Země střední Evropy, Pobaltí i část Balkánu mají za sebou tři dekády mimořádného ekonomického růstu. Jejich obyvatelé žijí déle a zdravěji. Kde se tedy bere pocit, že za totality bylo lépe?
Viditelný růst životní úrovně a přímo hyperskok v konkurenceschopnosti na světovém trhu. Tak lze shrnout vývoj ve skupině zemí střední a jihovýchodní Evropy, které ještě v 80. letech minulého století budovaly socialismus a dnes jsou členy Evropské unie. Všeobecný pokrok není měřitelný jen penězi, ale také kvalitou a délkou života. Lidé v zemích visegrádské čtyřky žijí v průměru o sedm let déle než jejich předchůdci o generaci dříve.
Naprostý zázrak se nestal a oproti Němcům a Rakušanům jsme dál chudí příbuzní. Relativně úspěšné Česko je z hlediska výkonu ekonomiky na jednoho obyvatele na polovině německé úrovně, z pohledu kupní síly na 72 procentech. Ale přiznejme si, bylo dosažení německé úrovně během tří dekád vůbec reálné? Není úspěch už to, že životní úroveň v řadě zemí postkomunistické Evropy se téměř dotáhla na úroveň Itálie a Španělska? Ani na to by řada lidí před třiceti lety nevsadila stovku.
Při mapování třicetiletého vývoje ekonomik nových členských zemí Evropské unie narazíme na jednu záhadu. Jiný výsledek získáme, když státy seřadíme podle tržních hodnot hrubého domácího produktu na obyvatele, a jiný, když jako měřítko použijeme údaj v paritě kupní síly. Česká republika je podle prvního pohledu na třetím místě z jedenácti sledovaných zemí, podle druhého jsme dokonce první.
Dvakrát větší nákup
Základním dodavatelem číselných řad o vývoji sledovaných evropských ekonomik je Mezinárodní měnový fond. Problém je, že údaje z 80. let uvádí jen u některých zemí. Naštěstí zde může vypomoci Univerzita v Groningenu, která navazuje na práci britského ekonoma Anguse Maddisona a která nabízí pohled hlouběji do minulosti. Obě použité řady dat jsou vedeny v dolarech, a sice ve stálých cenách let 2010 a 2011.
Tato čísla zohledňují kupní sílu obyvatel, a jsou tak obecně považována za lepší měřítko stavu a vývoje životní úrovně. Mnohé kritiky polistopadového vývoje to nejspíš překvapí, ale průměrný Čech si podle mezinárodně uznávaných statistik letos žije o 85 procent lépe než v roce 1989. Pokud by vyrazil na nákupy a utratil celý svůj měsíční příjem, pořídil by skoro dvakrát tolik zboží a služeb než na konci socialistické éry.
Tento na první pohled slušný nárůst patří v rámci regionu spíše k těm slabším. Například průměrný Slovák je na tom o 95 procent lépe než před třiceti lety, Estonec o 134 procent, a Polák dokonce o 168 procent. Naopak nejméně výrazné zlepšení mohli zaznamenat obyvatelé Bulharska, slabší růst se odehrál také v Maďarsku a Chorvatsku. Samozřejmě nelze říci, že všichni lidé v nových členských zemích EU se mají lépe než za socialismu, ale výrazná většina z nich ano.
Pamětníci si možná vzpomenou, jak vypadaly první výlety za bývalou železnou oponu na začátku 90. let. Češi zpravidla jezdili do Vídně či Benátek vybaveni zásobou smažených řízků nebo šiškou salámu. Zajít si na Západě do restaurace byl tehdy těžko představitelný luxus. V západní půlce Evropy dodnes vychází útrata v restauracích či kavárnách dráže než v Česku, ale jejich návštěva už nikoho nezruinuje.
