Pokud se naplní obavy z vývoje čínského hospodářství, čeká světovou ekonomiku další porce velkých problémů
V současnosti k sobě poutají pozornost hlavně problémy Spojených států a Evropské unie se státním zadlužením. Zastíněn však dozrává další a možná ještě nebezpečnější ohnisko problémů. Jde o třetí největší (pokud počítáme eurozónu jako celek) ekonomiku světa – Čínu.
V současnosti je Čína jednoznačně motorem světové ekonomiky a do značné míry jenom díky ní a poptávce, kterou generuje, se daří i exportně orientovanému Německu a státům, které jsou na něj ekonomicky navázané (tedy včetně ČR). Prudký růst čínské ekonomiky však sebou nese také růst nebezpečných strukturálních nerovnováh, které se mimo jiné projevují růstem inflačních tlaků.
Konec trpělivosti chudých
Zrychlující růst cen má dva hlavní zdroje: růst cen potravin a růst nákladů na bydlení. U potravin dochází především k růstu cen živočišných produktů (maso a vejce). Ceny jsou nahoru hnány kombinací růstu poptávky (díky zvyšujícímu se počtu lidí, kteří si dražší živočišné produkty mohou dovolit), nedostatečnému růstu produkce, navíc negativně ovlivněnému jednorázovými faktory, i růstem nákladů na krmiva především kvůli špatné loňské úrodě v některých regionech. Čína má, stejně jako další méně vyspělé státy, vysokou váhu potravin ve spotřebním koši. Růst cen potravin se tedy silně promítá do vyšší celkové inflace, což nutí čínské úřady tlumit poptávku utahováním měnové politiky. Růst cen potravin nemá samozřejmě jen abstraktní dopady do statistik a nastavení parametrů měnové politiky, ale především se bezprostředně dotýká stovek milionů Číňanů. Přes všechen pokrok posledních několika desítek let žije stále velká většina Číňanů z našeho hlediska v chudobě. Pro ně představuje nárůst cen základních potravin (ne masa, kde se růst projevuje nejvíce, ale především obilnin, kde je růst sice procentuálně nižší, ale stále citelný) podstatný problém. Kam až může vést napětí vyvolané růstem cen základních potravin, můžeme letos vidět na vývoji v severoafrických státech. Z Číny sice zatím nepřicházejí v tomto směru nijak zvlášť znepokojivé zprávy, ale právě vývoj v Tunisku a Egyptě zřetelně ukázal, jak poměrně nenápadně může zhroucení začít a jak může být rychlé.
Zaděláno na bublinu
Dalším potenciálním zdrojem problémů může být přesun investic do stavebnictví (infrastrukturní projekty a bytová výstavba). K tomuto přesunu došlo relativně nedávno a souvisel s kombinací prudkého poklesu globální poptávky v době recese po finanční krizi a stále zřetelněji nadměrné kapacity exportních odvětví.
Domácí čínská poptávka je stále (a ještě dlouho bude) příliš slabá na to, aby nahradila výpadky spotřeby v hlavních exportních regionech (USA a EU), takže čínským plánovačům nezbylo nic jiného než zaměřit stimulační balíky na infrastrukturní investice. Zároveň masivní přesun populace do měst vyvolal silnou poptávku po bytech, která vedla jak k růstu cen bytů, tak k masivnímu růstu jejich výstavby.
Zatímco infrastrukturní projekty jsou často budovány bez velkých ohledů na rentabilitu, růst cen bytů jednak významně přispívá k už tak poměrně vysoké inflaci a jednak snižuje jejich dostupnost. To vytváří významné riziko vzniku přebytečné nabídky a kolapsu cen (často se v této souvislosti mluví o bublině na trhu s nemovitostmi, rozměry srovnatelné s bublinou v USA). Nedávná zpráva čínského národního kontrolního úřadu (National Audit Office) uvedla, že podstatná část peněz, které si půjčily regionální vlády, byla převedena do investic do nemovitostí. Další peníze se měly do bytové výstavby dostat z prostředků původně určených na infrastrukturu.
Podobně jako v USA by i v Číně měl propad cen nemovitostí katastrofální dopady do kvality půjček, ze kterých byla financována jejich výstavba, což by dostalo křehký čínský finanční systém pod silný tlak.
Destabilizace čínské ekonomiky, dost možná spojená se sociální a politickou bouří, by měla na světovou ekonomiku dopady, proti kterým by bylo možné následky nedávné hypoteční krize v USA označit jako mírné. Na jedné straně by došlo k výpadku významné části asijské poptávky s vysoce pravděpodobným dominovým efektem především na další asijské ekonomiky, ale také na exportně orientované ekonomiky ve světě.
Možná ještě horší důsledky by však měla koncentrace průmyslové výroby do Číny. Dopady letošního zemětřesení v Japonsku ukázaly, jak silně je provázána globální výroba. Jakýkoli podstatnější výpadek čínské výroby způsobený například sociální a politickou destabilizací by byl podstatně citelnější.
Smíšený systém
Hrozby související s možnou destabilizací Číny jsou tedy velmi vážné, přinejmenším stejně vážné jako hrozby plynoucí ze současných potíží EU a USA. Jak pravděpodobné je, že dojde k jejich naplnění? Hrozba kolapsu Číny naštěstí není v dohledné době příliš vysoká. Odhadujeme, že je velmi zhruba srovnatelná s riziky plynoucími z problémů vyspělých států.
Ekonomický systém Číny je hybridní, jde o směs centrálního řízení a tržní ekonomiky. Má to své výhody i nevýhody. Na jednu stranu podstatně přispívá k neefektivnosti investic a k potenciálním strukturálním nerovnováhám, na druhou stranu umožňuje centrálním úřadům podstatně razantnější akce v případě potřeby, než je tomu v USA a v Evropě.
Centrální úřady si problémy uvědomují a pokoušejí se jím čelit. Proti inflaci bojují utahováním měnových podmínek hned na několika frontách – kromě typického zvyšování úrokových sazeb, které hraje relativně nejmenší roli, jim pomáhá postupné posilování čínské měny jüanu a především razantní zvýšení povinných minimálních rezerv bank. Trhy jsou poměrně optimistické a věří, že se Číňanům podaří dostat růst cen pod kontrolu bez razantního zpomalení ekonomiky. I kdyby k takovému zpomalení došlo, může čínská vláda k udržení potřebného růstu použít stimulační opatření, podobně jako v době globální recese.
Číňané se také snaží řešit dvojí problém nedostatečné domácí poptávky a stále v průměru nízké životní úrovně (a také s nimi úzce svázaný problém příliš vysoké míry úspor). Plánuje se zavedení sociální sítě, zlepšení dostupnosti lékařské péče, zvyšování příjmů pracujících. Zatím však jde více o plány než o realitu (i když například růst platů v průmyslu je zřetelný).
Zda se Číně podaří proplout všemi úskalími (mimo jiné jde i o možnou ztrátu konkurenceschopnosti založené na levné pracovní síle), se ukáže v příštích letech. Doufejme, že se náš umírněný optimismus ukáže jako realistický.
