Čím silnější je stisk rozpočtových kleští, tím častěji se odpovědnější členové kabinetu ptají, jak vládní výdaje snížit a současně zvýšit efektivitu jejich vynakládání. Ministr financí Bohuslav Sobotka vyzval odborníky ke spolupráci na reformě veřejných financí již koncem loňského října. Jeho výzva zřejmě nezůstala bez odezvy, neboť měsíc na to vláda dostala jeho prostřednictvím k projednání řadu návrhů, jak dosáhnout úspor ve veřejných výdajích.
Dvěma citlivým oblastem se však zatím návrhy ministra financí vyhýbají: penzijní reformě a financování vysokoškolského vzdělání. Oba systémy jsou přitom ve vleklé krizi a návrhy, jak jejich financování reformovat, byly předloženy. O zcela novém přístupu k reformě penzijního systému již týdeník EURO informoval (EURO 50/2002).
Ministrovy otázky.
Vedle penzijního systému, systému zdravotní péče a vyplácení nemocenských dávek, podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek se výdaje na vzdělání mohou jevit jako zdánlivě méně naléhavý problém. O opaku však svědčí výroky ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha, který upozorňuje na nízkou efektivitu výdajů na vzdělávání způsobenou především nesouladem mezi kvalifikační a oborovou strukturou absolventů různých typů škol na jedné straně a vývojem nabídky pracovních příležitostí na trhu práce na straně druhé. V této souvislosti klade dvě otázky: zda vyplácení podpor v nezaměstnanosti čerstvým absolventům středních škol není dlouhodobě škodlivé pro mladého člověka i pro společnost a zda by zájem o studium určitého oboru na určité škole neměl více odrážet vývoj nabídky pracovních příležitostí na trhu práce.
Obě otázky jsou na první pohled logické a správné. Rostoucí nezaměstnanost absolventů středních škol je vážným problémem. Totéž platí o malém zájmu uchazečů o potenciálně perspektivní obory na vysokých školách při trvajícím převisu poptávky po oborech studia, které jsou sice stále velmi atraktivní, ale v dohledné době mohou začít produkovat potenciálně nezaměstnané vysokoškoláky. Tato situace musí trápit každého, kdo vysoké školy financuje. Vláda by asi měla předejít situaci, kdy bude platit nejen většinu nákladů na vysokoškolské vzdělání a navíc ještě vyplácet podpory rostoucímu počtu absolventů vysokých škol, kteří budou na trhu práce těžko hledat místo odpovídající oboru, který vystudovali.
Za špatný konec.
Návrhy připravované ministrem práce a sociálních věcí však ukazují, že správná analýza situace a upřímná snaha řešit problém nemusí nutně vést k návrhům na účinná řešení. V obou případech se totiž snaha uvést do souladu stále dynamičtější trh práce s poměrně rigidním školským systémem důsledně vyhýbá řešením, která by se více opřela o působení tržních sil a odpovídajících mechanismů regulace. Ministrem navrhované zpřísnění podmínek pro vyplácení podpory v nezaměstnanosti pro čerstvé absolventy škol a vytváření vládou dotovaných míst je totiž řešením, které neodstraňuje příčinu, ale důsledek.
Je pravdou, že určitý počet absolventů škol je třeba k práci přimět. Absolvent dlouhodobě nenacházející uplatnění však může být i „chybný produkt“ školského systému, který je stále ještě v zajetí příliš veliké specializace. Účinné řešení by tedy mělo spočívat spíše v reformě školského systému reagující na růst významu flexibility pracovní síly než v intervencích do fungování trhu práce formou dotací, přidělováním míst…
Peníze a reforma.
Počet neuplatněných absolventů středních škol by nemusel být tak vysoký, kdyby naše vysoké školy mohly přijímat více uchazečů o studium. Větší otevřenost vysokých škol by zmenšila počet uchazečů o práci po ukončení střední školy. Navíc: v počtu mladých lidí studujících po osmnáctém roce věku jsme na jednom z posledních míst v rámci OECD, což může být velkým handicapem zejména po vstupu do Evropské unie.
Hlavní příčinou naší velmi špatné pozice v mezinárodním srovnání šancí na studium jsou kriticky nízké rozpočty veřejných vysokých škol a přetrvávající elitistická struktura terciárního systému vzdělávání, jejíž transformaci na otevřený „binární“ systém (bakalář, magistr), doporučenou takzvanou Boloňskou deklarací a uloženou novelou zákona o vysokých školách z roku 2001, se vysoké školy dále zuby nehty brání.
Řešení orientované na budoucnost by mělo spočívat nejen ve finanční podpoře programů zajišťujících místa pro nezaměstnané absolventy středních škol, ale také v celkové reformě terciárního systému vzdělávání, která by nakonec vedla i k výraznému posílení rozpočtů vysokých škol a k růstu počtu středoškoláků pokračujících ve studiu na vysoké škole. Na tomto cíli jistě nebude obtížné se shodnout. Zbývá otázka, jak tohoto cíle dosáhnout.
Jsme názoru, že dlouhodobě účinné řešení se nemůže opírat o úředníka, který bude rozhodovat o tom, které obory dostanou více peněz na více studentů (takzvané perspektivní obory), a kdy naopak bude stát přidělovat méně například proto, že příslušný obor nemá perspektivu zhodnocení. Námitka, že toto rozhodování se bude opírat o analýzy vývoje na trhu práce, neobstojí. Peníze dávají úředníkům moc, a ta má sklony býti lobbována a korumpována.
