Botho Pückler
Výše mzdy by měla vyjadřovat skutečnou produktivitu práce, říká expert německého zaměstnavatelského svazu BDA
Botho Pückler (57), potomek významného německého šlechtického rodu, promovaný právník a ekonom, vede referát statistiky Sdružení německých zaměstnavatelských organizací BDA (Bundesvereinigung der Deutschen Arbeitgeberverbände), jež koordinuje činnost svazů v jednotlivých odvětvích. Po studiích absolvoval dvouletý tréninkový program v různých profesních sdruženích zaměstnavatelů a na Mezinárodním úřadu práce v Ženevě. Věnuje se poradenství a podpoře členských organizací v oboru statistiky, dohlíží rovněž na vývoj mezd a na všeobecné otázky hospodářské a konjunkturální politiky. V oboru statistiky zastupuje hrabě Pückler zájmy německých zaměstnavatelů při jednáních s federální vládou a Evropskou komisí. Je členem různých profesních výborů Spolkového statistického úřadu, na nadnárodní úrovni je činný v Evropském poradním výboru pro statistické informace v ekonomických a sociálních otázkách CEIES. Ve statistickém úřadě EU Eurostat reprezentuje evropské zaměstnavatelské a hospodářské svazy UNICE. Jeho doporučeními se řídí i Mezinárodní úřad práce v Ženevě, v němž po studiích začínal kariéru.
EURO: BDI, ZDH, DGB, BDA – zkratek, na něž je možné narazit v textech týkajících se třeba tarifních jednání v Německu, není málo. Co se skrývá pod tou vaší? PÜCKLER: BDA (Bundesvereinigung der Deutschen Arbeitgeberverbände) zastřešuje zaměstnavatelské svazy (mají tarifní mandát – pozn. red.). A to jak z jednotlivých branží – strojírenství, chemie, stavebnictví, tak i jednotlivých zemí. Nám přísluší koordinace: ladit naše členy na společnou ekonomickou a politickou notu, usilovat o společné zájmy a cíle. A to je vedle tarifní politiky, na kterou rovněž dohlížíme bez přímého vyjednávacího mandátu, naše největší úloha. Že to není vždy jednoduché, nemusím jistě zdůrazňovat. Některá odvětví prodělávají boom, jiná jsou v útlumu. Spory, jež je nutné řešit, navíc nepanují pouze mezi svazy, ale i uvnitř jednotlivých organizací. Skřípe to občas i mezi velkými a malými podniky. V rozhovorech, jež vedeme, se musíme snažit, abychom napětí předcházeli, popřípadě ho tlumili. EURO: Kdy byl BDA vytvořen? PÜCKLER: V listopadu loňského roku jsme slavili padesát let trvání. V roce 1949 nahradil BDA předchozí zaměstnavatelský svaz, který působil za války a byl tuším zrušen. EURO: Prvořadým úkolem byla nepochybně poválečná obnova západního Německa, na jehož uzemí svaz působil. PÜCKLER: Samozřejmě. A byť v jiných podmínkách než dnes, bylo také tehdy hlavním úkolem sociálně–politické zastupování zájmů zaměstnavatelů. A to jak při jednáních o výši důchodového, nemocenského a nezaměstnaneckého pojištění, tak i při diskusích o podobě pracovního práva, tarifní politiky, ústavního zákona o podnicích a podobně. V polemikách o sazbě daně z korporací zasahoval náš svaz také do daňové politiky. EURO: Za oněch pět desetiletí se výrazně změnilo makro i mikroekonomické klima. S čím se musel BDA vyrovnat především? PÜCKLER: To je těžká otázka. Kocovina, již přinesla prohraná válka, byla silná: německá ekonomika byla v troskách, spousta lidí přišla o existenci a musela začínat od nuly. Poraženecká nálada byla silná. Bylo nutné postavit na nohy novou společnost a nové hospodářství. Mnozí z těch, co si to moc přáli, nemohli nabídnout více než svou pracovní sílu. To, že se do toho lidé přece jen pustili, byl alespoň z mého pohledu ten největší výkon. A také důvod, proč jsme už po pár letech mohli