Stát nenaplnil podnikové emisní účty pro další období
Jestliže některý podnik s předstihem uzavřel smlouvy o prodeji emisních povolenek, může se dostat do velkých problémů. Dle zákona měly být povolenky na podnikových emisních účtech připsány do konce února. Nejsou tam dosud. A kupující může prodávajícího žalovat kvůli nedodržení smlouvy. Ten by musel žalovat stát, který měl dle zákona povolenky na základě schváleného alokačního plánu přidělit. Kdo ví, zda by se žaloby při známé rychlosti soudů stačily vyřídit ještě během tohoto druhého zúčtovacího období, které končí Silvestrem 2012. Mají-li být povolenky ekonomickým nástrojem, který má přispívat k redukci skleníkových plynů, pak nesmí trhu s povolenkami stát žádný úřad v cestě.
Nutno podotknout, že příčina tohoto stavu není u českých úřadů. To evropští byrokrati nedokázali připravit povolenkový mechanismus EU na jeho dlouho plánované splynutí s kjótským systémem. Státní úřady zároveň nic nenutí spěchat, protože povolenky se z kont podniků budou vyřazovat až v dubnu 2009 dle ověřených skutečných emisí. S tímto tempem se ovšem podniky nemohou ztotožnit. Minulé zúčtovací období jim dalo dostatečně na srozuměnou, že by s prodejem nadbytečných povolenek mohly velice zaváhat. A u žádné známé komodity nedokáže cena spadnout natolik rychle jako u povolenky. Na forwardových trzích se v této chvíli drží evropské emisní povolenky na hodnotě kolem 24 eur. Pro ty, kteří loni tak dlouho spekulovali, až se cena povolenky propadla na úplnou nulu, to musí znít jako rajská hudba.
Krize z nečinnosti
Proti zmrazenému obchodování s emisními povolenkami se zatím u nás nikdo nebouří. Nicméně některé podniky a zejména obchodníci s povolenkami pošilhávají po zemích, ve kterých už obchodování spustili. Například v Rakousku, ve Finsku či v Dánsku. A to navzdory očekávaným administrativním obtížím, které v těchto zemích zřejmě nastanou, až se budou zpětně přizpůsobovat spojenému evropskému a kjótskému registru. Proti tomu Německo odmítá začít rozdávat povolenky, dokud nebude registr připraven. Shodu s Německem v tomto přístupu sdílela i Velká Británie – než se i ona ocitla na seznamu zemí, které se rozhodly uvolnit trh s povolenkami.
„Nás to vyčkávání dost zaskočilo. Přišli jsme o bednu nejlepšího šampaňského, kterou pařížská burza Bluenext (dříve Powernext) vypsala pro toho, kdo v novém období udělá první transakci. A my jsme se na to cítili - nebýt té administrativní překážky,“ lituje Jan Pravda, šéf společnosti Pravda Capital. Upevnilo by to i dobré postavení českých obchodníků v nových členských zemích. „V Polsku, na Slovensku a v Rumunsku na nás pohlížejí jako na lídry. A my teď jen stojíme a vyčkáváme,“ uvádí Pravda. Nic na tom nemění to, že ani v Polsku, ani na Slovensku nemají od unie schválenou alokaci, a proto musejí tak jako tak čekat.
Ale i v Česku se začíná něco dít. Ředitel odboru klimatické změny ministerstva životního prostředí Pavel Zámyslický sdělil, že na 29. dubna svolal výbor národního rejstříku povolenek. Lze předpokládat, že výbor zaujme vstřícný postoj a doporučí přidělení povolenek dle alokačního plánu. „Nemůžeme jen tak přihlížet, že tu kvůli čekání na úředníky Evropské komise roste nedůvěra k trhu s povolenkami,“ míní Zámyslický.
Také manažer environmentálních projektů firmy ČEZ Tomáš Chmelík, který v minulých letech poznal problematiku i z druhé, ministerské strany, je přesvědčen, že by vláda neměla přidělení povolenek zbytečně zdržovat. „Náš rejstřík povolenek je funkční. Alokační plán je schválen. Nic nechybí, aby systém znovu fungoval. Nemělo by žádný smysl čekat ani na to, až soud začne projednávat žalobu českého státu na Evropskou komisi o zvýšení alokačního plánu. Není naděje na brzké rozhodnutí. A kdyby Česká republika vyhrála, vždycky je možnost povolenky dodatečně přidělit,“ myslí si Chmelík. A Jan Pravda shrnuje: „České firmy budou opět mít přebytky povolenek a je dobré je prodat, dokud si drží slušnou cenu. Čím dříve, tím lépe. Stále tu existuje riziko devalvace,“ upozorňuje Pravda.
