S přeúvěrovaností se lze vypořádat, vezme-li se deflace jako zdravý ekonomický proces
Mainstreamová ekonomie považuje mnoho témat za vyřešená. Krize však některá znovu otvírá. A je to tak správně. Nyní často zaznívá slovo „deflace“ označující meziroční pokles absolutní cenové hladiny. Většina ekonomů i laiků by zřejmě odkývala tvrzení, že deflace je jev negativní, kterému je třeba předejít. Pravdivost jakéhokoli tvrzení však naštěstí neprověřuje většinové hlasování, ale teorie i praxe. Debaty nyní přiživují nové údaje o vývoji spotřebitelských cen, jež například v zemích eurozóny stagnují, či již klesají.
Motivace
Zastánci i oponenti nekonečné inflace by se měli argumenty protistrany seriózně zabývat. Tedy, proč ne deflace: při poklesu cen reálně rostou dluhy i úrokové sazby, klesají tržby výrobců, podniky krachují, roste nezaměstnanost a vzniká sociální pnutí. Pravdou je, že při poklesu cen dluhy reálně rostou, což při současném rozsahu úvěrové zátěže subjektů nelze brát na lehkou váhu. Objem dluhů v ekonomice však není dán exogenně. Má příčiny, které ekonomie dokáže vysvětlit. Poptávka po úvěrech přirozeně roste s klesající úrokovou sazbou na nové úvěry i s optimistickým výhledem podnikatelů a spotřebitelů. Poptávka po úvěrech má však i další zdroj, který nelze opomenout – inflaci.
Stálý přísun nových peněz do ekonomiky znamená trvalý přísun tržeb. Dočasně nadhodnocené zisky živí optimismus podnikatelů, vytvářejí představu trvalého růstu, což posiluje investiční činnost. Podobně o svých důchodech přemýšlejí i spotřebitelé a také ochotně vstupují do dlužnických vztahů. Vedle očekávání jsou však důležité i motivace. K zadlužování motivuje inflační prostředí. Čím dříve se totiž někdo zadluží a získané prostředky utratí, tím více vydělá. Ze dvou důvodů. Nakoupil za nižší ceny ještě před jejich růstovým přizpůsobením nové zásobě peněz a zároveň inflace v budoucnu část dluhu umoří. Růst cen tím pohání sám sebe. Motivuje totiž k zadlužování, a tím opět k růstu cen.
Náprava cen
Výsledkem inflačního prostředí je přeúvěrovanost ekonomik vystavených silným finančním i reálným otřesům ve chvíli, kdy emise zpomaluje, iluze vysokých reálných zisků a důchodů končí a poptávka po spotřebních a investičních statcích je oslabená. Následuje deflační náprava cen. Co z toho vyplývá? Připuštěním deflace jako běžného a zdravého ekonomického procesu se tedy dlouhodobě vypořádáme i s jevem přeúvěrovanosti ekonomik. (Toho se nyní značně obáváme, a proto se má dokazovat škodlivost deflace.) Nebude odměňován dlužník, ale tvůrce úspor. Motivace i potřeba zadlužit se jednoduše zeslábnou. I z toho důvodu, že hodnota vlastních zdrojů v deflačním prostředí reálně poroste.
Pokles cen má přirozeně dopad na výsledkové zprávy podnikatelů. Z hlediska podnikatele sice tržby klesají, ale jejich konkrétní velikost není tím, co by úzkostlivě sledoval. Zajímá ho rozpětí mezi tržbami a náklady, prostě zisk. Deflace znamená všeobecný pokles cen. Bude tedy vznikat i tlak na pokles nákladů, protože příjem jednoho je zároveň výdajem pro druhého. Náklady tedy následují tržby a ziskovost výrob se obnoví či zvýší. Pozvolná deflace proto sama o sobě těžko způsobí zhroucení výrob. Je znakem zdravé ekonomiky. Také data o cenovém vývoji ukazují, že se deflace dlouhodobě odehrává v mnoha odvětvích – především u obchodovatelných statků, o nichž by asi nikdo seriózně netvrdil, že jsou na pokraji zhroucení.