začít mluvit o hospodářském zázraku. S podporou západních mocností – samo by to v takové míře nezvládlo – vykazovalo Německo v padesátých a polovině šedesátých let enormní hospodářské výsledky. V roce 1970 jsme měli dvě stě tisíc nezaměstnaných, dnes jsou jich čtyři miliony. První vážná recese, která přišla v roce 1977, byla skutečnou katastrofou. Vzápětí přišla ropná krize a počet lidí bez práce vystřelil ke třem milionům. Relace se posunuly. EURO: Byla to tedy nezaměstnanost, která postavila váš svaz před nové úkoly? PÜCKLER: Jistě. Do té doby jsme usilovali – a stále usilujeme – o integraci, obnovu, dosažení názorové jednoty podniků, urovnávání rozdílů v postojích zaměstnavatelů a odborů. No a růst nezaměstnanosti nás přiměl, abychom stále mysleli na vytváření nových pracovních příležitostí a zvažovali, jaká politika na trhu práce je ta nejlepší. Musíme ovšem také vyžadovat, aby si nezaměstnaní sami hledali práci, a nutit je k tomu adekvátními prostředky. V Německu je už dlouho zvykem, že lidé mnohé pracovní nabídky odmítají. Systém státní podpory v nezaměstnanosti bere motivaci, chodit do práce se mnohým nevyplatí. Sociální výdaje logicky rostou, a to jistě není cílem rozumné zaměstnanecké politiky. EURO: Razantní růst počtu lidí bez pracovního místa nebyl jedinou novou situací, kterou museli vzít zaměstnavatelé na vědomí. Další zátěž přineslo i opětovné sjednocení východního a západního Německa. PÜCKLER: Znovuspojení rozděleného státu bylo překvapením, s nímž se nepočítalo. Stejně tak se nečekalo, že se naráz zhroutí celý východoevropský trh, čímž myslím obchodování s Ruskem. Před východními zeměmi, a tedy i bývalou NDR, vyvstala těžká úloha: srovnat krok se Západem. Euforie zapracovala naplno, očekávání bylo však nadsazené a nereálné. Uspokojivého stavu není dosaženo dodnes. Nejde ani tak o zastaralou infrastrukturu, ale o mentalitu, vzdělání, kvalifikaci, produktivitu práce. Moderní východní podniky, které dosahují západního standardu, existují, ale jsou výjimkami potvrzujícími pravidlo, že ostatní zaostávají. Kdeže je teď stavební boom ze začátku 90. let? Čas ukázal, že mnohé zakázky byly bezpředmětné, zcela mimo potřebu trhu. EURO: BDA v dnešních poměrech radí, doporučuje, přemlouvá, žehlí spory – nakolik jsou vaše stanoviska závazná? PÜCKLER: Není v našich silách, abychom předepisovali, co kdo má či nemá dělat. Musíme věřit, že nás budou zaměstnavatelé brát vážně, že nám budou naslouchat. Sankcemi nedisponujeme. Velmi pečlivě proto dbáme na přesné, esenciální vysvětlování našich postojů, doporučení či usnesení. A umět říci i jasné ne, například situacím, kdy špičkový odborník jedné branže bere méně, než činí minimální mzda v jiném odvětví. Nejde o to, aby všichni brali stejně, ale aby mzdy odrážely skutečný stav produktivity. EURO: Tarifní jednání, která koordinujete, jsou vedena ve dvou rovinách, platové a všeobecné. V čem je rozdíl? PÜCKLER: V prvním případě jde o ryze materiální stránku věci – děláš, dostaneš. Všeobecné tarify určují rámcové pracovní podmínky: jak dlouhá bude dovolená, jaká bude výše příspěvku na dovolenou či k Vánocům, kolik hodin týdně se bude pracovat a podobně. Mzdová ujednání se uzavírají na rok či dva, všeobecná ujednání platí déle. EURO: Silné odvětvové odbory neváhají čas od času prosazovat mzdové požadavky silou, loni stávkovalo strojírenství. Co letos? PÜCKLER: Situace není dramatická (varovné stávky ve strojírenství a veřejných službách přišly později, začátkem května utichla práce v západoněmeckých tiskárnách – pozn. red.). Třeba strojírenství na západě už zná výsledek, na východě koneckonců taky. Strojírenství v Severním Porýní–Vestfálsku letos vyslalo pozitivní signál, odbory IG–Metall souhlasily s umírněným zvýšením platů o pouhá tři procenta, přestože původně žádaly navýšení o pět a půl procenta. Obdobně se zachovala ještě dříve chemie. Konfliktní je nepoměr mezi platy na východě a západě. V bývalé NDR, jejíž výkonnost zaostává, jsou mzdy nižší. Všechny dosažené výsledky a zkušenosti musíme nicméně ještě probrat v Bündnis für Arbeit (volné diskusní fórum vlády, zaměstnaneckých a hospodářských svazů a odborů – pozn. red.). To jsme prosadili odborům navzdory, ty odmítaly, aby do procesu tvorby mezd zasahoval stát. My ale tvrdíme, že Bündnis für Arbeit může být úspěšné jen tehdy, pokud se bude zabývat i platovou politikou. Musíme přece probrat všechny aspekty: vzdělání, soutěž, personální příplatky, pracovní náklady, které je nutné sjednotit. Potřebujeme dospět k výsledku a vyjasnit si politiku tam, kde ji ještě nemáme. A v jednom máme s odbory jasno: o zvyšování mezd může být i na této úrovni řeč, pokud budou požadavky podepřeny produktivitou práce. Pokud by dejme tomu IG Metall prosadil šest procent, a to hrozbou stávek, bylo by Bündnis für Arbeit k ničemu. EURO: Je dohoda zaměstnavatelů a odborů v jednom spolkovém státě směrodatná pro stejné odvětví v jiných zemích? PÜCKLER: Ne, konkrétně ve strojírenství není. Dohodu na úrovni Severního Porýní-Vestfálska jsme dostali s doporučením, abychom ji předali ostatním. Ale ti ji musí také schválit, na úrovni tarifních komisí mezi zaměstnavateli a odbory (strojaři v Berlíně dohodu z Porýní uvítali, zatímco v Sasku vyhlásili kvůli mzdovému nepoměru se západem varovné stávky – pozn. red.). Nelze říci „my jsme to udělali takto a vy musíte též . To by nám ve strojírenské branži stačilo jediné zemské jednání, ale my jich máme šestnáct. Ovšem ve stavebnictví je to ještě jinak: rozhodnutí v jednom státě platí pro celou divizi (západ nebo východ). Podobně je to u chemie. EURO: Kam až mohou platy růst, aby nepřivolaly hrozbu inflace? PÜCKLER: Inflační nebezpečí nastává vždy tehdy, když je přidání na platech vyšší než přírůstek produktivity práce. Tehdy přichází riziko, že stoupnou ceny. Tlak zvýšených mezd totiž přiměje podniky, aby promítly kupní sílu do cenové hladiny. EURO: Což vyvolá vyšší poptávku… PÜCKLER: Takto argumentují odbory. Výše mzdy je samozřejmě rozhodujícím faktorem poptávky, ale mzda je jen bezprostředním faktorem. Promítá se do nákladů podniku a ten musí na platy vydělat svými produkty na trhu. A zda se mzda jako příjem, jako kupní síla, vrací do podniku, je otázka. Neboť podnik platí více než jen výplatu – musí odvádět sociální dávky, třináctý plat a podobně. Výdaje jsou tudíž vyšší, než kolik bere pracovník čistého. Personální náklady podniku jsou dvojnásobkem toho, kolik pobírá zaměstnanec. A ten zase nemůže utratit obratem ruky celý výdělek, plat není kapesné. V německém celohospodářském průměru jde minimálně třicet procent výdajů na nákup zahraničních značek, ne do místních podniků. A připadne na konzum, který rovněž nakupuje v cizině. Pouze na první pohled se může zdát, že když se lidem zvýší platy, budou chodit častěji nakupovat a všem se povede dobře. Více peněz na mzdy není všelék. EURO: Česká republika má tripartitu vlády, zaměstnavatelů a odborů. My jsme zatím hovořili jen o komunikaci německých odborů a zaměstnavatelů. PÜCKLER: Spolková vláda vstupuje do tarifních jednání pouze v případě, kdy jde o platy