Tři čipy do dlaně

23. 2. 2006

Záznam na paměťovou kartu umožnil miniaturizaci rozměrů digitální kamery

Šumící vlny v záři zapadajícího slunce přerovnávají kamínky na chorvatské pláži. Sotva odrostlé mimino skotačí na břehu a racci nakřáplými hlasy podbarvují zlatavou atmosféru pozdního odpoledne. I takhle nějak může vypadat nejkýčovitější domácí video, u něhož po dvaceti letech babička uroní slzu. Aby těch dvacet let záznam dojemných okamžiků přežil v nezmenšené kvalitě, jedinou rozumnou volbou je pořídit ho digitální kamerou.
Propastný cenový rozdíl mezi poloprofesionálními analogovými kamerami a výzbrojí běžného videoamatéra se nástupem digitální techniky začíná velmi rychle stírat. Schopnosti špičkových a náležitě drahých analogových přístrojů dokážou digitální protějšky vyrovnat za násobně nižší pořizovací náklady. Čistě pro orientaci: ceny profi analogů, kterými se točí pouliční reportáže celoplošných televizních stanic, dosahují statisíců korun. A podobná kvalita, jíž lze dosáhnout dobrým digitálním přístrojem, nepřijde na víc než pár desítek tisíc. Že se digitální kamery pevně usadily na trhu a pomalu, ale jistě vytlačují do pozadí analogové předky, dokazují i první imageové kousky, jako je například Panasonic SDR-S100.
Kamera je opravdu miniaturní, menší než leckteré fotoaparáty. Panasonic si dal záležet a strojek vybavil poměrně vyspělou technikou, zahrnující tři snímací čipy, špičkový objektiv Leica a hlavně záznamem na paměťovou kartu typu Secure Digital. V ní se skrývá tajemství malých rozměrů, rozdíl mezi velikostí miniDV kazet a paměťové karty je totiž propastný. Ve standardním balení kamery je přiložená karta o kapacitě dvou gigabytů, což lidskou řečí znamená, že při nastavení nejvyšší kvality záznamu pořídíte zhruba pětadvacetiminutovou nahrávku a v režimu nižší kvality LP může být film dlouhý více než hodinu a půl. Těch pětadvacet minut nevypadá příliš atraktivně, ovšem videokamera se většinou nekupuje na rok a výhledově v blízké budoucnosti rapidně poklesnou ceny paměťových karet a zároveň poroste jejich kapacita. Taková osmnácti nebo dvacetigigabytová karta už vás nenechá ve štychu ani při celodenní dokumentaci třeba svatby.
Souběžné použití tří snímacích čipů umožňuje velmi přesnou a mimořádně věrnou reprodukci barev, přesné zobrazení detailů a zachycení velmi jemných barevných přechodů. Pro zajímavost: čipy nesnímají stejné informace, nýbrž pomocí optického hranolu na každý z nich dopadá jen jedna z televizních barev, tedy červená, zelená a modrá. Oddělené zpracování barev umožňuje kameře dosahovat velmi dobrých výsledků při reprodukci. Vzhledem k nízké hmotnosti kamery je nutná také přítomnost optického stabilizátoru. Přece jenom na starších modelech, které vážily včetně baterií klidně kolem dvou kilogramů, se hmotnost projevila i jako stabilizační prvek. Esdéerka by bez stabilizátoru velmi trpěla neklidem kameramanovy ruky, takže jeho přítomnost je zde více než nutná. Stabilizátor funguje velmi jednoduchým způsobem: polohová čidla hlásí pohyb kamery v horizontálním i vertikálním směru a stabilizátor reaguje protipohybem čočky objektivu, přičemž takováto korekce probíhá pětsetkrát za vteřinu. Při pořizování statických fotografií je efektivita optické stabilizace ještě téměř dvojnásobně vyšší a umožňuje korigovat větší obrazovou plochu. Kamera umí snímat širokoúhlý formát šestnáct ku devíti, pro starší televizory lze zvolit i režim poměru stran obrazu čtyři ku třem. Za zmínku určitě stojí, že rozlišení fotografií pořízených esdéerkou přesahuje tři megapixely.
Samostatnou kapitolou je design a ergonomie panasoniku. Kombinace drásaného hliníku, nerezu a stříbrného plastu zaujme na první pohled, ale mnohem důležitější je rozmístění ovládacích prvků. Po troše praxe se dá SDR velmi jednoduše ovládat jednou rukou, snad s výjimkou odklopení displeje. Klasický kruhový volič s režimy funkcí na pravé straně kamery je dobře dostupný palci. Tlačítko spouštějící záznam leží na zadní straně kamery mezi zoomovací kolébkou, pod níž se nachází čtyřsměrný kruhový ovladač, určený pro pohyb v menu. Ovládání strojku se příliš neliší od digitálního fotoaparátu, a navíc je poměrně intuitivní. Úplně dole na zadní straně kamery je také přepínač pro volbu manuálního nebo automatického ostření. Celou levou stranu přístroje zabírá výklopný a otočný displej, a protože kamera nemá optický hledáček, je kvalita displeje poměrně důležitá. Na dnešní poměry má LCD panel sice celkem slušné rozlišení, ovšem pozorovací úhly, věčný stín této technologie, nejsou příliš dobré. Obzvláště při vertikální změně polohy displeje se obraz velmi rychle barevně a jasově deformuje, což jinak vynikající kameru mírně poškozuje. Panasonic SDR S100 rozměry: 50 x 97 x 81 mm
hmotnost: 243 g
počet snímacích prvků: 3 CCD
celkové rozlišení: 3 x 800 000 pixelů
rozsah zoomu: 10x
světelnost: F1.8-2.8
minimální osvětlení: 1 Lux (režim nočního snímání)
ostření: automatické/manuální
vyvážení bílé: auto, vnitřní osvětlení, venkovní osvětlení, manuální vyvážení
programové automatiky: sport, portrét, nízké osvětlení, bodové osvětlení, přesvětlené scény
LCD panel: úhlopříčka 2.8“ 16:9, rozlišení 210 000 pixelů
stabilizátor obrazu: MEGA O.I.S.
vestavěný blesk: ano
slot pro paměťové karty: SD (Secure Digital)
délka záznamu (2GB SD karta): XP 25 min, SP 50 min, LP 1 hod 40 min
cena (s DPH): 32 500 Kč