlápnout.
Poté prý esenbák na Janíkovou nevybíravě slovně zaútočil.
„Byla jsem mladá holka, bála jsem se. Doma sestra hlídala svou malou dceru a
mého malého syna, zastupovala jsem naši rodinu, říkala jsem si ,teď mě zatknou
a kdoví, kdy se dostanu ven‘,“ říká Janíková.
Dodává, že byla příšerná mela a policisté - včetně tajných - dav obklíčili
záměrně, aby mohli po pokřiku „rozejděte se“ zaútočit. Během několika minut
přišla rána do zad. Podle litoměřického soudu nebylo potřeba ošetření. Bohumil
Brzák byl členem jednotky, která měla vytvořit kordon na tehdejším teplickém
náměstí Zdeňka Nejedlého.
„Obžalovaný se v tomto kordonu nacházel na jeho pravé straně jako druhý z
kraje. Na základě pokynu velitelských orgánů začala tato jednotka vytlačovat
demonstrující občany z náměstí. Když se kordon dostal na úroveň prodejny Sport,
došlo mezi obžalovaným a Evou Janíkovou nejprve ke slovní rozepři, která
vyvrcholila tím, že ji obžalovaný udeřil obuškem přes záda,“ uvádí se ve třicet
let starém rozsudku.
A přestože si tehdy vysloužila ránu, o listopadu 1989 v lázeňském městě dnes
teplická podnikatelka mluví jako o úžasné době, kdy prý sice všichni měli
strach, ale nesměli polevit. Hezký pocit, kdy - jak sama říká - pro děti
budovala lepší společnost, ale vymizel. „Bohužel z dnešní vlády jsem maximálně
zklamaná, lidé jako by otupěli. Ale osobně doufám, že se zase ,probudíme‘ a
přestaneme si nechat ,kálet‘ na hlavu.“
