Po čárovém kódu přijdou rádiové čipy
V červnu 1974 se z „Marshovy samoobsluhy“ v městečku Troy v americkém Ohiu ozvalo pípnutí. Zákazník si koupil žvýkačky Wrigley´s Juicy Fruit – a vstoupil s nimi do historie. Dnes je tento balíček žvýkaček k vidění ve washingtonském Smithsonian Institute. Proč? Šlo o první nákup na světě, při němž bylo zboží označeno čárovým kódem. Revoluce v prodeji i v nakupování mohla začít. Ačkoli se třicáté narozeniny čárového kódu mohou zdát na první pohled banální událostí, tato technologie vpravdě změnila svět. Například: bez její existence by nákupní centra na okrajích měst mohla vyrůst jen stěží. Zatímco v časech „před kódem“ mohly supermarkety skladovat kolem dvou až tří tisíc jednotek zboží, nyní se nabídka jednotlivých obchodů blíží pětadvaceti tisícům položek. Na počátku 21. století se odhaduje, že každý den se na celém světě ozve asi pět miliard pípnutí, což podle údajů společnosti PricewaterhouseCoopers ušetří obchodníkům a výrobcům kolem sedmnácti miliard liber ročně.
Na počátku byly stopy.
Ačkoli jsou počátky technologie čtení čárového kódu spojeny s firmou IBM (ta v roce 1973 představila dva důležité systémy: Universal Product Code, UPC a Electronic Point of Sale, Epos), využití principu čárového kódu vynalezl v roce 1949 Američan Norman Joseph Woodland. Jestli si svou historku nevymyslel, na procházce kolem moře jej inspirovaly stopy vlastních chodidel v písku. Tehdy ho prý napadlo, že by systém čar mohl být využit coby vizuální ekvivalent Morseovy abecedy.
Počátky obchodní a skladové „čárové revoluce“ ovšem nebyly nikterak hladké. Není divu: v průkopnických sedmdesátých letech neexistovalo, že by zboží neslo na svých obalech čárový kód již od výrobce. Kódy musely na zboží lepit zaměstnanci supermarketů. Navíc, první skenery často nebylo v obchodech kam dát. Velikostí se podobaly automatickým pračkám, s nimiž dokonce měly cosi společného – vodu. Technologie prvních skenerů totiž vyžadovala na obranu proti přehřívání stroje vodní chladič. Další nevýhodou byla jistá slabost přístrojů pro slunce. Pokud svítilo do prodejny na čtečku, stroj odmítal kódy přečíst. A tak dál a dál.
S jistým podezřením se na čárové kódy pochopitelně dívali i mnozí zákazníci. Řada Američanů například nevěřila, že ceny, které přístroj čte, jsou shodné s cenami uvedenými na regálech. V několika amerických státech byl dokonce přijat zákon, který pokladním nařizoval ohlásit nahlas cenu každé položky, kterou skener zaznamenal. Jak lze ovšem usuzovat, nespokojenost vyjadřovali i někteří obchodníci. Zaznamenání hodný je třeba protest vinařů, kteří odmítali opatřit čárovým kódem lahve s vínem. Důvod: lahve na víno jsou prý také dekorací stolu…
A tak se není možné divit, že rodící se technologii, která byla pro řadu menších obchodníků stejně velmi drahá, nevěřila ani četná americká média. Například časopis BusinessWeek považoval čárové kódy za tak nepopulární, že v roce 1976 nadepsal svůj článek odsuzující charakteristikou: „Skener do supermarketů, který se neprosadil“.
Ale byl to samozřejmě omyl. Krátce poté, co v Ohiu prodali slavný balíček žvýkaček, se technologie čárového kódu začala šířit i mimo Spojené státy. Prvním zbožím ve Velké Británii, prodaným s charakteristickým pípnutím skeneru, byl v roce 1978 balíček čaje Melrose v supermarketu Key Markets v anglickém městě Spalding. Obchodníci v čárovém kódu cítili kromě jiného šanci, jak vyzrát na inflaci, jež se v sedmdesátých letech vyšplhala až ke třiceti procentům. Neustálé změny cen se staly snesitelné teprve s pomocí databáze napojené na čárové kódy. „Vůbec se nedivím, že obchody v těch „předčárových časech“ bývaly v neděli zavřené,“ řekl nedávno BBC Walter Satterthwaite, konzultant ze společnosti Masterfoods: „Vždyť prodavači nedělali o víkendech nic jiného, než že měnili cenovky.“
Warhol by žárlil.
