TRICHETOVA OSUDOVÁ

Předsednictví v Evropské centrální bance je ohroženo

Dosud respektovaný guvernér francouzské cedulové banky, který má za dva roky nastoupit do čela Evropské centrální banky (ECB) a vystřídat v polovině osmiletého funkčního období Nizozemce Wima Duisenberga, má problémy s justicí. Dnes se zdá, že minulost Jeana–Clauda Tricheta (57) přece asi není tak čistá jako pověst, která tohoto bývalého vysokého úředníka ministerstva financí předcházela. O tom, že bude soudně vyšetřován v rámci šetření kolem účetnictví Crédit Lyonnais, informoval 28. dubna sám guvernér. Trichet je podezřelý z „šíření falešných informací na trhu a předložení nepřesných účetních dokumentů Crédit Lyonnais. Na francouzského guvernéra a člena bankovní rady ECB zatím není podána žaloba, ale jeho pověst už je v sázce. Pokud by mu byla dokázána vina, evidentně by byl ohrožen nejen jeho post ve francouzské centrální bance, ale bezpochyby i budoucí role v Evropské centrální bance. Z titulu funkce na ministerstvu financí dohlížel Trichet do roku 1993 na státní podíly ve francouzských firmách. V té době byla státní i banka Crédit Lyonnais, která počátkem devadesátých let rozjela mohutnou expanzi všemi směry, jež se jí stala osudnou. Banka zaznamenala v letech 1992 až 1994 ztráty kolem dvaceti miliard franků a její záchrana přišla francouzské daňové poplatníky celkem na bezmála sto miliard franků (kolem 550 miliard korun). Přímý prezidentův útok. Ministerstvo financí se dlouhou dobu snažilo zprostit odpovědnosti za ztráty banky a rizikové investice. Toho využil Jacques Chirac, kandidát pravice, během prezidentské kampaně v roce 1995. Nepropásl příležitosti ke kritice „nezodpovědnosti socialistů, technokratů a kasty, která ovládá stát a neumožňuje politikům plnit svá předsevzetí. Většina nynějších finančních šetření, do nichž jsou namočeni například bývalý ministr zahraničních věcí Roland Dumas nebo bývalá premiérka Edith Cressonová a dnes i Trichet, pocházejí z konce éry čtrnáctiletého vládnutí socialistického prezidenta Franc,oise Mitteranda. Od svého nástupu do Elysejského paláce Chirac skandál Crédit Lyonnais používá jako nástroj proti guvernérovi, který si podle prezidentových slov přivlastnil příliš moci. Vyšetřování účtů banky, které se na popud ministra hospodářství rozjelo v roce 1996, neslo palácovou pečeť a bylo překládáno jako přímý útok na guvernéra Tricheta. Bankovní skandál století. Vyšlo najevo, že účetní zprávy banky z roku 1992 a prvního pololetí 1993 manipulovaly s daty a to se mohlo stát jedině za souhlasu státu–akcionáře a manažerů banky. Nejedná se tedy o jediného viníka, vedle Tricheta stojí před soudem tehdejší ředitel banky Jean–Yves Haberer, bývalý guvernér francouzské centrální banky a předseda Bankovní komise Jacques de Larosie`re, bývalý ministr financí a posléze premiér Pierre Bérégovoy a stejně tak další ministr financí Michel Sapin. Spolu s ostatními nesou v menší či větší míře zodpovědnost za finanční pohromu, která se rovněž podepsala na státním dluhu v době, kdy Francie namáhavě usilovala o exaktní splnění maastrichtských kritérií. Tento „bankovní skandál století není ničím jiným než plodem koluzivního systému a střetu zájmů mezi státem v roli akcionáře, vysokými úředníky a šéfy podniků vyšlých ze státní administrativy a i jinak spojených se státní správou, hodnotí situaci deník Le Monde. Nikdo z nich neměl sílu zastavit rozjetou lokomotivu. Pozdě, až na konci roku 1992, jim došlo, jak rizikové jsou bankovní investice. Potom už se snažili jen získat čas, a co je horší, zamlžit pravdu. Absolventi stejné vysoké školy (ENA) a bývalí zaměstnanci inspekčního úřadu ministerstva financí, jako šéf banky Haberer, kryli jeden druhého. To podporuje Chiracovu vizi kasty. Drahý státní špás. Bankovní komise pověřená přezkoumáním rizik se zavěsila na účty banky zpětně k roku 1991, kdy banka například fanfarónsky nakoupila americká filmová studia Metro Goldwyn Mayer. Banka tehdy navzdory obrovskému zvýšení rezerv zaznamenala ztrátu 1,8 miliardy franků. Prodělečné investice do maloobchodního řetězce, golfových hřišť či nákupu parníků a vysoce rizikové úvěry se podepsaly na dalších ztrátách. Wall Street Journal je přesvědčen, že francouzská vláda, ať už proklamovala cokoliv, považovala Crédit Lyonnais za nástroj průmyslové politiky. Deník argumentuje tím, že většina pochybných úvěrů byla poskytnuta z politických důvodů. První záchranný plán přijal stát pro banku v roce 1994. Už za několik měsíců bylo jasné, že nebude stačit. Počátkem dalšího roku byl sestaven plán druhé pomoci. Rozdělil banku na zdravou a nemocnou, tedy rizikovou část. Stále málo. Třetí a poslední infuzi, o níž se vedly hořké spory mezi Paříží a Bruselem, dostala banka v roce 1998. Podmínkou Bruselu ovšem byla co nejrychlejší privatizace. Od prvního odhalení nesrovnalostí v účtech banky už uplynulo devět let. Od té doby se toho ve Francii hodně změnilo. Žádná banka už není státní, centrální banka se stala nezávislou a její měnová politika přešla v rámci eurozóny na Evropskou centrální banku do Frankfurtu. A ministerstvo financí je deregulací a globalizací odříznuto od některých bývalých pravomocí.