TŘICET MILIARD, NEBO ŽIVOT

R e v i t a l i z a c e     p o d n i k ů

Na Ministerstvu průmyslu a obchodu se urychleně rodí plán, jak s miliardou dolarů ulehčit podnikům splácení úvěrů a pootevřít dveře k ekonomickému životu. Garance zvláštního fondu by bankám umožnila prodloužit splatnost a snížit úroky ze starých a snad i nových úvěrů.

Kdo jsou největší hříšníci? Kteří z nich mají naději na nápravu? Kolik z nich je už definitivně zralých pro peklo? Takové informace o svých klientech žádná banka samozřejmě nepodává, a dokonce to všechno pravděpodobně ani sama přesně neví. Tajemstvím ovšem už není, že všechny banky - a ty největší především - nesplácející hříšníky ve svých úvěrových portfoliích mají. Proto jsou nuceny vytvářet opravné prostředky, které nejen požírají možné zisky, ale značně komplikují celkové postavení bank. Dnešní (a včerejší) problémy bankovního sektoru nejsou nic jiného než zrcadlový odraz problémů podnikové sféry. Včera se problémy bank většinou tlumily tak, že stát jejich špatná aktiva v té či oné podobě odkoupil a uložil je tam, kde tak nebila do očí. Pokud však úvěry dlužník nezaplatí, budou muset jednou banky tato aktiva stejně odkoupit zpět. Když je nezaplatí stát. V každém případě však banky jako věřitelé odsunem těchto špatných aktiv ztrácejí páku na to, aby dlužnický podnik mohly k nějakému východisku nutit.

Podle seriózních odhadů bankovního sektoru více než polovina špatných nebo potenciálně špatných úvěrů připadá jen na pár desítek podniků. Důvěrné bankovní informace dokonce naznačují, že jde o třicet až šedesát velkých firem. Na Ministerstvu průmyslu a obchodu se tak zrodila myšlenka, která - možná poněkud eufemisticky - dostala označení Plán revitalizace českého průmyslu. Tak, jak se plán postupně koncipuje, nešlo by v něm „jen“ o průmysl, ale také o banky. Jenže se postupuje z druhé strany.

Dvě mouchy jednou ranou

Idea je jednoduchá: Pár desítek dlužnických podniků, které se topí ve splátkách dluhů a vysokých úroků, by předložilo konkrétní program vlastní restrukturalizace a revitalizace. Pokud by tento plán byl uznán za možný, schůdný a reálný, podpořil by stát takovou firmu garancí starých (a snad i nových) úvěrů. Pro tento účel by musel vzniknout garanční fond. Pokud by banky získaly na poskytnutý úvěr státní garanci, mohly by být velkorysejší v podmínkách, mohly by nabídnout delší dobu splatnosti a k tomu ještě snížit úrokové břemeno. Samy by pak na úvěr, ručený státem, už nemusely vytvářet opravné prostředky. Jinak řečeno plán revitalizace průmyslu by mohl ulevit jak podnikové, tak bankovní sféře.

Praxe je těžší než teorie

Náměstkyně ministra průmyslu Milada Vlasáková, která má revitalizační plán na starosti, o něm zatím mluví se značnou zdrženlivostí s tím, že se teprve rodí. Nicméně připouští, že ministerstvo už oslovilo čtyři největší banky - Komerční, Českou spořitelnu, Československou obchodní banku a IPB a že uvažuje i o pozvání Union banky. Zástupci těchto bank by měli vytvořit jakousi radu, jejímiž členy by samozřejmě byli i pracovníci Ministerstva průmyslu a obchodu a možná už méně samozřejmě také lidé z Ministerstva financí. Podle náměstkyně ministra, která doufá, že rada by mohla být ustavena snad do konce tohoto týdne, by toto seskupení bankovních a ministerských úředníků vysokých šarží mělo připravit pro vládu plán revitalizace podniků v nouzi. Bankovní představy však spíše počítají s tím, že by rada především zpracovala kritéria, která by vůbec určila, za jakých podmínek a který podnik by se mohl o zařazení do plánu ucházet.

Ministerstvo, potažmo vláda by zřejmě do kritérií vhodnosti zařadily i hlediska sociální. Milada Vlasáková tomu cudně říká hledisko regionální, což není ovšem nic jiného než ohodnocení významu podniku například pro regionální zaměstnanost. Banky - jakkoliv se i ony zatím zdráhají vyjádřit se konkrétněji - by ze svého hlediska logicky asi dávaly přednost tomu „hodnotit“ firmu podle výše svých vlastních pohledávek vůči ní. Zdá se však, že ani pro ministerstvo, ani pro banky by neměla hrát roli vlastnická struktura dlužníka.

Aby se potlačily sobecké touhy bank na straně jedné a sociální ambice státu na straně druhé, rada by neměla nic jiného než podnik do programu navrhnout. Konečné slovo by snad pronášela skupina nezávislých expertů - mohla by to být třeba auditorská firma, která by mohla a měla vzít v úvahu nejen stav společnosti a její narýsované perspektivy, ale i to, jak se dosud uměla chovat.