Jakmile se ale technologie skenerů s postupem času zlepšila a zlevnila, čárový kód kráčel řadu let od úspěchu k úspěchu. „Bez čárového kódu by existence našeho obchodního řetězce prostě nebyla možná,“ říká Robin Kidd ze společnosti Nestlé, a vyjadřuje tím narozeninové pocity řady manažerů: dnes je čárový kód vlastně zdarma, jeho podobu standardizují dvě normy (americký kód je dvanáctičíselný, evropský třináctičíselný, ale jsou navzájem kompatibilní), a stále se vylepšuje:
Bylo to v roce 1988, kdy americká firma Intermec Corporation poprvé představila dvojdimensionální čárový kód. Ten dokáže uchovávat stokrát více informací, než kód klasický, a několik firem dodnes pracuje na jeho zdokonalení. Podle zpráv odborníků není daleko chvíle, kdy tento druh čárového kódu bude schopen nést i obrazové informace – včetně fotografií.
Ostatně není tajemstvím, že se čárový kód postupně prosadil i mimo supermarkety a obchodní domy. Využívají ho knihovny, pošty, zdravotnická zařízení. V červnu tohoto roku začaly například dvě světové nemocnice testovat novou technologii, jež má pomoci podávat ležícím pacientům správné léky. Jak to funguje? Každý pacient má na zápěstí pásku s čárkovým kódem. Sestra si do pokoje přiveze „inteligentní vozík“, který na základě kódu vydá předepsanou dávku léků.
Jednou z oněch dvou nemocnic je londýnská Charing Cross Hospital, která se přihlásila k experimentu na základě britských statistik: každých pět dávek léků ze sta je v ostrovních nemocnicích podána chybně – totiž jinému pacientovi. Španělské porodnice se zase chlubí tím, že díky páskám s čárovým kódem zamezují riziku záměny novorozenců.
Přesto přese všechno se zdá, že čárovému kódu hrozí do několika let zánik. Podle futurologů mu nepomůže ani to, že i tato moderní technologie si našla i svého Warhola: pop-artový výtvarník Bernard Solco uspořádal v New Yorku v roce 1998 výstavu dvaceti velkých maleb, založených na černobílých čarách. „Kdyby to viděl Warhol,“ řekl tehdy jeden americký tiskař, který s průkopníkem pop-artu spolupracoval, „určitě by žárlil.“
Technologie budoucnosti.
Technologie, která může čárové kódy zahubit, se jmenuje Radio Frequency Identification (RFID). Zjednodušeně řečeno, jde o čipy, které vysílají informace na rádiových vlnách. Toto vysílání čipu umí číst zařízení spojené s počítačem. Základní výhoda oproti čárovému kódu: zatímco nyní musíte v supermarketu u pokladny všechno vybrané zboží z vozíku vyndat, v případě nové technologie by čtečka přečetla všechny kódy naráz, aniž by pokladní musel/a/ všechno zboží, kousek po kousku, vystavit laseru.
Na výzkumu RFID spolupracují již několik let (za sponzorské peníze firem jako Coca-Cola, Johnson and Johnson, Unilever, Tesco a Wal-Mart) americký Massachussets Institute of Technology a AutoID Centre z anglické Cambridge. Že nová technologie nemusí navždy zůstat pouze ve zkušebnách, ukázal letošní leden. Společnosti IBM a Philips oznámily, že podepsaly smlouvu o spolupráci na výrobě nové technologie RFID pro obchody. Zatímco Philips má vyrobit rádiové čipy, IBM se zaměří na přijímací zařízení a příslušné počítačové systémy na zpracování informací.
Nejodvážnější analytici tvrdí, že svět zažije masivní rozšíření RFID již od roku 2006. Ti opatrnější předvídají definitivní rozmach nové technologie až v roce 2014. V každém případě, přední světové obchodní řetězce již rádiové čipy ve svých obchodech zkoušejí. Marks and Spencer začal s testy v roce 2003, když umístil čipy na pánské košile, kravaty a saka. Americký Wal-Mart se pokoušel testovat čipy na pánských žiletkách a žiletkových holicích strojcích (což je mimochodem nejvíce kradený druh zboží v evropských supermarketech), a první pokusy učinil například i módní dům Prada.
Ačkoliv americký gigant Wal-Mart s pokusy umístit čipy na žiletky již přestal, představitelé této firmy podle BBC oznámili stovce svých největších dodavatelů, že buď budou na technologii RFID nachystáni nejpozději v lednu 2005, anebo přijdou o smlouvy. Těmto zprávám nepochybně tleskají IBM s Philipsem: nahrávají těm analytikům světových trhů, kteří předvídají, že v roce 2008 bude poptávka po systémech RFID dosahovat hodnoty 1,3 miliardy dolarů.
Hysterická zmrzlina.
