Miloš odejde jako první, ale i Václava a Vašíka čeká zabíjačka
Ne jedno prasátko, ale hned tři uvidí o Štědrém večeru - a nejen o něm -bývalý poslanec za ODA Čestmír Hofhanzl (60). Čuníky pojmenoval po ústavních činitelích Miloš, Václav a Vašík a má je ustájeny ve chlívku starého mlýna v Třešticích na Vysočině. Na největšího Miloše se již chystá zabíjačka. Měla by se uskutečnit mezi vánočními svátky. Snad to půjde hladce. Ne jako loni, když Hofhanzl s rodinou zabíjel Libušku a akt popravy se musel uskutečnit natřikrát. Tolik se bránila odchodu. Ale, jak známo, každý tam jednou musí.
Hotové galeje. Muž, který strávil v českém zákonodárném sboru osm let, byl známý jako svérázný samorost, staromilský solitér, politický Don Quijote, který měl potřebu neustále hovořit o pravdě, cti, a spravedlnosti. Dnes žije v ústraní ve starém mlýně z 15. století. Koupil ho v roce 1997. „Vypadalo to tady jako džungle,“ vzpomíná. Mozolnaté ruce expolitika s titulem RNDr. (obor biologie a ekologická fyziologie) svědčí o množství vydané energie při obnově zchátralé nemovitosti. Kromě stavebních prací na samotné budově mlýna bylo třeba vyčistit i zarostlé okolí, ohradit pastvinu pro stádo ovcí, vybagrovat zaplavené rybníčky, obnovit hráze, vyčistit zanesený náhon. „Několikrát jsem si už říkal, že to nelze zvládnout, doslova jsem padal vyčerpáním.“ Nakonec vydržel. Je toho ale ještě hodně, co by chtěl za sebou zanechat. Již příští rok hodlá uvést do provozu malou vodní elektrárnu a chystá se také vstoupit do sklepa, který je od roku 1850 zasypaný pod terénem.
Bez kompromisu. Okolí mlýna začíná pozvolna připomínat vodní park. „Už jako malý kluk jsem si přál mít svůj vlastní rybník,“ říká Čestmír Hofhanzl. Chov ryb se mu ale zatím příliš nedaří. Všechnu násadu vždy spolehlivě sežere vydra. „Tady mi jich ta sviňa vybrala asi třistapadesát,“ ukazuje na jeden z rybníčků a pozastavuje se nad tím, že chráněné zvířátko není ochotno přistoupit na nějaký oboustranně přijatelný kompromis. Vždy sežere sto procent, za tři roky neměl jediného kapříka. Jako biolog má samozřejmě radost, že v potoce jsou už opět k vidění škeble, raci, ale když mu třeba ondatry prokoušou dřevěné stavidlo, coby hospodář se nad činností vodních tvorů rozohní. Hofhanzův zvěřinec je i bez ryb poměrně početný. Kromě tří prasátek a zhruba dvacítky ovcí lze u něj vidět i kozu, perličky, husy, kočku a tři králíky. Ty chová jako obětní potravu pro nenažranou kunu. Jeden z tria chlupáčů pobíhajících po dvoře se jmenuje Pepa, protože je podobný Josefu Zieliencovi.
Česká cesta do pekel.
Když nějaká návštěva přijíždí k panu „mlynáři“, může přes okno slyšet tlukot kláves psacího stroje. Za velkým stolem z bukového dřeva, za praskotu polen hořících v peci píše Čestmír Hofhanzl knihu. Vydavatele zatím nemá, ale bude se jmenovat Česká cesta do pekel. Chce se v ní vlastníma očima podívat na deset polistopadových let, jak se mu vryly do paměti z poslaneckých lavic. „Bude to naprosto nekompromisní,“ nechce nic zůstat dlužen své pověsti. Jak říká, kdyby dnes byl poslancem, jako že už potom netouží, byl by vůči všem „levárnám“ ještě tvrdší a nemilosrdnější. „Vím, že jsem byl považován za osamělého chaota, ale je mi to úplně jedno. Člověk by měl umět prohrávat se ctí. Nést svůj prapor do cíle, ať jej třeba zastřelí.“
V této souvislosti připomíná svého někdejšího kolegu ze zemědělského výboru Vlastimila Tlustého. „To, co říkal na začátku devadesátých let, bylo správné, ač se to mnoha lidem nelíbilo. On však kvůli své politické kariéře vypočítavě uhnul z cesty,“ soudí Hofhanzl a vzpomíná, jak při jakémsi setkání v roce 1999 na Hluboké Tlustému odmítl podat ruku, protože - jak říká - „šmejdům ruku nepodává“. Přátele mezi současnými politiky už žádné nemá.
Život ve mlýně je příjemný. Pokaždé, když se večer ohlédne, vidí za sebou kus práce, která má skutečně smysl. Jednou to všechno předá synovi, také biologovi, který mu již dnes usilovně pomáhá. „Jsem svobodný a všichni mi mohou políbit …,“ raduje se ze života.
