Tři kurzy v jednom

Lukašenko je v koncích.

Rozdvojený rubl – právě takto popisují ruská i evropská média z posledních měsíců stav běloruské národní měny, jejíž oficiální kurz těsně nad třemi tisíci tamních rublů za jeden americký dolar má k realitě vskutku velice daleko. Kurz pro obchodování mezi bankami a firmami a samozřejmě také na ulici je až o 70 procent vyšší. Pokud bude dosavadní vývoj pokračovat, může se tedy stát, že pád národní měny bude nakonec mnohem hlubší, než je v tuto chvíli Lukašenkův režim ochoten připustit.
Běloruská centrální banka přitom 19. dubna oficiální kurz částečně uvolnila. Povolila bankám, že se při svých transakcích mohou dostat až k hladině 4500–4600 běloruských rublů za americký dolar. Kurz se ovšem rychle vyšplhal nad pět tisíc a centrální banka po třech dnech experimentu částečné uvolnění opět zarazila. Stalo se tak hned po Lukašenkově poselství o stavu země z 21. dubna. V tomto svém projevu prezident řekl, že „Bělorusko chtějí ohnout. Nejdříve to byly politické hrozby, neuznání voleb, seznamy lidí, kteří nemohou cestovat, ekonomické sankce. Pak rozdmýchání otřesů na devizových trzích a nakonec tanec na hrobech v souvislosti s atentátem v minském metru… Jsme pro ně jako kost v krku,“ prohlásil Lukašenko směrem k blíže neurčeným kruhům na západě i doma, jež se podle něj snaží jeho zemi diktovat svá pravidla. Pravdou v každém případě je, že devalvace běloruského rublu, již předvídají jak západní, tak ruští ekonomičtí experti, je vskutku na dohled.

Run na směnárny

Valutová krize v zemi přitom trvá již několik měsíců. Hromadné skupování dolaru a eura, vyvolané očekáváním již zmíněné devalvace, dolarové rezervy značně vyčerpalo. Následoval tedy pokus o již zmíněné uvolnění kurzu, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí. Jak uvádí známý ruský informační portál lenta.ru, „to, co se dnes v běloruském finančním systému děje, vede k růstu cen dovozu, nepravidelným dodávkám zboží do obchodní sítě, k bujení černého trhu s valutami, velkým rozdílům v kurzech a k dlouhým frontám před směnárnami“.
V Bělorusku přitom funguje pravidlo, podle nějž musejí všichni vývozci prodat státu přes burzu nejméně 30 procent svých valutových tržeb. Na neburzovním trhu, tedy v transakcích mezi bankami a výrobními či obchodními subjekty, by se mělo objevit zbývajících 70 procent peněz. Na takovémto trhu tedy dnes centrální banka experimentuje ve snaze vzniklou situaci nějak normalizovat. Sama ovšem valuty na burze neprodává, protože státní valutové rezervy, jichž k 1. dubnu zbývalo 3,7 miliardy dolarů, vystačí na další intervence do domácí ekonomiky maximálně na měsíc.
Výsledkem je, že v Bělorusku dnes platí nejméně tři kurzy – oficiální, mezibankovní a černý. Kromě toho si vlastní valutový kurz stanovují i cestovní kanceláře a další subjekty spolupracující se zahraničními partnery, protože nechtějí při tomto vývoji národní měny utrpět zbytečné ztráty. Jak uvádějí sama běloruská média, „občané Minsku, kteří potřebují nebo prostě chtějí zahraniční měnu, berou směnárny málem útokem. Ve frontách vznikají rvačky – a jak se nyní obávají příslušné složky ministerstva vnitra, na trhu by se co nevidět mohly objevit i padělky“.

Kam až půjde rubl

Svými značně chaotickými kroky běloruské úřady v podstatě legalizovaly plíživou devalvaci rublu. Zmíněné třídenní uvolnění mimoburzovního valutového trhu na pomezí druhé a třetí dekády dubna bylo možná zatím jen testem, kam až by se běloruský rubl mohl zhroutit, kdyby se devalvace provedla naplno a oficiálně.
Ředitel ruského bankovního domu Sberbank Rossiji a významný ruský finanční odborník German Gref přitom již 18. dubna prohlásil, že Bělorusko se devalvaci jednoduše nevyhne. Sberbank kontroluje velkou běloruskou banku BPS, která je podle ruského listu Kommersant „třetím největším finančním domem v zemi co do výše aktiv“. Výkonný ředitel Raiffeisen Bank Herbert Stepic, významný rakouský finančník a nositel titulu Evropský manažer roku 2007, jehož podnik ovládá další velkou běloruskou banku, k tomu dodává, že v Bělorusku „se dá očekávat devalvace nejméně třicetiprocentní“.

