Noblesní značky narážejí na kombinaci nepříznivých ekonomických okolností a dlouhodobých důsledků vlastních přehnaných očekávání.
Pete Strasser se nakláněl nad naleštěným dřevěným obložením téměř metr hlubokého parapetu. Přejížděl po něm jemně nejprve dlaní a pak jednotlivými prsty, jako by lékař vyšetřoval pacienta obzvlášť citlivého na dotyk. V jistém smyslu to byla pravda. Psal se rok 1993 a firma Strasser & Associates, specializovaná na restaurování historických interiérů, právě získala nového klienta v osobě Graydona Cartera, čerstvého šéfredaktora časopisu Vanity Fair.
Kanadský bonviván se krátce předtím usídlil v proslulé budově The Dakota na rohu Central Park West a 72. ulice na Manhattanu; na rekonstrukci masivního obložení celého bratru dvousetmetrového bytu dal Strasserovi „tolik času, kolik je třeba“.
Kdyby existovalo mistrovství světa v restaurování, patřila by parta newyorských sochařů a uměleckých řemeslníků k jeho favoritům. Podle toho vypadají i jejich ceny: zrestaurování obložení jediného zhruba třímetrového okna (v bytě jich bylo nejméně jedenáct) vyšlo Graydona Cartera na padesát tisíc dolarů, tehdy přes dva miliony korun.
Mnoho firem tisícinásobně větších a proslulejších než Strasser & Associates také útočících na nejbohatší (nebo, jak zjistíme, skoro nejbohatší) klientelu světa, ovšem nemělo tolik rozumu a vydalo se cestou expanze za každou cenu. Jejich vlastníci toho dnes namnoze mají důvod litovat. Jestliže staré úsloví tvrdí, že každý trh je primárně ovládán hamižností a strachem, výrobci luxusního zboží nechali napřed po desetiletí beze studu působit prvně zmiňovaný motiv. Dnes je na řadě strach.
Celý text čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro, které vychází 31. října.
Dále čtěte:
Trump škodí vlastnímu byznysu. Nová síť hotelů neponese jeho jméno
Miliardy za kufry. LVMH kupuje německého výrobce Rimowa
Nechtěné švýcarské hodinky má zachránit internet
