Kladrubský Národní hřebčín se řadí mezi nejstarší chovatelská zařízení. Jeho další přežití do značné míry závisí na dotacích z Evropské unie. Ty se však stále nedaří získat.
Autor: Jakub Hněvkovský
Historie Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem se začala psát o rok dříve, než Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. V roce 1491 šlechtický rod pánů z Pernštejna zakoupil pardubické panství a nedalekou kladrubskou oboru. Za jeho faktické založení se považuje rok 1579, kdy mu císař Rudolf II. udělil statut dvorního hřebčína.
Dnes zde hospodaří stát. Charakteristický pro současnost je nedostatek peněz na nutné rekonstrukce zchátralých budov, rozvoj zázemí pro turistický ruch, který by také mohl přinést kýžené finanční prostředky. Vedení hřebčína, jež se několikrát vyměnilo, marně usiluje o dotace z evropských fondů. Tři tvrdé oříšky jako pro Popelku v populární pohádce, v které se její aktéři proháněli na koních ze zdejších chovů.
Staletými několikakilometrovými alejemi mohutných lip probleskují výběhy a objekty hřebčína, který patří mezi rodinné stříbro České republiky. Přes třeskutou zimu jsou proslulí mohutní koně starokladrubského plemene ve výbězích. „Koním zima ani sníh nevadí, denně jsou venku,“ říká ředitel hřebčína Jan Höck. Nemusíte mít ani příliš štěstí, abyste potkali rachotící kočár tažený spřežením starokladrubáků. Ti jsou určeni především k ceremoniálním účelům a jsou například chloubou královských dvorů v Dánsku či ve Švédsku.
Přímo do hřebčína
Všechny cesty zde vedou do hřebčína. Najdeme zde přibližně 600 koní, z toho polovinu „bílých“ v Kladrubech a druhou půlku „černých“ ve Slatiňanech. Vstává se v šest ráno, koně se nakrmí, vyčistí a jdou buď pod sedlo, anebo do zápřahu. Odpoledne „pracují“ jako koňská síla při tahání vozů k různým hospodářským účelům a potom mají zasloužený odpočinek. A v noci? To se rodí hříbata.
V polovině února se hřebčín těšil na první letošní přírůstek starokladrubského bělouše. V předchozích letech touto dobou první hříbě již dávno měli. Vraníků se v nedalekých Slatiňanech již narodilo několik. „Vsaďte se, že to bude tuto noc. O láhev vína,“ uzavřel Höck sázku s ošetřovatelkou ve stájích pro kobyly, které čeká hřebení. O to, že zde je stále plno hezkých pěstounek, se stará přilehlá Střední škola chovu koní a jezdectví. „Vyhraju, i kdybych měl to hříbě přivézt ze Slatiňan,“ žertuje Höck. To by mu skutečně mohlo projít, neboť i bělouši jsou po narození celí černí a světlají teprve postupně. Někteří vůbec. „Mléko už jí teče po noze,“ prohlíží kobylu ředitel a dodává si optimismu do žil.
Jeho slova potvrzuje i zdejší „mistr opratí“ a mimochodem také vítěz Velké pardubické Petr Vozáb. „Bude to dnešní noc, bude to on a bude se jmenovat Jakub,“ tvrdí neochvějně. A jak že to dopadlo? Kuba se skutečně narodil krátce po půlnoci a „pokřtil“ ho ministr zemědělství Jakub Šebesta. V rodokmenu bude zapsán jako Sacramoso Liposada. „Je to mimořádně silný hřebeček, připili jsme mu symbolicky šampusem,“ popisuje Höck. A co sázka? „Láhev samozřejmě po pracovní době vypijeme,“ ujišťuje ředitel. Veselo bude i nadále, protože v očekávání je několik dalších kobyl. „Teď se to bude sypat,“ těší se.
Základem je správný klabonos
Hřebčín naštěstí již zažehnal zlou „klatbu“, když přede dvěma lety měl omezený prodej koní kvůli nepříjemné pohlavní chorobě. „Ze začátku se nesmělo prodávat vůbec nic, potom se to rozvolnilo, mohla se prodávat hříbata a klisny, potom valaši a nyní padla závěra úplně,“ oddechuje si Höck. Příjem z prodeje je přitom významný a zájem značný, například z Německa.
Jednu dobu se rovněž spekulovalo, jestli pověstný tvar hlavy, takzvaný klabonos, jímž se starokladrubáci vyznačují, má stále patřičné parametry. Vyvolalo to vlnu přeměřování, konferencí a dalších akcí k záchraně reputace. Jaká by to byla hanba, kdyby klabonosy například v německých chovech byly správnější než ty tradiční české!