Pokud se systém RFID ujme, nebude pochopitelně sloužit pouze k rychlejším nákupům. Čekají na něj dopravci, velkosklady, kdokoli, kdo se raduje z představy světa kontrolovaného elektronickými systémy. Představte si například zmrzlinu, jejíž čip vám z lednice signalizuje, že se začíná rozpouštět, a vybízí vás proto k nastavení většího mrazu; představte si jogurt, který volá, že jeho čas vypršel, a začíná se kazit; představte si žiletky, jež dají vědět ochrance, že kdosi sebral z regálu dvacet balíčků, což je krajně podezřelé; představte si prodavače, který vám sděluje, že zboží došlo, ale kdybyste chtěl, vaše číslo vybraných bot vysílá signál ze Singapuru, takže když pár dní počkáte…
Ne, ani jeden z příkladů zde není pro legraci. Všechny tyto situace jsou výrobci technologie RFID předvídány a plánovány. Čipy mohou být kombinovány se senzory a jejich využití prý může být takové, jaké si jen fantazie vymyslí. Ostatně, právě to je jeden z hlavních důvodů, proč proti této technologii protestují organizace zaměřené na obranu soukromí. Mnohým aktivistům se zdá, že RFID je ideálním systémem ke zneužití. Jejich argumentům nedávno nahrála i jedna velká společnost, jejíž představitel chválil možné využití rádiových čipů: firma by prý v kterékoli chvíli věděla, kudy přesně chodí 250 tisíc košil, jež každoročně v celém světě prodá.
Jedním z předmětů diskusí je pochopitelně otázka, co s čipem ve chvíli, kdy si ho zákazník odnáší na zboží domů: odstranit ho u pokladny? Jenže to by celý proces nákupu opět zpomalilo a představitelé obchodních řetězců navíc tvrdí: zničí se tím mnoho výhod, jež technologie přináší. Například snadná identifikace při reklamacích.
I přes tyto obavy je za dosavadní největší překážku rychlého rozšíření RFID považována vysoká cena. V současné chvíli jsou známy dva druhy čipů: tzv. pasivní a tzv. aktivní:
Pasivní čip je malý (odborníci tvrdí, že je přibližně stejně velký jako tečka v počítačovém textovém editoru Word) a levný; stojí asi 10 euro centů a vysílá pouze do vzdálenosti pěti metrů. Nevýhodou je, že k zachycení signálu vyžaduje síť drahých čteček, z nichž každá může stát až šest tisíc eur.
Aktivní čip je naopak větší, neboť vyžaduje baterii. Stojí asi deset eur a dosah jeho vysílače je podstatně větší. Na zachycení signálu potřebuje pouze jeden - ve srovnání s pasivním čipem mnohem levnější - přístroj na přečtení vysílaného kódu.
Zkrátka, systém musí ještě překonat řadu technických potíží a několik zveřejněných pilotních programů dokazuje, proč jsou zatím s propagací RFID opatrní i její největší fanoušci. Například, protože rádiové vlny nemají rády kovy a tekutiny, pro jednu společnost, která se pokoušela testovat čipy na sudech s pivem, představovalo rušení vln málem neřešitelný problém. Anebo: pokud jste obchodník a kdosi vám přiveze kamión plný zboží s pasivními čipy, jak je přečtete, když nákladní prostor auta je delší, než pět metrů?
Experti proto tvrdí, že nejprve se čipy prosadí ve firmách, které prodávají velmi drahé zboží. Jak nedávno napsal jeden analytik: drobní obchodníci by si měli dobře rozmyslet, jestli vůbec potřebují zařízení, které rozmluví jejich rýži na regálech. Totiž: o čem vlastně si většina drobných prodejců bude se svou rýží povídat?
A nakonec, jedním z důvodů pro předem vyjadřovaný strach z RFID bývají možné zdravotní problémy. Jak se bude člověku žít ve světě, v němž přibude tolik radiového vlnového vysílání?
Lidé spojení s vývojem RFID sice tvrdí, že vysílače budou pracovat s takovými frekvencemi, které jsou vůči lidskému organismu naprosto neutrální (budou se řídit evropskými normami, které jsou mnohem přísnější, než normy americké), ale různé nátlakové skupiny se tím nedají odbýt. Nedávno vyjádřilo své znepokojení nad nově vznikající technologií také několik amerických kongresmanů.
Osobní kód.
Přežije tedy „klasický“ čárový kód své třicáté narozeniny o mnoho let? Lze o tom pochybovat. Ačkoli čipy RFID nevysílají oproti čárovému kódu takřka nic navíc (unikátní číslo a zase jenom číslo), možnost číst tisíce kódů najednou je až příliš lákavá. Navíc, vyvinou-li velcí hráči jako Wal-Mart tlak, další revoluce se jen urychlí. Komu by snad v RFID chyběla poezie nápadu, jenž se zrodil ze stop v mořském písku, má možnost následovat statisíce mladých Japonek. Není to tak dávno, co bylo v Japonsku výrazem nejvyšší možné módnosti nosit na těle tatoo ve tvaru čárového kódu. Anebo – než začnou rádiové neviditelné tečky definitivně vysílat – zkuste www.barcodeart.com. Stačí uvést věk, pohlaví a několik dalších ne příliš osobních údajů, a na obrazovce se objeví váš unikátní čárový kód. Vzpomínka na doby, kdy jsme si ještě nemuseli nosit pod kůží osobní čip. Kdy jsme ještě nemuseli komunikovat se zkaženým jogurtem.