veřejné správy, kterou zaměstnává. Jinak samozřejmě může dělat pro podniky a firmy mnohé, například prosadí rozumný daňový systém. Zdaňování korporací je důležitý faktor a Německo patří v mezinárodním měřítku k zemím s nejvyššími daňovými sazbami. V tom bych viděl jeden z důvodů, proč sem loni přišlo tak málo zahraničních investorů. Teď už je na světě návrh daňové reformy, která předpokládá pokles nejvyšších sazeb (EURO 8/2000). Já osobně jsem u podnikových daní poněkud skeptický, protože myslím, že nejde o dotažené rozhodnutí. Lze hovořit o jisté úlevě, ale předložený systém je příliš složitý. Daně musí být jasné a přehledné – a to nejsou. Občané dodnes nerozumí vlastnímu daňovému přiznání a neumí ho vyplnit. Vládní návrh je komplikace na druhou, vytloukání klínu klínem. Poloviční zdanění, možnost volby nechat se zdaňovat jako podnik či zaměstnanec, to vše vede jen k další byrokracii, k platnosti všemožných výjimek, k pocitu nejistoty. A to je málo. EURO: Pokud vláda připravuje zákon, který se bezprostředně týká některého z průmyslových odvětví, musí kabinet konzultovat svou představu s představiteli dané branže? PÜCKLER: Samotnou podobu zákona ne, ale pokud se chová chytře, vyslechne si formou konzultací a pohovorů mínění sektoru. Výsledkem je návrh, jehož autory jsou jak vládní experti, tak zástupci odvětví a experti na danou problematiku. Když se jednalo o povinném zavedení katalyzátorů, byla součástí diskuse také debata o technickém řešení inovace. Ve skutečně demokratické společnosti vyslechne vždy vláda ty, jichž se opatření týká. Záleží jenom na tom, jakou formu zvolí. EURO: Schopní ministři mohou za zaměstnavatele účinně lobbovat i v cizině. Jak si stojí v tomto směru německá ekonomická diplomacie? PÜCKLER: Pokud vycestuje kancléř Schröder do Číny (EURO 46/1999), je součástí jeho doprovodu vždy ekonomická delegace. To je správné. Vláda by měla mít vždy odpovídající odborný doprovod, samozřejmě podle významu cesty a jednání. Třeba BDI (Bundesverband der Deutschen Industrie, organizace zastřešující průmyslové hospodářské svazy, které nemají tarifní mandát a zabývají se daňovou politikou a hospodářskou politikou či zahraničním obchodem – pozn. red.) dostává z kancléřova sekretariátu pravidelně dotazník, zda má zájem zúčastnit se té či oné cesty. Při státních návštěvách je vždy přítomná delegace hospodářských expertů. EURO: Je tedy vaše ekonomická diplomacie silná? PÜCKLER: Řekl bych, že je funkční. EURO: Letošní tarifní jednání pomalu spějí do finále. Nastává pro BDA období oddychového času? PÜCKLER: To rozhodně ne, pokračují jednání Bündnis für Arbeit. Nadále akutní a nevyřešený zůstává problém nezaměstnanosti, důchodového a zdravotního pojištění. Tarifní politika je pouze jedním úkolem z mnoha, má ale výhodu, že může být uspokojivě vyřešena na dohodnuté období. Ostatní otázky nelze řešit ze dne na den. Myslím například generační smlouvu mezi mladými a starými, která je zatím ve fázi agendy a projde ještě tvrdými vyjednáváními. Čeká nás těžká práce ohledně výše příspěvku na sociální a zdravotní pojištění, o odvodech zaměstnavatelů a zaměstnanců. Demografický vývoj je nepříznivý: populace stárne, výkonných bude stále méně. A mladí lidé nechtějí platit zajištění jen pro jiné, chtějí i něco pro sebe. Musíme najít kompromis, co, jak a kdy bude daněno. Tvrdím, že daňová povinnost není v případě důchodového předplácení na místě – teprve až rentu dostanu, tak ať mi ji stát zdaní. Víme jak na to, ale nenacházíme shodu. Na Kolumbovo vejce jsme ještě nepřišli.
