Třikrát a dost

Klaus usoudil, že jedině Topolánek může vykoupit hříchy tuzemské politiky

Sestěhovávat do kontejnerů za městem místo nepřizpůsobivých Romů nepřizpůsobivé politiky, velebila by vsetínského starostu Jiřího Čunka celá republika. Za pět měsíců neplodného hledání povolebního uspořádání stihli předáci všech pěti parlamentních stran bez výjimky zaneřádit veřejný prostor tolika tunami zasmrádajících, navzájem neslučitelných frází a požadavků, že známý vsetínský „dům hrůzy“ byl proti tomu voňavým palácem. Není divu, že toho mají Češi plné zuby, jenže minimálně ještě několik měsíců to asi budou muset vydržet. Prezident Václav Klaus dal zkraje minulého týdne jasně najevo, že bitva má být původními bojovníky dobojována až do samého konce a že si žádný únikový manévr v podobě rychlých předčasných voleb nepřeje. Jmenoval totiž už podruhé premiérem předsedu ODS Mirka Topolánka, aniž by mu dal šanci nechat se ve Strakovce zastupovat nějakým přijatelnějším nestraníkem. Česky se takovému úzkému vyjednávacímu koridoru říká hop nebo trop.
Samozřejmě vzniká otázka, co Klause vedlo k na první pohled tak absurdnímu, byť vlastně nejjednoduššímu řešení. Musel přece vědět, že zablokovanou partii budou i ve druhém kole ti samí hráči posuzovat a řešit zhruba stejně a že personální obměna by odstranila i nahromaděné bariéry obyčejných předsudků a nedůvěry mezi lídry. Chytrý Klaus to jistě věděl, zřejmě se však nechtěl vzdát vize, v niž hned po volbách uvěřil. Jakkoli respektoval nebo respektuje nevůli občanských demokratů k velké koalici či jiné pevné formě spolupráce výhradně se sociální demokracií, výsledek voleb k němu mluví jasnou řečí a ta mu nedá spát. Kdo se jednou domluvil s ideovým protivníkem na smlouvě o stabilním prostředí, ten nutně musí mít pocit, že se lze domluvit i kdykoli později.
Je fakt, že ačkoli se Topolánek stal nejhlasitějším věrozvěstem předčasných voleb, pořád zůstává vedle šéfa sociálních demokratů Jiřího Paroubka jednou ze dvou person, jimž je dáno obtížný kód výsledku červnových voleb nejen rozluštit, ale i převést v politickou realitu. Žádný nestranický, lidovecký nebo zelený předseda vlády by takovou moc ani autoritu neměl. I proto Klaus nepřestává doufat, že Topolánek pochopí situaci a s Paroubkem se nakonec domluví. To však může být zásadní omyl, protože Topolánek založil na neslučitelnosti pravicových a levicových receptů celou svou kariéru. Jakákoli dohoda ODS s ČSSD, která by připomínala opoziční smlouvu nebo velkou koalici, by ho mohla stát křeslo a stranu i četné příznivce.
Možná leckdo škodolibě čekal, že prezident bude odvážný a jmenuje napodruhé premiérem Paroubka, čímž by ho - možná - vyřadil z fatálního třetího pokusu, kdy si poslanci s konečnou platností budou pod sebou řezat větev. Cena za riskantní politické „zneškodnění“ předsedy ČSSD by však mohla být příliš vysoká: čtyřletá levicová vláda podporovaná nereformovanými komunisty. Topolánkův následný triumf by se nemusel vůbec dostavit. Nikdo si dnes totiž nemůže být jist, zda Paroubek jen blufuje, nebo má skutečně mezi poslanci bývalé trojkoalice nějaké přisluhovače. Také si je ale může opatřit časem. Klaus zkrátka odmítl být novodobým Edvardem Benešem, což je pochopitelné.
Důvodů Topolánkova znovujmenování je tedy více. Je to občanský demokrat, strana za ním téměř bezvýhradně stojí, vyhrál volby. Každé jiné řešení by buď oslabilo ODS, nebo přiblížilo předčasné volby, což není kvůli boji o Hrad v roce 2008 v prezidentově zájmu.
Topolánkova nominace znamená, že nás dále čeká podobný kolotoč zasmrádajících požadavků a frází, jaký jsme museli pozorovat dosud. S tím rozdílem, že postupně vykrystalizovaly dva momenty, kolem kterých se začíná vše točit: exkluzivita vztahu ODS-ČSSD a termín předčasných voleb. Paroubek exkluzivitu přímo vnucuje, Topolánek se jí štítí. Skoro se dá říct, že exkluzivně chce pouze nejednat s komunisty, naopak jednat chce se všemi ostatními. Novinkou také je, že s prezidentovými názory se veřejně ztotožnil ministr financí Vlastimil Tlustý. Topolánek má teď možnost vzít lákavé Paroubkovy nabídky ke společnému postupu vážně. Nemydlí-li mu předseda ČSSD jen schody, může se čtyři roky vyhřívat na nebesích a pak pro citelnou ztrátu důvěry voličů prohrát řádné volby v roce 2010. Nebo může uklouznout a otěží se chopí Paroubek. Nejrozumnější pro Topolánka by ale bylo neposlouchat sirény nalevo ani napravo a pokračovat v úsilí o rychlé předčasné volby. Je to řešení čisté, za něž budou i občané jenom vděční. Ne snad proto, jak věří Topolánek, že v předčasných volbách jeho strana zvítězí přesvědčivěji. Koho oslovily buldozerské metody v červnu, ten na ně nemá důvod zanevřít ani o rok později, maximálně přelije svou přízeň do spojené levicové nádoby Vojtěcha Filipa. Lidi potěší už jenom pouhá naděje, že neremízový výsledek umožní zase na čas vyčistit zaneřáděný éter.