Finanční spoluúčast.
Chceme-li vnést do rozhodování o studiu více racionality a do nabídky škol více odpovědnosti za budoucí uplatnění absolventů, je třeba v první řadě posílit pozici studentů jako „klientů“. Student, kterému přijetím na vysokou školu vzniká určitý závazek, který bude muset v budoucnosti vyrovnat, se stává nejpřirozenějším nositelem informace o zhodnotitelnosti budoucí kvalifikace absolventa na trhu práce.
Škola, která tuto informaci nebude umět využít, se dostane do rozpočtových potíží vlastní vinou, nikoli zásahem vyšší úřední moci. Pokud do vzdělání investuje vedle státu i student ze svých budoucích příjmů, racionalita jednání studentů i škol roste a o uplatnění na trhu práce se tolik nemusí starat ministři či jejich úředníci. Domníváme se, že pošramocený vztah vysokých škol k trhu práce nelze řešit posílením role úředníků, ale spíše posílením role trhu.
Reforma financování studia na vysokých školách by tedy měla sledovat dva zdánlivě neslučitelné cíle: na jedné straně zvětšit ekonomickou zainteresovanost jak studentů na výběru studijního programu, tak vysokých škol na uplatnitelnosti absolventů na trhu práce a současně oslabit vazbu rozhodování o studiu na finanční situaci rodičů studenta. Řešení lze nalézt v nabídce různých forem finanční účasti studentů na přímých nákladech studia. V zásadě se nabízejí tři formy:
X čistý podílový způsob založený na povinnosti určitou dobu po překročení stanovené hranice příjmu odvádět ve prospěch vysoké školy určité procento z příjmu (časově omezená „graduační daň“)
X úročený závazek splácený definovanou částí budoucího příjmu (školné hrazené z půjčky splácené kontingenčním způsobem)
X neúročený závazek se zvýhodněnou platbou předem (školné placené přímo).
Diskuse mezi odborníky (naposledy na pravidelném semináři věnovaném financování vysokého školství v Salcburku) ukazuje, že z hlediska zmenšení závislosti rozhodování studenta na příjmu rodičů se jako velmi perspektivní ukazuje být čistý podílový způsob splácení, tedy závazek studenta splácet škole po pevně stanovenou dobu (například deset let po dosažení určité příjmové hladiny) pevně stanovené procento z tohoto příjmu (například tři procenta). Další dvě formy (úhrada závazku přímo či prostřednictvím jiného věřitele) musí zůstat jako volba pro ty, kteří po absolvování očekávají vysoké příjmy a čistý podílový způsob by pro ně mohl být nevýhodný.
Spravedlivější šance.
Navrhovaný systém plní tři funkce současně. V první řadě funkci investiční. Každý má na základě investiční strategie přístup ke vzdělání nezávisle na tom, zda má, či nemá prostředky na úhradu přímých nákladů spojených se studiem.
Dále plní roli solidární a pojišťovací, neboť úspěšnější absolventi zaplatí školám více než méně úspěšní, což navíc zvyšuje motivaci škol produkovat úspěšné absolventy. V každém případě se vytváří určitá solidarita mezi méně a více úspěšnými absolventy a rozptyluje se riziko, které nese škola.
A konečně tento systém plní funkci zdroje informace o ceně vzdělání, respektive o jeho přenesené ceně. Škola je vedena k co nejlepší kvalitě poskytovaného vzdělání a flexibilitě absolventa, neboť kromě dotací od státu získává dodatečné finanční prostředky na základě toho, jak se její absolventi uplatňují na profesních trzích. Tato „přenesená cena“ plní funkci ceny pro růst alokační efektivnosti veřejných prostředků dokonce podstatně lépe než „skutečná cena“ v podobě předem předepsaného školného.
Nejde však o to předepisovat té či oné vysoké škole, jaký způsob zpětné platby zvolit a jakou výši odvodu stanovit. Každá vysoká škola nejlépe ví, nebo by alespoň měla vědět - od toho je vysokou školou - jaká je a jak se bude vyvíjet poptávka po schopnostech jejích absolventů na trhu práce. Stačí dát obecná pravidla a dobré vysoké školy už budou vědět, jak získat dobré studenty a jak je dobře připravit.
Vzájemná konkurence je přiměje k tomu, aby ušily zpětné splácení na míru, a aby vhodně kombinovaly různé způsoby. Vysoká škola může dát zájemcům v různých oborech na výběr mezi přímou platbou školného, splácením úročeného závazku či odvodem určité části příjmu po stanovený počet let. Tím se otevře cesta i k tomu, aby do financování vysokých škol vstoupily finanční instituce, které mohou vysoké škole uhradit školné za studenta přímo a nabídnout mu výhodnější podmínky odvodu z budoucího příjmu, než je nastavila škola.
Je samozřejmé, že vedle různých forem účasti studentů a absolventů na přímých nákladech studia musí být zavedeny různé formy finanční pomoci studentům při krytí nepřímých nákladů spojených se studiem (životní náklady). Pokud by se tak stalo, celkový růst nabídky vzdělávacích příležitostí v různých typech programů by měl postupně vést k otočení zatím velmi nepříznivého vývoje sociálních nerovností v šancích na získání vysokoškolského vzdělání. I v těchto nerovnostech spolu s Polskem bohužel zaujímáme jedno z předních míst v OECD.
