Dvě mouchy jednou ranou trefil prezident Václav Klaus v okamžiku pádu vlády. Pořádně horko je totiž nyní jak Mirku Topolánkovi, tak Jiřímu Paroubkovi.
Osud vlády je teď v rukách Václava Klause.
Autor: Profit - Martin Siebert
Je zbytečné spekulovat nad tím, do jaké míry se na vyvolání hlasování o nedůvěře podílel, ale každopádně to byl Paroubek, který je vyvolal a v zákulisních jednáních dovedl do úspěšného konce, čehož nyní nejspíše hodně lituje. Mocichtivost ho totiž přivedla k bezhlavému skoku do stohu slámy, v němž byly dovedně nastraženy vidle.
Hra o Lisabon
Nejde jen o to, že nyní bude muset svým evropským kolegům vysvětlovat, proč fakticky znemožnil schválení Lisabonské smlouvy v pražském Senátu. ODS nepochybně smlouvu v nejlepším případě zablokuje, spíše ji ale jasně odmítne. Cíl prezidenta, který je ostrým kritikem dnes prosazované politické integrace Evropy, tak dojde naplnění, zatímco eurooptimističtí sociální demokraté budou moci zaplakat na vlastním hrobě. Lisabonská smlouva je skutečně problematická a její kritika je oprávněná. Těsná politická integrace s posílením role velkých států a bruselské centrály, kterou přináší, může vést k nárůstu nacionalistických a extremistických politických hnutí v jednotlivých členských zemích a nakonec i k dezintegraci evropského prostoru a společného trhu, na němž je Česko existenčně závislé.
ČSSD také ponese odpovědnost za následné oslabení českého předsednictví EU, které není v zájmu žádné politické strany v zemi, snad kromě okrajových extremistických hnutí. Úspěšné Topolánkovo působení mohlo přinést zemi kredit standardní evropské demokracie, pád vlády nás vrací kamsi na východ, kde jsou ty divné poměry. Jestli se to tak líbí ČSSD, pak je to zvláštní forma masochismu, neboť i oni budou jednou vládnout a budou se s touto pověstí potýkat.
A tento faktor také zásadně ovlivní rozsah dopadů krize na českou ekonomiku. Jestliže se v posledních týdnech podařilo vládě a České národní bance přesvědčit investory, že Česko není Maďarsko a už vůbec ne Rumunsko, tak hlasování sněmovny minulé úterý poslalo zemi zase zpět . Před svržením vlády se navíc nepodařilo odhlasovat v parlamentu klíčová protikrizová opatření a je velmi pravděpodobné, že až do ustavení nějaké nové, přechodné vlády, ani žádná opatření schválena nebudou. Pokles ekonomiky a zejména růst nezaměstnanosti tak bude zřejmě citelně vážnější, než bylo nevyhnutelné. Výsledky hospodaření veřejných financí budou tak asi o dost horší než slibovaný deficit ve výši 110 až 120 miliard korun.
To bude klást vyšší nároky na zajištění financování. Jakékoli akce neschopná vláda však bude těžko emitovat slíbené občanské dluhopisy, jimiž chtěla udržet přijatelné úročení státního dluhu a jeho rozumnou strukturu. Stejně tak nebude moci stát počítat s přílivem peněz z privatizace pražského letiště, který by stačil financovat velkou část letošního deficitu rozpočtu. Patrně se zastaví i privatizace ČSA, které potřebují silného partnera pro udržení pozice v zostřujícím se boji na trhu letecké dopravy. Když ho firma nedostane, může se dočkat existenčních potíží, které bude řešit příští vláda.
Bude Zeman premiér?**
Rychlé řešení vládní krize by samozřejmě dokázalo negativní dopady konomické recese částečně utlumit. A tady se dostáváme ke Klausovu trefení dvou much. Rozhodující politické strany, tedy ODS a ČSSD, mohou udržet své pozice jen v případě, že budou schopny dohody, což se v současné konstelaci jeví jako fakticky nemožné. Pokud se ale velmi rychle Topolánek s Paroubkem nedohodnou, může být jejich politická kariéra u konce. Spekulace, že by prezident pověřil sestavením vlády Miloše Zemana, má totiž logiku a neúprosné důsledky. Předně by tato vláda získala důvěru sněmovny, protože by pro ni hlasovala většina socialistů a významná část ODS. Topolánek by byl asi velmi rychle odstaven od vedení EU a jeho šance vést stranu do předčasných voleb by poklesla, stejně jako naděje ODS na dobrý výsledek.
Ještě více by byla oslabena pozice Jiřího Paroubka v ČSSD. Posílilo by zemanovské křídlo a provizorní vláda by rychle smetla ze stolu populistické protikrizové návrhy tandemu Jiří Havel – Bohuslav Sobotka, protože Zeman sice není zrovna ekonomický liberál, ale jako pragmatik rozezná nesmysl od užitečného opatření. Hlavně by se však Jiří Paroubek mohl rozloučit s představou, že v roce 2012 bude mít nějakou šanci na zvolení prezidentem, protože kdo jiný by měl vstoupit na Hrad Matyášovou branou než ten, kdo národ vyvedl z hospodářské i politické krize. A to je vlastně už třetí Klausem trefená moucha.