To se ale naštěstí neukázalo. „Parametry jsou pořád zachovány,“ tvrdí ředitel. Každý kůň dostává do vínku výcvik v zápřahu i pod sedlem. „Závěrečné zkoušky zahrnují práci pod sedlem, v lehkém a těžkém tahu,“ vyjmenovává ředitel. A na kolik přijde takový jedinečný kůň? Kupující si musí připravit pěkně kulatou sumu deseti tisíc eur.
Na koně jako na fotbal
Ze stájí přecházíme do sousední starobylé jízdárny z dob císaře Rudolfa II., jehož nejspíše pamatuje i obrovský měděný lustr zavěšený od stropu na dlouhé šňůře doprostřed rozlehlé místnosti. Jen původní svíčky již vystřídaly žárovky. Cvičitelé zde právě mají v práci dva krásné exempláře. Jsou to závodní koně, kteří se potřebují denně proběhnout. Jejich kopyta tlumeně klapou po měkké zemi, jeden má na očích klapky, druhý nikoli. „Vůbec se nebojí a je hrozně přátelský,“ vysvětluje mladá žena držící oprať.
Zdejší zdi však bývají svědky i náročnějších kreací, jejichž vrcholem je takzvaná vysoká jezdecká španělská škola. „Chtěli bychom se vrátit od klasických soutěží k tomu, k čemu starokladrubský kůň je skutečně určen, a to jsou ceremoniální účely,“ říká Höck. Hřebčín již navázal spolupráci s partnerským zařízením v Jerezu i ve Vídni. Vystoupení zahrnující například známé čtverylky či vznešené kaprioly bývají tahákem pro širokou veřejnost.
„Jako chodívají platící diváci na tréninky profesionálních fotbalistů, tak i tady se v rámci tréninků dá lidem už hodně předvést,“ srovnává ředitel zdánlivě nesrovnatelné. Také vycvičení koně na špičkovou úroveň se rovná vypracování vrcholového sportovce a může trvat i deset let, což je ale v případě čtyřnohého „internacionála“ polovina jeho života.
Koně mohou spojit církev a stát K tomu všemu patří i návrat tohoto ušlechtilého koně na církevní ceremonie, v tomto případě striktně v černém provedení, například při jmenování nového pražského arcibiskupa Dominika Duky. Starokladrubáci by se měli vrátit i na Pražský hrad, kde za první republiky běžně „sloužili“. „Jestliže jsme zemí, která má živé zvíře jako národní kulturní památku, tak bychom se tím měli chlubit,“ vysvětluje Höck. Nejvyšší představitelé států by mohli přijíždět pod Hrad v limuzínách a poté „přesedlat“ do kočárů a přes Jelení příkop vyjet nahoru se čtyřspřežím krásných běloušů. „To přece úplně jinak vypadá,“ kochá se představou. Zatímco v Dánsku mají šestispřeží, maximální vyzkoušená délka přímo v Kladrubech čítá jedenáctispřeží, tedy dohromady 22 koní. Celé spřežení měřilo 40 metrů a museli se použít půlkilometrové opratě. To už zvládne pouze hotový mistr, jakým Vozáb je. S jedenácti koňmi po levici a dalšími jedenácti po pravici vyjel k tribunám, objel dokola dráhu a vrátil se do hřebčína. Radost přinejmenším z evropského rekordu jim zkalili poněkud alibističtí Švýcaři, kteří se stospřežím udělali dva kroky a zápis do Guinessovy knihy. Svých miláčků si v Kladrubech cení natolik, že pro ně založili něco podobného jako Síň slávy. Sál plemeníků zahrnuje destičky se jmény slavných koní, k nimž se váže nejeden dojemný příběh, jako ten Alarmův. „Během chovatelské přehlídky v roce 1968 šel vepředu, doprovázen okázalou řadou asi 60 potomků, a při přečtení svého jména se před hlavní tribunou vzepjal na zadní a padl mrtev k zemi stár 26 let,“ vypráví vzrušeným hlasem o noblesním skonu Höck. Na kole i kočárem Hektické úsilí k vylepšení prostředí nepotřebuje pouze samotný hřebčín, ale rovněž okolní krajina. Všechny cesty, zde dlouhé kilometry alejí, vedou hvězdicovitě do centrální části hřebčína z dalších jeho částí. „To bylo vymyšleno proto, aby když viděli vyjíždět ředitele hřebčína na kontrolu, stačili si uklidit,“ líčí kolující historku. Mezitím se ale musela řada stromů pokácet či alespoň pořádně prořezat, aby nebyly nebezpečné svému okolí. Další stovky byly či ještě budou vysázeny; svou lipku „adoptoval“ a vlastnoručně zasadil i prezident Václav Klaus. Obnova se zatím