Rigidity
Podmínkou cenové adaptace jsou však pružné ceny. Proto se velkým tématem úvah o deflaci staly cenové rigidity. V případě existence rigidit vývoj tržeb nenásleduje pokles nákladů. A tato nemožnost poklesu cen nákladů vede ke kvantitativnímu přizpůsobení – tedy k poklesu ekonomické aktivity. Jeden z největších propagátorů inflace John Maynard Keynes v ní spatřoval způsob, jak se vyrovnat s asymetrickou rigiditou, jíž je nemožnost poklesu nominálních mezd. Jinak řečeno má jít o způsob, jak se vyrovnat s privilegii odborů ovlivňovat výši mezd pracovníků mnoha odvětví, a především nedopustit jejich nominální pokles. Jsou však nekonečně rostoucí ceny, měnový cyklus a krize z nadměrného zadlužení tím, čím chceme platit za zákonem přiznaná privilegia odborů?
V souvislosti s rigiditami, především zmiňovanou mzdovou, je často zmiňována „sekundární deflace“, jež depresi intenzifikuje. V případě „sekundární deflace“ již nejde o deflaci kvůli růstu objemu výroby (produktivity), poklesu úvěrové aktivity nebo hromadění hotovosti (hoardingu), ale v důsledku zhroucení výrob, což vede ke smršťování důchodů a poptávky. S touto deflací, jež však bez předchozí výrazné inflace není myslitelná, je třeba bojovat. Bojovat se sekundární deflací však neznamená zahltit ekonomiku penězi či znárodňovat, ale zlepšit podnikatelské prostředí, redukovat daně, snížit byrokratickou zátěž, zvýšit ochotu podnikatelů investovat a ekonomiku trvale oživit.
Posledním seriózním argumentem, jímž je třeba se zabývat, je nemožnost snižování úrokových sazeb centrální bankou v případě nulových nominálních a deflačního tlaku na růst úroků reálných. Lidé odjakživa toužili ovládat neosobní mechanismus, jako je trh, a přizpůsobovat tržní výsledky vlastní vůli. Poručíme větru? Pokud ano, narušíme přirozenou rovnováhu a přírodu poškodíme, nebo dokonce zničíme. Trhu nelze inflací poroučet a nečekat přitom negativní odezvu, jakou je současná globální krize z přeúvěrovanosti. Ztratí-li regulátor možnost manipulovat úrokovou sazbou, nebude moci ovlivňovat vývoj ekonomiky k obrazu svému. Toť vše.
Ponaučení
Co tedy dál? Nepřipustíme-li deflaci jako zdravý ekonomický proces, nenecháme-li ceny klesnout na reálnou úroveň, neodstraníme-li překážky cenovým pohybům včetně ceny práce, budou se potíže způsobené trvalou eskalací peněžní nabídky cyklicky vracet. Již v roce 1933 německý ekonom Wilhelm Roepke napsal: „Chceme-li pochopit příčiny krize, podívejme se na mechanismus předchozího boomu.“ Směruje-li inflační politika ekonomiky nevyhnutelně do krizí – a není důvod, proč by tomu tak v budoucnu nemělo být – eskalace peněžní zásoby jen obtížně nějakou vyřeší. Proto uvažujme o deflaci. Jen pokud se z krize poučíme, měla tato bolestná zkušenost smysl.
Důvody
Inflační prostředí motivuje k zadlužování.
Čím dříve se někdo zadluží a získané prostředky utratí, tím více vydělá.
Ze dvou důvodů – nakoupil za nižší ceny ještě před jejich růstovým přizpůsobením nové zásobě peněz a zároveň inflace v budoucnu část dluhu umoří.
Růst cen tím pohání sám sebe.
Motivuje totiž k zadlužování, a tím opět k růstu cen.
Důsledky
Pokles cen má dopad na výsledkové zprávy podnikatelů.
Z hlediska podnikatele sice tržby klesají, ale jejich konkrétní velikost není tím, co by úzkostlivě sledoval.
Zajímá ho rozpětí mezi tržbami a náklady, prostě zisk.
Deflace znamená všeobecný pokles cen.
Bude tedy vznikat i tlak na pokles nákladů, protože příjem jednoho je zároveň výdajem pro druhého.
Náklady tedy následují tržby a ziskovost výrob se obnoví či zvýší.
Pozvolná deflace proto sama o sobě těžko způsobí zhroucení výrob.