Rusko na koni

Minsk ovšem osudové rozhodnutí, které by bylo velkou ranou oficiální státní ideologii jakéhosi „mírného rovného dostatku“, zatím odkládá, jak může. Ač jistě nerad, musel už požádat Moskvu o úvěr ve výši tří miliard dolarů. Rusové, kteří Lukašenka žádají o reformy (samozřejmě podle svých představ), nejdříve odmítli a vyčkávají. Osud úvěru je v rukou ruského ministra financí Alexeje Kudrina, jemuž Lukašenko v loňském roce vyčinil těmi nejhoršími slovy. Kudrin, který je velmi zkušeným ruským politikem a rozhodně byl vždy daleko větším pragmatikem než Lukašenko, může teď běloruskému prezidentovi vše vrátit i s úroky. Kupříkladu od Lukašenka pro svou zemi požadovat kontrolu nad běloruskou infrastrukturou, především na tzv. palivoenergetickým komplexem včetně jeho přepravní sítě. Na ni si Moskva dělá zálusk už dávno – a nejen v Bělorusku.
Kdyby běloruská ústřední banka ruský úvěr dostala, mohla by konečně kurz domácího rublu opět stabilizovat, což by trhu pomohlo ze současného vzduchoprázdna. Kurz běloruského rublu by se ustálil na jasné hranici, exportéři by opět mohli začít vyvážet a podle již uvedených pravidel opět zásobovat běloruský finanční systém valutami. Stejného efektu by se zajisté dosáhlo i okamžitou realistickou devalvací. Místní analytici se však obávají, že by to mohlo zničit tu část běloruského průmyslu, která vyrábí z dovozových komponentů.
Devalvace ovšem může nastat i v případě, že se Minsk ruského úvěru dočká. Důsledky tohoto kroku, který je zřejmě nevyhnutelný za všech okolností, je zatím těžké předvídat. Dva jsou nicméně nabíledni: ekonomice to s největší pravděpodobností významně pomůže, ale pro obyčejné Bělorusy to bude znamenat naočkování šokové terapie, která je připraví o část příjmů.

Privatizace nežádoucí

Jak už bylo řečeno, Lukašenkův stát, který dnes kontroluje přes polovinu tamní ekonomiky, racionální východisko má – privatizaci. Ta je ovšem v příkrém rozporu si ideologickými a propagandistickými floskulemi posledního evropského diktátora. Mimo to by prodej aktiv (a je lhostejné, zda Rusku, jež už dlouho číhá za rohem, nebo velkým nadnárodním společnostem) hrozil sociálními otřesy. Je téměř jisté, že zahraniční firmy by se pracovní procesy v běloruských polosocialistických podnicích okamžitě pokusily „optimalizovat“. Jaké důsledky by to přineslo, si asi umíme představit, protože to podobně jako jiné postsocialistické země máme za sebou.
Lukašenko ovšem zatím nic prodávat nehodlá a podle svého dobrého zvyku hledá „vnější nepřátele“, kteří zemi do nejnovější krize uvrhli. Ba co víc, běloruský prezident si je jist, že se nynější problémy podaří překonat již do konce června: „Jestli si někdo myslí, že jsme v této situaci ztratili hlavu a nevíme, co dál, je vedle. Už do konce pololetí nebudeme vědět, co se na našem finančním a spotřebním trhu dělo a ještě stále děje,“ prohlásil v již zmiňovaném poselství o stavu země, předneseném v parlamentu 21. dubna.
Tragikomické na současné situaci Běloruska je, že do značné míry jde o plody Lukašenkovy vlastní předvolební kampaně, jejímž výsledkem byl zcela neopodstatněný růst průměrného platu na 500 dolarů, což byl skok o třetinu. Tato „vymoženost“ se pak stala jednou ze spouští současných problémů běloruské ekonomiky. Přinejmenším Lukašenko se přesto prozatím vzdát nechce.