Není povolenka jako povolenka.
Až dosud byla řeč o emisní povolence, kterou zavedla Evropská unie už v prvním zúčtovacím období a jež se běžně označuje anglickou zkratkou EUA. Podniky získávají povolenky zdarma na základě alokačního plánu, schváleného národní vládou a Evropskou komisí. Mají-li povolenek přebytek, mohou si je na svém kontě držet do příštího roku nebo je mohou prodat.
Povolenky nakupují znečišťovatelé, jimž přidělená kvóta nestačí, aby mohli do konce dubna následujícího roku vyřadit tolik povolenek, kolik oxidu uhličitého vypustili skutečně do ovzduší. Nákup a prodej uskutečňují podnikatelé přímo nebo prostřednictvím obchodníků a burz. Povolenky se mohou prodat kterémukoli účastníku systému a velice často se pohybují ze země do země. Jak už bylo napsáno, cena povolenky se proměňuje dle nabídky a poptávky, v mezních situacích dokonce velice dramaticky.
V tomto druhém zúčtovacím období se však tento evropský mechanismus prolíná s kjótským systémem, který zavádí ještě několik dalších druhů povolenek, jimž pro lepší odlišení v českém kontextu říkáme kredity. I tak se velice často v publicistických textech zaměňují povolenky a kredity, což může vést až k úplné nesrozumitelnosti sdělení. Proto je nezbytné povolenky a kredity stále od sebe odlišovat.
Přestože se každá povolenka i všechny druhy kreditů různí původem i cenou, která navíc osciluje podle nabídky a poptávky nebo míry investičního rizika, mají jedno společné. Pokaždé představují tunu oxidu uhličitého. Buď vypuštěného, a pak se povolenky či kredity nakupují a vzápětí vyřazují z registru, nebo ušetřeného, a poté se povolenky prodávají a zisk častokrát investuje do zlepšení životního prostředí.
Po státní linii
Zatímco s evropskými povolenkami (EUA) hospodaří soukromé subjekty, s kjótskými kredity (AAU) státy. To mimo jiné vysvětluje zdánlivě nepochopitelný rozpor mezi tím, že z hlediska Kjótského protokolu patříme mezi země, které proti roku 1990 radikálně snížily emise a máme vysoké přebytky proti požadovanému procentu snížení, a na druhé straně se česká vláda soudí o příliš nízkou alokaci povolenek na následující roky.
Na rozdíl od přebytku kjótských kreditů, do kterého se promítlo především uzavření mnoha dýmajících socialistických kolosů, se u evropských emisních povolenek vychází z ověřené skutečné spotřeby v minulém období. Zásadou je celkovou sumu alokací neustále snižovat, a tím tlačit účastníky procesu k opatřením snižujícím emise. Evropská komise se navíc poučila z obrovského přebytku alokací v minulém roce a přitvrdila více, než se líbilo průmyslovým svazům, českému ministerstvu průmyslu a potažmo české vládě. Současnou situaci lze popsat tak, že česká vláda má našetřený celý balík kjótských kreditů, zatímco některé podniky proti loňsku a předchozím rokům minulého zúčtovacího období, kdy i ony byly v přebytku, mají nyní strach, že budou muset povolenky nakupovat.
Tomáš Chmelík to dokumentuje na číslech Skupiny ČEZ. V prvním zúčtovacím období (značí se NAP1) získal ČEZ 36,87 milionu povolenek ročně. Verifikované emise v loňském roce však byly 38,3 milionu tun. Přesto současný plán NAP2 předepisuje tepelným elektrárnám ČEZ v souhrnu ještě méně, 34,2 milionu povolenek ročně. ČEZ se za celé minulé období ovšem prezentoval i jako velký a zdatný samostatný obchodník s povolenkami. A nákupy povolenek promítl do ceny elektřiny, takže nevyšel nijak zkrátka, jak potvrdily i jeho výjimečné hospodářské výsledky. Smyslem nedostatku povolenek by ovšem mělo být povzbuzení k investicím do snižování emisí oxidu uhličitého.