Kde vzít a nekrást

Garanční fond, který je úhelným kamenem programu, zatím existuje jen v představách. Podle Ministerstva průmyslu a obchodu by přitom na jeho vytvoření stačilo kolem třiceti miliard korun. Náměstkyně ministra o fondu hovoří jako o fondu státním s tím, že stát by si v zahraničí na to zhruba miliardu dolarů půjčil. Připouští, že by asi raději viděla, kdyby si tuto sumu půjčilo bankovní konsorcium, ale hned realisticky dodává, že banky by pak chtěly samy státní záruku a že by to tak vyšlo nastejno. Kdyby se však celá částka fondu výhodně deponovala, nesla by ještě úroky a nehnula by ani objemem oběživa. Jenže by šlo jen o fond záruční, tudíž nikdo - ani sebenezávislejší výběrová komise - nemůže zaručit, že se do něj nikdy nesáhne. Ba spíše naopak: samy banky přiznávají, aniž si dovolí na někoho předem ukázat prstem, že kdyby uspěla polovina z revitalizačních programů jed-notlivých firem, byl by to úspěch.

Naděje by se však zřejmě zvýšily, kdyby garanční fond negarantoval u vybraného podniku celou úvěrovou zátěž. Jinak by se totiž mohlo stát, že se banky vůbec přestanou o klienta zajímat. Proč by taky měly, kdyby jim stát za celou půjčku ručil. Takže pokud by restrukturalizace úvěrů - a to je princip revitalizačního plánu - měla přinést žádoucí výsledek, nesměla by banky zbavit zcela starostí o to, jak si dlužník vede. A stát se už předem musí smířit s tím, že bezpochyby alespoň část fondu by jako garance skutečně propadla. Při koncepčním nezávislém výběru dlužnických podniků by to však pořád ještě mohlo přijít na méně než přímá dotace vybraných bank.

Velká čtyřka v rozpacích

Postoje hlavních bank vůči plánu revitalizace jejich dlužníků jsou zatím nevyhraněné. Generální ředitel Komerční banky Jan Kollert se o plánu vůbec nehodlá bavit, protože je zatím ještě až příliš ve stadiu zrodu. Nicméně navzdory evidentní opatrnosti Komerční banka do rodící se rady dva své vysoké činitele už jmenovala. Ale sám generální ředitel si stejně předem klade nutnou podmínku: Aby se vůbec o restrukturalizaci úvěrů jako o živé vodě pro zadlužené podniky mohlo jednat, podle jeho přesvědčení by musely hlavní věřitelské banky uzavřít mezi sebou písemnou dohodu téměř konsorciálního typu. Všechny hlavní banky by musely podle Jana Kollerta vůči dlužníkům pak postupovat zcela jed-notně a ještě tuto jednotu de facto stvrdit podpisy svých generalit.

Velice opatrný postoj Komerční banky zřejmě vychází jednak z jejích možná ne zcela pozitivních zkušeností s „partnerskými“ bankami v dlužnických podnicích, jednak z naděje, že tak velká banka jako je ona, se pomoci státu v té či oné podobě stejně dočká. Možná za výhodnější podmínek. Výhodnějších pro banku. Ať je důvod jakýkoliv, dokud se banky nedohodnou, Komerčka nediskutuje.

Ministerstvo průmyslu a obchodu podle náměstkyně Vlasákové ovšem nehodlá banky nutit, ministerstvo si pouze přeje, aby banky spolupracovaly. Nicméně v radě, která by měla vlastně plán zpracovat do konkrétní podoby, bude také zástupce Ministerstva financí. A to už přes Fond národního majetku přece jen na banky určitý vliv má. Nebo by mělo mít.

Navíc například Česká spořitelna nebo IPB se netají tím, že dají přednost vrabci v hrsti než holubovi na střeše a že plán předem nepohřbívají. IPB je podle slov předsedy své dozorčí rady Jiřího Tesaře připravena se na konstrukci i realizaci plánu podílet. Tato vstřícnost může souviset i s tím, že IPB má po privatizaci a že i kdyby to potřebovala, stěží by se o přímou státní injekci mohla byť jen ucházet.

Ovšem i náměstek generálního ředitele České spořitelny Rudolf Hanus tvrdí, že spořitelna by naději na vysoký zisk ochotně vyměnila za jistotu návratnosti úvěru byť s nižším ziskem. Náměstek samozřejmě vidí i technické potíže, související s tím, že každá banka poskytuje úvěr jiného charakteru a že plán ministerstva nutně předpokládá velice úzkou spolupráci angažovaných bank. Nicméně Rudolf Hanus o České spořitelně hovoří jako o flexibilní bance, a dokonce hned prohlašuje, že banka by perspektivního klienta uměla vybrat.

Banky zůstanou, dlužníci se utopí?

Ústy svého premiéra vláda prohlásila, že nedá bankám už ani haléř, tím spíše korunu. Vznik a fungování revitalizačního programu by vládě dovolil, aby slovo více méně dodržela a přitom by bankám pomohla. Nesměla by však příliš dlouho váhat a dopustit, aby se banky mezi sebou handrkovaly o tom, jak a komu úvěr restrukturalizovat. Pro banky (některé) by sice bylo pohodlnější, kdyby stát rovnou špatná aktiva nějak odkoupil, jenže i kdyby se tak stalo, vyřeší se - alespoň opticky v bilancích - jen situace bank. Přechodně. Podniky by zůstaly opět tam, kde jsou: na cestě do pekla. Komu pak budou banky půjčovat?