Návrat na světové trhy
Největší skok se za poslední tři desetiletí odehrál v konkurenceschopnosti zemí střední Evropy. Starší čísla za Českou republiku bohužel chybějí, ale například Polsko s tržní hodnotou HDP na obyvatele 1816 dolarů bylo v roce 1988 chudou zemí na úrovni Egypta a Kolumbie. Poněkud bohatší Maďarsko s 2838 dolary na hlavu se nacházelo v pořadí mezi Argentinou a Jihoafrickou republikou.
Problém byl v zoufalé nekonkurenceschopnosti socialistického průmyslu, který až na pár výjimek nebyl schopen prodávat na západních trzích hotové výrobky. Pokud ano, tak jen za podmínky cenového dumpingu. Na západ směřoval hlavně nepříliš sofistikovaný vývoz, jako například základní hutní produkty, uhlí, pšenice, dřevo, případně další suroviny a polotovary. Pro srovnání, v podobné situaci se dnes nachází Ukrajina.
Během 90. let však začal kvalitativní vzestup průmyslové produkce v postkomunistickém světě tažený z velké části zahraničními investicemi. Stále více se v exportu do vyspělých zemí začínají objevovat auta, autodíly a spotřební elektronika. Náskok získává Slovinsko, které mělo silné obchodní vazby směrem na západ již před rokem 1989. Co se týká HDP na obyvatele v tržních cenách, tak je dodnes s velkým náskokem regionální jedničkou.
Česká republika na tom ještě v roce 1995 nebyla nijak slavně, ekonomický výkon na hlavu byl pouze na 18 procentech německé úrovně. Podle odhadovaných čísel za letošní rok, jak je uvádí Mezinárodní měnový fond, je už Česko téměř na 50 procentech úrovně Německa. S aktuální hodnotou 23 214 dolarů na hlavu jsme sice za Slovinskem a těsně i za Estonskem, ale předběhli jsme Řecko a Portugalsko. Polsko s 14 902 dolary a Maďarsko s 17 463 dolary zůstávají kdesi hluboko pod námi.
Magická síla koruny
Odborně se zmíněnému procesu dohánění vyspělých zemí říká konvergence. Na Vysoké škole ekonomické se tímto procesem zabývá profesor Martin Mandel. Německo a další bohaté země lze podle ekonomů dohánět třemi způsoby - navyšováním produkce zboží a služeb, vyšší inflací a také posilováním kurzu měny. Česko oproti jiným postkomunistickým zemím vyniká právě v posílení kurzu. Zatímco v roce 1999 vycházelo jedno euro na 37 korun, nyní je to zhruba 25,50 koruny.
Jak Mandel uvádí v knize, kterou vydal loni společně s Vladimírem Tomšíkem, výrazné posílení měny je možné z několika důvodů. Patří mezi ně příliv přímých investic s pozitivním efektem na saldo běžného účtu a dále odbourávání celních, psychologických a politických omezení pro export. K tomu v praxi došlo díky vstupu Česka do Evropské unie v květnu roku 2004.
Prichvatizace a noví oligarchové. Produktivita vzrostla, průmysl zmizel
Pokud vsadíme na tržní ocenění ekonomického výkonu, tak se nám jedenáct nových členů EU rozdělí do několika skupin. Vepředu je trojice premiantů, kterou tvoří Slovinsko, Česko a Estonsko, s jistým odstupem následované Slovenskem a Litvou. Další země včetně Maďarska a Polska za nimi silně zaostávají. Poláci se sice mohou chlubit vysokým ekonomickým růstem, který nepřerušila ani finanční krize let 2008 a 2009, ale kurz zlotého k euru je dnes téměř stejný jako před patnácti lety. Maďarský forint je dokonce o čtvrtinu slabší. Dohánění Západu pomocí měnového kurzu v těchto zemích nezafungovalo.
Výsledkem je stav, kdy hodnoty měřené v paritě kupní síly a tržních cenách spolu moc nesedí dohromady. Podle kupní síly jsou na tom prý Poláci skoro stejně jako my; rozdíl je 13 procent v neprospěch Polska. Jenže v tržních cenách je rozdíl mezi oběma státy 36 procent, tedy skoro trojnásobný. Chápat to lze tak, že Polsko si musí vypomáhat slabým kurzem měny, a zůstává tedy oproti Česku zemí levné práce.
