První graf ukazuje strukturu věřitelů Řecka ve třetím čtvrtletí 2009, ještě před prvním záchranným balíkem. (Převzato z NYT). Skoro tři čtvrtiny státního dluhu byly v držení zahraničních investorů, přičemž nejvíc, 54 miliard měly francouzské banky, pojišťovny a fondy.
Když přihlédnete k velikosti ekonomik, výrazná je i expozice lucemburských bank a fondů - 20 miliard dolarů. Britské subjekty sice měly v portfoliu řecké bondy jen za 12 miliard, ale Británie sama jako nečlen eurozóny byla příspěvků na záchranu ušetřena, ale její finanční instituce samozřejmě využily refinancování k rychlému sbalení kufrů. Kdo to nestihl, čekal na něj „haircut“ tedy snížení hodnoty pohledávek v roce 2012 (asi 107 miliard euro).
Kdyby řecký stát vyhlásil platební neschopnost už v roce 2010, musely by soukromí institucionální investoři vytvořit obrovské opravné položky hned a shánět drahý kapitál samy. Ty, které by neuspěly na trhu, by musely za vládou a vlády by měly obrovský domácí politický problém. Takhle se vše skrylo do hesel o solidaritě s Řeckem, přitom ve skutečnosti by bylo mnohem přesnější hovořit o solidaritě s akcionáři a top-managementy finančních institucí.
Dílo se podařilo: zatímco nahoře vidíte, že v roce 2009 řecké dluhopisy držely skoro stoprocentně soukromé subjekty, teď díky dvěma záchranným balíkům „drží peška“ vlády, zvláštní fond EFSF financovaný vládami, ECB a MMF, na něž připadá 80 procent hodnoty dluhu, což prokazuje graf převzatý z mezinárodní on-line verze Der Spiegel.
Když to shrneme, jen malá část celkového objemu peněz financovala pokračující schodky řeckých veřejných rozpočtů, většina šla na refinancování starého dluhu, tak jak nabíhala splatnost.
Když dnes chtějí Řekové úlevy, musejí věřitelům připomínat, že půjčovali, aby pomohli zachránit svoje vlastní finanční instituce. Zároveň je pravda, že řecká vláda nemusela závazky přijímat a tlačit na oddlužení již v roce 2010, a že to byla chyba.
Jenže tady přichází třetí graf (opět převzatý z Der Spiegel), z nějž vyčtete, že možností, jak znovu restrukturalizovat dluh, není zas tak mnoho- v podstatě můžete refinancovat splatné závazky vůči MMF a národním vládám přes specializované fondy typu EFSF, respektive dnešní ESM.
Úrokové sazby z tohohle dluhu jsou navíc směšně nízké - Řecko platí v průměru méně než Německo (Němci mají i starý a dražší dluh, zatímco v Řecku se vše refinancovalo velmi levnými půjčkami). A prodloužení splatnosti? Půjčky od EFSF mají jednak minimální úročení, splatnost v průměru 32,5 roku.
Lze to prodloužit třeba na padesát let, ale objem plateb úroků a splátek jistiny připadající na jednotlivé kalendářní roky se tím sníží jenom proporcionálně, a tedy níž, než si představuje třeba řecký ministr financí Varufakis, s nímž asi včera jeho kolegové z eurozóny pěkně vymetli. Nad tímhle grafem se odehraje velká diskuse, a pokud bude technická, měli by být schopni se domluvit.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Obama míří za vlastní horizont