hradí převážně z vlastních peněz, zájemce si ale může zaplatit stromek se svým jménem. Seznam těchto dobrodinců je už dlouhý. S plánovanými úpravami a otevřením areálu mají přibýt pro návštěvníky cyklostezky, jízdy kočárem, pěší trasy s prohlídkami zdejších zajímavostí a atrakcí. Těch je jenom na letošní rok připraveno opravdu hodně, jen namátkou: mezinárodní závody spřežení, drezurní a parkurové závody, skokové závody, jezdecké kurzy. Oproti předchozím letům v seznamu nefiguruje barokní ježdění, které bývá ukázkou krásy koní i rób jeho účastnic. Třešničkou na chutném dortu by bylo zařazení hřebčína na seznam památek Unesco, o což žádá již několik let. Nyní spojil síly s několika dalšími chovatelskými zařízeními v zahraničí, například ve Francii. „Taková myšlenka se velice těžko prosazuje, protože subjektů, které chtějí být zařazeny na tento prestižní seznam, je hodně,“ poznamenává Höck. Privatizace se prý nechystá Nakonec přecházíme po nádvoří do jednopatrové barokní budovy, v níž schodiště vede do ředitelské pracovny. Pozorují nás busty koňských hlav, zdi jsou vyzdobeny obrazy s koňskou tematikou. Usedáme ke starobylému nábytku z leštěného ušlechtilého dřeva, odkládáme krajkovanou dečku a hovoříme o geniu loci. „Hřebčín je chlouba celého národa, máme být na co hrdi po celém světě,“ shrnuje ředitel Höck. Veškerá krása ale může utrpět privatizací – zprávy o ní obcházejí totiž hřebčín jako strašidlo. Ředitel ji důrazně odmítá, zájem formou spolupráce soukromého a veřejného sektoru ale existuje. „Mohou vám vrátit zařízení v horším stavu, než jim je pronajmete,“ upozorňuje Höck. Ve stejném duchu se vyjadřuje i ministr Jakub Šebesta. „Záměrem Ministerstva zemědělství není privatizace hřebčína,“ tvrdí Šebesta. Hřebčín se přeměňuje ze státního podniku na státní příspěvkovou organizaci, což má podle Šebesty i Höcka pomoci dosáhnout na více peněz ze státního rozpočtu. „Jako státní podnik má strop přibližně 55 milionů korun ročně, což také čerpá,“ vyčísluje. Potřeba peněžních toků je ale vyšší. Ministr chce touto přeměnou získat peníze na jeho záchranu. Proti případné privatizaci začalo už v lednu organizovat petici občanské sdružení Cerno et scribo (CES). Důvodem byla nabídka britské společnosti Northcroft na finanční spolupráci při obnově hřebčína. „Tato nabídka byla přijata na Ministerstvu zemědělství, byla posouzena a posléze odmítnuta,“ uvádí ministr. Jeho úřad se touto cestou údajně nevydá. „Škodlivá by ale byla z historického i hipologického hlediska i částečná privatizace, například výcvikového střediska v Heřmanově Městci,“ oponuje Lenka Gotthardová, předchozí ředitelka hřebčína. Dalším úskalím pro hřebčín by byla podle ní plánovaná privatizace zaměstnaneckých bytů, která připraví hřebčín o dlouholeté pracovníky. Miliardu pro hřebčín**
Přeměna hřebčína má umožnit získání evropských dotací ve výši 300 milionů korun. Státní podnik totiž o dotace žádat nemůže a sám na rekonstrukci hřebčína nemá peníze. O peníze z Integrovaného operačního programu bude hřebčín žádat na jaře. „Projekty jsou připraveny a čekáme, až Ministerstvo kultury dopracuje své podmínky a vyhlásí další kolo soutěže,“ tvrdí ředitel Höck. Hřebčín na podzim loňského roku již jednou o evropské dotace žádal, kvůli špatně zpracovanému projektu neúspěšně.
Celková oprava, rekonstrukce a revitalizace této národní kulturní památky bude stát podle ministra zhruba jednu miliardu korun. Jde například o desítky budov. Ministerstvo podle Šebesty plánuje navrhnout změnu plemenářského zákona, aby se příspěvková organizace mohla od příštího roku stát uznaným chovatelem sdružení starokladrubského koně.
Řešení zapeklité situace kolem Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem připomíná složitou rovnici o mnoha neznámých. Zdaleka tak není jisté, jestli tento příběh bude mít šťastný konec jako proslulá pohádka. Oříšky stále zůstávají nerozlousknuty.