Zadlužení je v pohodě
Jakkoli děsivě zní informace, že státní dluh České republiky přesáhl 1,7 bilionu korun, tak stále platí, že noví členové EU nejsou ani zdaleka tak zadluženi jako většina zemí západní Evropy; o jihu kontinentu raději nemluvě. Zatímco Francie má veřejný dluh na úrovni ročního výkonu ekonomiky a Itálie vykazuje poměr dluhu k HDP 138 procent, většina nových členských zemí se vejde do rozmezí 30 až 50 procent dluhu vůči HDP. Hůře je na tom jen Maďarsko a Slovinsko s poměrem zhruba 68 procent.
Teď je čas na malý výlet do doby před třiceti lety. Polsko tehdy mělo u západních vlád a bank dluh ve výši 42 miliard dolarů, který nezvládalo splácet, a od bankrotu jej dělila pouze shovívavost věřitelů. Prakticky stejně na tom bylo Maďarsko s dluhem 21 miliard dolarů i další země regionu. Dnes už tento ukazatel téměř nikdo nesleduje; zahraniční zadluženost bývá problémem u chudších zemí, v případě vyspělých ekonomik ji ekonomové neřeší.
30 let svobody: co předcházelo sametu v sovětském impériu
Dalším patologickým jevem v tržním prostředí je nezaměstnanost. Také zde země bývalého východního bloku vynikají v pozitivním směru. Česká republika má podle aktuální zprávy unijního Eurostatu vůbec nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii - pouhá dvě procenta. Volných pracovních míst je u nás více než lidí bez práce. Nad průměrnou mírou nezaměstnanosti v evropské osmadvacítce - 6,3 procenta - se dnes nacházejí pouze Chorvatsko a Litva, a to jen těsně.
Poněkud jiné výsledky získáme, když vyhledáme čísla Eurostatu o sociální nerovnosti. Česká republika, Slovensko a Slovinsko patří mezi nejvíce rovnostářské země v Evropě - příjem pětiny nejbohatších není ani čtyřnásobkem příjmu pětiny nejhůře placených zaměstnanců. Naopak v Bulharsku, Rumunsku a baltských zemích patří příjmová nerovnost k nejvyšším v EU.
Žijeme lépe a déle
Abychom se nezabývali jen penězi, nabízejí se ještě jiné indikátory vývoje životní úrovně. Třeba délka života. Zatímco na konci 80. let v průměru umírali čeští muži ve věku 68 let a ženy v 75, dnes je průměrný věk dožití výrazně delší - 76 let v případě mužů a 82 let v případě žen. Podobný skok se odehrál i v dalších postkomunistických zemích. Neměli bychom zapomínat na to, jak komunistický režim nechal lidi umírat předčasně, protože nechtěl obětovat nedostatkové devizy za nákup drahých léků na Západě.
Fakta hovoří jasně: skupina jedenácti zemí, která zvládla přechod z éry socialismu k tržní ekonomice a členství v Evropské unii, si za poslední tři desetiletí výrazně polepšila. Objektivně vzato žijeme lépe, i když ne všichni s tím souhlasí. Otázku, proč si podle jednoho nedávného průzkumu třetina Čechů ve věku nad 40 let myslí, že za komunistů jim bylo lépe, by místo ekonomů měli řešit hlavně psychologové a sociologové.
Dále čtěte:
Bez svazáků by se revoluce nepovedla, tvrdí studentský vůdce Marcel Hájek
Jak se změnil život od listopadu 1989?
Jedovatá teplická předehra. Zdevastované ovzduší vyhnalo lidi do ulic už před 17. listopadem
Od sametové revoluce se průměrná mzda zvedla desetkrát, penze sedmkrát
