Musím říci, že i když téma dnešního panelu v Alpbachu znám, příliš mu nerozumím. Asi se od nás očekává, že s porozuměním přijmeme jeho název „Globalizace – trh versus politika“. To nemohu. Nerozumím totiž použití slova „versus“. Nebo možná rozumím, ale pak musím dodat, že hypotézu, která za tímto názvem implicitně stojí, nepřijímám. Nejde o žádné versus, o žádné buď–anebo, o žádný „trade-off“. Trhy politiku potřebují. Trhy potřebují politiku, která je jim nakloněná – či jak se říká – vůči nim přátelská. A potřebovaly takovou politiku vždy, nejen v dnešní éře globalizace.
Neopodstatněné naděje.
Tím chci říci, že je nutná dobrá politika, nikoli ne-politika. Není tomu tak, že můžeme pasivně čekat na spásu z globalizace. Víra, že se neviditelná ruka trhu sama rychle prosadí proti politice, která je trhu nepřátelská, je falešná. Stejně tak je mylná představa, že neviditelná ruka trhu sama odstraní všechna člověkem vytvořená (to jest politicky zavedená) omezení svobodného fungování trhů. V tomto smyslu se hlásím k doktríně ordoliberalismu freiburgské školy.
Proto mi ani tolik nejde o antiglobalisty. Jejich známé námitky jsou většinou tak absurdní, tak naprosto nepodložené a neobhajitelné, že se jimi na tomto fóru snad ani nemusíme zabývat. Vážnější je otázka osobnosti a motivace lidí, kteří tyto názory zastávají. Antiglobalisté – alespoň jejich „měkčí“ část – jsou pro mne lidé, kteří mají strach. Lidé, kteří mají mnohé iracionální předsudky. Lidé, kteří nejsou svobodní, trpěliví a sebevědomí. Lidé, kteří nevěří ani sami sobě. Teoreticky je kritizovat není těžké. Daleko obtížnější a také naléhavější je politická stránka věci. Mezi antiglobalisty totiž existuje „tvrdé jádro“ politických radikálů, kteří chtějí zničit dnešní západní společnost. Tito lidé nebezpeční jsou. Podceňovat bychom je neměli.
Mne ale více trápí něco jiného. Trápí mne naivita různých globalistů (nikoli antiglobalistů) a jejich neopodstatněné naděje. Rovněž ty považuji za nebezpečné.
Internacionalizace.
Dnešní internacionalizace lidských činností (slovo internacionalizace se mi zdá lepším a vhodnějším termínem než globalizace) je - v éře vyznačující se rychlou a stále levnější dopravou lidí a zboží a pohybem informací – logickým důsledkem přirozeného chování lidí, kteří hledají všechny možnosti jak zvýšit poptávku po svých „produktech“ a tím i svůj vlastní blahobyt (nebo zisk). To dělali lidé vždycky. Můj předřečník na dnešním panelu, nositel Nobelovy ceny za ekonomii profesor Vernon L. Smith, říkal něco podobného: „Globalizace není ničím novým. Je to moderní slovo popisující starou lidskou činnost – slovo, které vyjadřuje lidské hledání cesty vpřed směnou zboží a specializací“. V minulosti však byly aktivity lidí kvůli vysokým transakčním nákladům a pomalému pohybu informací teritoriálně silně omezeny. Teď je tomu jinak. V posledních desetiletích byly tyto náklady radikálně sníženy, a právě toto snížení nákladů umožnilo to, co dnes nazýváme globalizací.
Úmyslně jsem řekl umožnilo, nikoli zapříčinilo. Internacionalizace lidských aktivit se však i dnes střetává s mnoha brzdami a omezeními vytvářenými člověkem, které účinnou globalizaci blokují. Tyto překážky byly vybudovány lidmi, kteří zastávají staré merkantilistické omyly a předsudky a kteří nevěří, že je svobodný trh „hrou s kladným součtem“. Lidmi, kteří nahlížejí na svět jen krátkozrace a kteří za každou cenu chtějí to své a to „domácí“ chránit. Tyto dvě autonomní a paralelní tendence – pokles nákladů a stálost lidských obav – jsou ve vzájemném rozporu.
Oslabování státu.
Rozsah mezinárodních transakcí se stále zvětšuje. To ale neznamená, že tento jev – sám o sobě a bez dalšího – přináší „zánik starého řádu“, starého myšlení a starých obav. Toto kvantitativní rozšiřování ještě neznamená liberalizaci hospodářských vztahů a hospodářských procesů. Zvětšování teritoria, kde se transakce odehrávají, samo o sobě liberalizací není. Rozhodně se také nedá říci, že právě dnes začíná „zlaté liberální období“, jak mnozí lidé očekávají.
V programových tezích pro dnešní panel taková očekávání vidím. Píše se tam i o „oslabování státu“ a o „zániku národních států“. Oba tyto jevy asi v jistém smyslu existují, to ale neznamená, že jsou nutně spojeny s globalizací. Neznamená to ani to, že jsou správné a žádoucí a že se z nich máme radovat. Oslabování státu bychom neměli – bez dalšího – interpretovat jako liberalizaci společnosti, jako prohlubování demokracie, jako rozšiřování a posilování lidské svobody. Dnešní oslabování státu – zvláště v Evropě – neznamená nic jiného než přesouvání řízení společnosti (a hospodářství) z roviny národních států na úroveň supranacionálních institucí. Ty však žijí v deficitu demokracie a využívají toho k většímu dirigování a regulování lidí, než jak to mohou dělat instituce fungující v blízkosti voličů. To nazývám post-demokracií.
Snad mohu akceptovat tezi, že současné globalizační tendence přispívají k oslabování státu a k supranacionalismu (a v Evropě ke „komunitarismu“ nebo snad „gemeinschaftismu“), a v tomto smyslu umožňují oslabování starého řádu. K něčemu přispívat a něco umožňovat však neznamená, že něco musí nastat.
Oslabování státu a posuny k supraracionalismu jsou vědomě a záměrně organizovány lidmi. Dodal bych některými lidmi. Organizují je lidé, kteří jsou přesvědčeni o potřebnosti těchto změn a kteří nám tvrdí, že zvětšování teritoriálního rozsahu hospodářských aktivit vyžaduje oslabování státu a že vyžaduje existenci supranacionálních institucí. Tuto jejich hypotézu nemohu přijmout. Je to přesně naopak. Zvětšování prostoru ekonomických aktivit vyžaduje převládnutí liberálního řádu, nikoli posilování nekontrolované moci supranacionálních institucí. To je však právě to, co se dnes ve světě a zejména v Evropě děje. Půjde-li to tak dál – a náznaky toho bohužel pozorujeme – ocitnou se svoboda lidí a efektivnost a produktivita svobodných trhů v obrovském nebezpečí. K tomu bohužel mohou přispět špatně interpretovaná globalizace a falešná očekávání s ní spojená.
Vystoupení Václava Klause 31. srpna při panelové diskusi Alpbacher Wirtschaftsgespräche 2005.
