VÝVOJ KURZU - Německá marka za osmnáct korun, dolar skoro za třicet. Když jsme po pádu totality zjistili, že za valuty zaplatíme v bance víc než dříve u veksláků na pražském Václaváku, byli jsme zděšeni, jak hluboko česká ekonomika po čtyřiceti letech socialistického hospodaření klesla. Od roku 2001 je ale česká koruna nejvíce posilující měnou světa k euru. A dolar koupíme ve směnárně za polovinu.
Před rokem 1989 určovaly tržní ceny zahraničních měn pouze nelegální obchodníci. Nakoupit si marky nebo jiné valuty legálně v bance totiž umožňoval pouze devizový příslib, který dostal málokdo. Vyvolený ovšem získal omezené množství cizí měny poměrně levně. Pokud však chtěl cestovatel nějaké marky nebo dolary navíc, musel si je nakoupit na černém trhu – u veksláků. Ale už za cenu mnohem vyšší.
O stanovení kurzu koruny vůči konvertibilním měnám se na počátku 90. let vedly bouřlivé debaty na nejvyšší úrovni. Idealistické představy o marce za tři padesát neprošly, a to se nakonec ukázalo jako prozíravé. Hovoří o tom i článek Devalvovat nebudeme v 21. čísle Profitu z roku 1993. „My jsme v lednu 1991 schválně korunu devalvovali o něco víc, než bylo tehdy nezbytné. Bylo jasné, že to vyvolá dodatečný a samovolný pohyb vnitřní cenové hladiny. Abychom nebyli nuceni v krátkém čase devalvovat znovu a riskovat spirálu inflace – devalvace, šli jsme s kurzem zcela záměrně trochu níž, než bylo nutné. Dlouhodobě si držíme směnný kurz jako určitou kotvu,“ vysvětlil tehdejší guvernér České národní banky Josef Tošovský.
Profit rozhodnutí bankéřů obhajoval. „Je mnoho důvodů, abychom dál drželi dnešní kurz koruny vůči konvertibilním měnám. Existuje jen málo z reformních opatření, zavedených již k prvnímu lednu v roce 1991, které dodnes zůstalo v nezměněné podobě: a tím je směnný kurz koruny vůči konvertibilním měnám. Je pravda, že před půl rokem prosakovaly informace, že vláda zkoumá možnost mírné revalvace. Teď se – pro změnu z některých podnikatelských kruhů – zase ozývají nesmělé hlasy, že by neškodila taková maloučká devalvace,“ psal autor článku Jaroslav Šulc před patnácti lety.
Exportéři žádali devalvaci
Volání exportérů po devalvaci koruny se objevovalo velmi často. Na otázku Profitu, zda devalvovat korunu, odpověděl v roce 1993 Tošovský:. „Devalvaci by přivítali jednak významní exportéři, pokud sami nejsou zároveň dovozci, a nebo důležití domácí producenti. Za dva a půl roku od poslední devalvace se totiž výrobní ceny zhruba zdvojnásobily, tím se zdvojnásobily i ceny jejich vstupů a jim se podstatně zmenšuje mimořádný zisk, získávaný v prvých měsících po devalvaci. Cesta k jeho udržení je přitom dvojí – ta jednodušší, kterou za výrobce udělá někdo jiný, třeba banka devalvací koruny, a nebo ta složitější. Tou je snížení vlastních nákladů cestou změn struktury, omezením zaměstnanosti. Taková firma by musela přestat s neuváženým rychlým zvyšováním mezd v podmínkách, kdy si na ně nevydělá a dělá to jen proto, že je to populární, musela by omezit reprezentační prestižní spotřebu a tak dál. Je snad jasné, jak nepříjemná a konfliktní druhá cesta je, a že se do ní některým firmám nechce,“ objasňoval Tošovský, proč centrální banka devalvovat odmítá.
„S postupem času pevný nominální kurz tlačí podniky k nutnosti něco reálného dělat s nízkou produktivitou práce. To, že podniky volají po zmírnění podmínek tržního prostředí, je z jejich hlediska naprosto přirozené a pochopitelné. A nepochybuji, že k tomu vyvinou všechny možné formy nátlaku. Je to pro ně pořád jednodušší, než konečně kousnout do kyselého jablka restrukturalizace. Myslím, že není sporu o tom, že dosavadní kurz dolaru – 28 korun tu nebude na věky. O změně můžeme uvažovat až tehdy, když ztráty z exportu a na produkci s tím spojené, včetně sociálních problémů a konfliktů, budou podstatně větší, než výhody s tím spojené. A my se pozitivního působení dnešního kurzu v mikroekonomice, v tlaku na růst produktivity práce, skutečně nechceme vzdát,“ dodal tehdy Tošovský.
