Je to slovo s pozoruhodnou historií, ta triangulace, na niž se odvolává v souvislosti s brexitem ve svém příspěvku Daniel Gros. Byla by škoda ji nepřipomenout, neboť svým způsobem bylo minulý týden dotriangulováno. Do politologického slovníku vnesl tento výraz politický konzultant a stratég Dick Morris, když radil Billu Clintonovi, jak spojit republikánská a demokratická témata, aby jedněm i druhým připadal jako chlapík, který se stará a zároveň nachází funkční umírněná řešení. Fungovalo to natolik, že „triangulace“ byla v polovině 90. let snad nejfrekventovanějším slovem v kruzích washingtonských insiderů.
„Velký triangulátor“ Morris se v září 1996 dostal na obálku amerického týdeníku Time hned dvakrát za sebou. Poprvé za to, jaký má vliv na Clintona (The Man Who Has Clinton's Ear), což se Morrisovi určitě líbilo. O týden později bylo všechno jinak. Dick se dělil o obálku se svou manželkou (The Morris Mess: After the Fall), ale opravdu přiléhavý titulek mu přišili až uvnitř čísla pod názvem Skunk at the Family Picnic. Profláklo se na něj totiž, že po své důležité práci ve prospěch znovuzvolení prezidenta si zvykl na hotelovém pokoji relaxovat za dvě stě dolarů na hodinu ve společnosti jisté dámy pracující pro eskortní službu.
| Přečtěte si komentář Daniela Grose, na který Miroslav Zámečník reaguje:
|
To by se ještě dalo přežít, ale Morrise nenapadlo nic lepšího, než ji nechat poslouchat u sluchátka, na jehož druhém konci bylo… ucho prezidenta Spojených států. Dotyčná se pak médiím svěřila, že nerozumí tomu, jak chce někdo řídit zeměkouli, když ani neumí držet jazyk za zuby poté, co si sundal kalhoty na pokoji s prodejnou ženou. Morris promptně skončil, nikoli však Bill Clinton, který naopak úspěšně prošel kampaní a v Bílém domě strávil další období.
Deal „dva za cenu jednoho“, který Clinton nabízel Američanům v roce 1992, tedy že spolu s ním dostanou do Bílého domu i Hillary, nezafungoval v opačném gardu ani na první (2008), ani na druhý pokus (letos) a žádnou další šanci už tenhle tandem nedostane. Ani jeden, natožpak za cenu dvou, řekli si voliči.
Hranice dosažitelného
Když se vrátíme po této vysvětlivce ke Grosovu tématu, snadné to nebude. Je otázka, co se dá s Brity „vytriangulovat“, až bude brexit naostro spuštěn. Autor těchto řádek se považuje za příznivce a zastánce čtyř svobod, ale to ještě neznamená, že je považuje za realisticky dosažitelné. Pak je také důležité, jak má ve vztahu k brexitu „triangulovat“ český vyjednávač respektující národní zájem.
Souhlasíme s Grosem, že volný pohyb zboží je něco, co se dá dojednat, obě strany na tom mají zájem a Britové se holedbají, že podmínky v této dimenzi chtějí v relaci se zbytkem světa spíše ještě vylepšit.
Nebylo by logické, kdyby uzavírali dohody o volném obchodu s ostatními zeměmi a zároveň uzavírali trh před největším obchodním partnerem, jímž EU je a také zůstane. Celní bariéry zůstanou tak jako tak nízké a papírová bariéra vzhledem k oboustrannému zájmu nebude tak vysoká, aby obchodu reálně překážela.
Bitva se odehraje na linii pracovní síla a finanční služby, kde by vláda Theresy Mayové jistě chtěla udržet postavení Londýna jako globálního centra finančních a profesionálních služeb. Mayová se bude snažit zachovat přístup na trh EU, ale vyjednávači z EU budou naopak tlačit na volný pohyb pracovní síly, což vystavuje britské vládě politickou cenovku, kterou nebude zřejmě schopna a ochotna zaplatit.
Pro většinu těch, kteří se obtěžovali hlasovat v referendu o setrvání Británie v EU a hlasovali proti, bylo hlavním motivem omezení přílivu pracovní síly. Udržení „pasu“ pro finanční služby, jež jsou soustředěny vesměs v Londýně, pro ně není relevantní. Nějaký průsak ekonomické prosperity z trianglu Oxford-CambridgeLondýn, který je závislý na přílivu vysoce kvalifikované pracovní síly z celého světa, do zbytku země je pro ně „expertní pohled“ - se silně pejorativním nádechem.
Ostatně kdo má v Česku rád Prahu, která není ani zdaleka tak kosmopolitní jako Londýn, ale je o poznání liberálnější a kosmopolitnější než zbytek republiky?
Česká výjimka
Stejně tak zjevně nezvážili argumenty, že migrace za prací z EU do Británie byla pro zemi přínosem a migranti netto plátci do systému.
Jeden pohled, jak se na problematiku pohybu pracovní síly můžete dívat, jsou finanční transfery migrantů do mateřských zemí (remitence). Co se týče celkových toků, je podstatné, že Česko z hlediska přílivu a odlivu peněz z remitencí představuje mezi novými členskými zeměmi velkou výjimku v tom, že ven směřuje téměř tolik peněz, jako do země přichází. Velký počet migrantů totiž přichází i do Čech, zejména ze Slovenska, ale i z Ukrajiny, zatímco počet Čechů migrujících za prací do bohatších členských zemí není nijak závratný a inkaso tomu odpovídá. V ostatních zemích visegrádské čtyřky je tento nepoměr násobně vyšší.
Jinak řečeno, principiálně má Česko samozřejmě na volném pohybu pracovní síly zájem, ale není to pro nás jednosměrná ulice. Čechů pracuje v Anglii možná dvacetina ve srovnání s Poláky, navíc i struktura pracovníků bude zřejmě dost odlišná a ve srovnání se zbytkem nových členských zemí méně konfliktní pro „brexitisty“ (Češi v Londýně, natožpak v City je nezajímají).
Naopak máme ohromný přebytek v obchodě s Británií, loni to bylo přes 133 miliard korun, makroekonomicky významné číslo, a to nepočítáme nemalé nepřímé vývozy české přidané hodnoty do Británie přes Německo a částečně i další země.
Takže definování národního zájmu při vyjednávání o brexitu je pro nás docela ošidné. V každém případě není stejný jako zájem Polska nebo třeba Slovenska. Nějaká kvóta pro lidi z Česka, fixující současný stav, s maličkou eskalační doložkou, by asi nebyla od věci. Ale ten český národní zájem může v dnešních tristních časech začínat tam, kde čtyři svobody končí. A jak jste pochopili z úvodu: ta triangulace je taky pěkné svinstvo.