Revoluční nápad
A skutečně, ČEZ pomýšlí na využití nejprogresivnější technologie, která z kouřových plynů uhelných elektráren odseparuje oxid uhličitý a napumpuje jej do porézních geologických vrstev obklopených nepropustnými horninami (EURO 16/2008). Má to ovšem jednu pozoruhodnou zajímavost, protože jako zdroj financování si ČEZ vyhlédl právě ony ušetřené kjótské kredity ve vlastnictví státu. Chmelík ubezpečuje, jak dobře by to všechno zapadlo do projektu připravovaného Evropskou komisí na výstavbu deseti až dvanácti demonstračních jednotek na úschovu oxidu uhličitého. Jak pěkné by bylo, že mezi dvanácti zařízeními, vybudovanými na území původní evropské patnáctky, by bylo také jedno ambiciózní v chudší zemi za bývalou železnou oponou. Podpora nejnovější technologie by rovněž odpovídala regulím, jak nakládat se zisky z prodeje kjótských kreditů. Zejména kdyby se dosud laboratorní pokusy s ukládáním oxidu uhličitého do země podařilo ztisícinásobit.
Řediteli Zámyslickému však nepřipadá nejšťastnější, že by dvě třetiny tohoto mimořádného fondu měly připadnout nejbohatší české firmě, která by tím v dalších letech šetřila za povolenky. Zámyslický se domnívá, že by ČEZ, kdyby mu o to šlo, nepochybně dokázal projekt postavit i z vlastních zdrojů. Navíc už existuje vládní usnesení o tom, že výtěžek z prodeje přebytečných kreditů by měl směřovat na podporu tisíců domácností, které budou ochotné změnit způsob vytápění z uhlí na biomasu a zateplit dům.
Trvalý souputník
Ačkoli se nejvíce zájmu váže k zisku z prodeje přebytku kjótských kreditů (AAU), jejich jiná role je ještě důležitější. Zámyslický upozorňuje, že každá jednotka AAU je jako stín povolenky. Když český podnik prodá na trhu povolenky zahraničnímu partnerovi, přejde za nimi z českého registru na odpovídající národní registr i patřičný počet kjótských kreditů. Tak se neustále zajišťuje rovnováha mezi evropským rejstříkem povolenek a mezinárodním rejstříkem kjótských kreditů. Jednotka AAU se nemůže jen tak pohybovat sama, vznikl by chaos.
Povolenek je letos alokováno 86,8 milionu. Společně s emisemi z aut, malých podniků a domácností reprezentují asi 140 milionů tun emisí, které na sebe vážou 140 milionů kjótských kreditů. Protože kreditů je ročně 180 milionů, 40 milionů by jich mohl stát letos prodat. Za pětileté zúčtovací období lze tedy bez větších obav kalkulovat s přebytkem od sta do sto padesáti milionů kreditů AAU. Však už se kolem něj točí kupci, největší ohlas probudil projevený zájem Japonska. Podobně jako Česko jsou však na tom s přebytky i další země střední a východní Evropy a zájem se přelévá sem a tam. O bilaterálních jednáních mezi státy a o elektronické aukci pro jiné zájemce se uvažuje, ale zatím se nic konkrétního nechystá.
Situaci kolem přebytku může vážně ovlivnit výsledek soudu s Evropskou komisí. „Kdyby stát dostal povolenky navíc, rozdělil je mezi podniky a ty by je prodaly do zahraničí, musely by je následovat i kredity. Stát by tím o možnost prodat svůj přebytek přišel,“ upozorňuje Zámyslický.
Souvislosti
Ve druhém zúčtovacím období vstupuje do hry několik druhů povolenek a kreditů - evropské emisní povolenky EUA, kjótské kredity AAU a také kredity z takzvaných projektových mechanismů.
Kredity ERU jsou plodem spolupráce vyspělých zemí z kjótského seznamu označovaného ANEX 1.
Obdobné kredity CER vznikly při spolupráci se zeměmi mimo tento seznam a kredity CDM z projektů čistého rozvoje.
Při vyřazování povolenek může být těchto veskrze levnějších kreditů využito maximálně deset procent.