Později přesto nastala situace, kdy Česká národní banka nemohla nereagovat. Od roku 1994 probíhalo zhodnocování koruny ve výši čtyř až pěti procent ročně. Ale najednou na podzim roku 2001 koruna začala posilovat neuvěřitelným tempem, bankéři a analytici hovořili o takzvané kurzové bublině. I když na počátku roku byl dolar za téměř čtyřicet korun, najednou začala koruna posilovat. V té době poprvé od roku 1998 prolomila hranici třiceti korun za dolar a exportéři, pro které to mnohdy znamenalo existenční problémy, obviňovali vládu i centrální banku, že problém podcenila.
České zboží bylo na zahraničním trhu kvůli silné koruně méně prodejné, zahraniční obchod skončil v květnu 2002 propadem téměř dvanácti miliard korun. Ekonom Pavel Sobíšek tehdy prorokoval, že řada menších společností bude krachovat, poroste nezaměstnanost, sníží se nejen export, ale i výroba. Podnikatel Jiří Grund varoval před masovým propouštěním. Podnikatelé dokonce formulovali Trutnovskou výzvu, v níž žádali oslabení koruny. Centrální banka vyhodnotila situaci jako „kurzovou bublinu“, která není podložena ekonomickým vývojem, a proti posilování kurzu skutečně několikrát zasáhla.
Dolar za šestnáct korun
Přesto ale koruna stále posiluje. Před pěti lety nepředstavitelná věc se stala skutečností. Dolar spadl až na 16 korun. Přitom ještě v roce 2001 stál téměř čtyřicet korun. Česká měna si dobře vede i vůči euru, jehož cena se dnes pohybuje kolem pětadvaceti korun.
„Od roku 2002 koruna posiluje v průměru o 3,4 procenta za rok. Dá se předpokládat, že od příštího roku se to tempo zvolní zhruba na dvě procenta. Síla české koruny je enormní. Za období od roku 2001 je to nejvíce posilující měna světa k euru. Na euro získala již 39 procent,“ uvádí finanční analytik Aleš Michl. Hlavními důvody jsou podle něj stabilní růst hrubého domácího produktu, příliv zahraničních investic a rekordní obchodní bilance. Přesto varuje před důsledky dalšího zhodnocování české měny. „Dříve silnou korunu kompenzoval nárůst zakázek v západní Evropě. Teď je ale riziko silné koruny a poklesu zahraničních zakázek, a to by mohl být pro export problém. Spolu s drahými vstupy v čele s rekordní cenou ropy je to drsná kombinace, která se valí na český export,“ je přesvědčen Michl. A vysvětluje i důvody svých obav: „Na jedné straně tedy vidíme fantastický růst na Slovensku přes 14 procent, na straně druhé je zase pomalá eurozóna. Vyplývá mi z toho jediné: náš byznys potřebuje více nakročit směr východ. Přesně 91 procent našeho exportu jde do vyspělých ekonomik, jako je eurozóna nebo Amerika. A to je dnes velký risk. Rozumnější rozložení obchodní závislosti mezi západ a východ nám umožní získat nové příležitosti k udržení růstu exportu. A jedině tak udržíme meziroční růst průmyslu v příštích pěti šesti letech nad sedmi procenty.“
I další ekonomové varují před nadhodnocenou korunou. Stále sílící měna podle nich představuje pro exportéry silné riziko, proto mohou v letošním roce očekávat poklesy zisků. Koruna sráží i dotace z Evropské unie, což může komplikovat situaci mnoha podnikatelům. Pokud by se kurz koruny vůči euru udržel na současné výši, přišlo by Česko za období 2007 až 2013 z evropských fondů přibližně o 84 miliardy korun.
S eurem raději počkat
S posilováním koruny se stále častěji objevuje i další otázka. Je v této situaci výhodné spěchat s přechodem na euro? „Je to otázka časování. Přejdeme na euro, až to bude pro nás nejvýhodnější,“ říká ministr pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. Vláda termín přijetí jednotné evropské měny zatím nestanovila, a nechce tak ani učinit, dokud nebude i do budoucna stabilizován vývoj veřejných financí a zadlužování země. Podmínkou je podle premiéra Mirka Topolánka rovněž provedení zásadních reforem, jako je důchodová nebo sociální reforma.
S odkladem souhlasí i ekonomové. „Nejprve dejme do pořádku státní rozpočet. Disciplínu nemáme držet kvůli úředníkům v Evropské unii, ale proto, že je to v zájmu všech občanů země. Ano, současný kabinet více méně zdědil problémy. Ale neochotou k výdajovým škrtům jsou si vlády velice blízké. Diskutujme rovněž více o míře sladěnosti s eurozónou. Až na výsledcích prokážeme, že obstojíme jak v reformě, tak i ve sladěnosti, pak stanovme termín přijetí eura. Lepší je mít vyrovnaný rozpočet a euro třeba v roce 2014, než deficit 2,9 procent HDP a euro o pár let dříve. Eurem ztratíme měnovou politiku pasovanou na míru země. Zbude nám jen‘ fiskální politika. Bude-li stále impotentní, eurem se opaříme,“ varuje před spěchem i analytik Aleš Michl.
