Vzácné exponáty přibližují kovotepecké dovednosti jihoamerických Indiánů
Perex místo podtitulku
Téměř pět a půl metru vysoký indiánský kamenný obelisk obložený zrcadly. Neobvyklé spojení je výsledkem snahy ukázat celý obraz indiánského boha, jenž má podobu jaguára. Na slavném obelisku El Lanzón je totiž božstvo zobrazeno jaksi na pokračování, tedy po celém obvodu megalitu. To pochopitelně zachovává i jeho věrná replika, která dominuje pražské výstavě s názvem Prokletí zlata – 1000 let zlata Inků. Přístupná bude od 1. listopadu v Nejvyšším purkrabství na Pražském hradě. K vidění na ní bude více než osmdesát zlatých předmětů jihoamerických indiánů, které zapůjčilo Museo de Oro del Peru. Jen pro zajímavost: pojištěny jsou na více než jednadvacet milionů amerických dolarů.
Záře ve tmě
„Jaguár hrál velmi důležitou úlohu v mytologii jihoamerických předkolumbovských civilizací, působil jako určitý posel mezi lidmi a bohy,“ vysvětluje kurátorka výstavy Markéta Křížová z Centra iberoamerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Navíc jaguáří drápy a zuby byly symbolem síly a odvahy. Jaguáří obelisk má na výstavě ještě jednu důležitou úlohu, představuje počátek vývoje jihoamerických indiánských civilizací, reprezentovaný takzvanou chavínskou kulturou. Chavínové, kteří žili na území současného Peru v letech 900 až 200 před naším letopočtem, položili základy metalurgie a byli bezprostředními předchůdci dalších předkolumbovských civilizací představených na výstavě. Ty se zpracovávání ušlechtilých kovů věnovaly intenzivně a dovedly je do dokonalosti. Aby si mohli návštěvníci vychutnat vysokou úroveň zpracování vystavených artefaktů, bude expozice ponořena do naprosté tmy a exponáty budou umístěny ve vnitřně osvětlených vitrínách.
„Takové uspořádání je nejen efektní, ale má i skrytou symboliku. Odráží totiž podmínky, ve kterých byly jednotlivé exponáty nalezeny. Většina z nich totiž pochází z hrobních nálezů,“ říká Petr Marinov ze společnosti Výstavnická PR, která spolu se společností Agentura Schok výstavu pořádá.
Přitom je třeba si uvědomit, že vystavené předměty byly luxusní. „Zlato v předkolumbovských kulturách směly používat jen nejvyšší vrstvy společnosti, převážně panovnické rodiny odvozující svůj původ od bohů. Ostatní předměty budou vystavené zlato spíše jen doplňovat,“ dodává Markéta Křížová. Mimořádnost výstavy potvrzuje i skutečnost, že památky z ušlechtilých kovů na předkolumbovské období nejsou příliš rozšířené ani v Jižní Americe. „V Peru všechny tyto artefakty tvoří součást národního kulturního dědictví a jsou povinně registrovány. Vyvézt je lze pouze se svolením Národního kulturního institutu, a to jen dočasně,“ konstatuje peruánský velvyslanec Alberto Salas Barahona. Španělští dobyvatelé totiž veškeré uloupené indiánské zlaté a stříbrné předměty přetavili do prutů a odvezli do Evropy. O jaké množství šlo, dokládá fakt, že dovezené pruty zapříčinily historicky první inflaci v Evropě..
Jak šel čas
Výstava je uspořádána chronologicky, postupuje od historicky nejstarších exponátů kultury Frias, jejíž počátky spadají do roku 400 před naším letopočtem, až k nejmladší kultuře Inků. Ti představují poslední fázi samostatného vývoje původních jihoamerických kultur, který byl ukončen v roce 1532 příchodem španělských konkvistadorů v čele s Franciskem Pizarrem a zajetím panovníka Atahualpy. K nejvýznamnějším zastoupeným kulturám patří kromě Frias a Inků zejména Nazca, Moche (močická kultura), Lambayeque a Chimú (čimúská kultura).
Kultura Nazca je známa především dodnes tajemnými obrazci na stejnojmenné náhorní plošině, které jsou viditelné z horských vrcholů a jež zaujaly například Ericha von Dänikena. Podobná vyobrazení najdeme na špercích Nazca. „Velmi typickým je motiv ptáků, které vidíme jak na pouštních obrazcích, tak na vystavených zlatých třiceticentimetrových ozdobách. Navíc mají hlavy ve tvaru kočkovitých šelem, což je další velmi oblíbený jihoamerický motiv,“ uvádí Křížová.
Močické období je známé portrétními keramickými nádobami a také zlatými maskami. Typické je vykládání zlata drahými kameny, nejčastěji tyrkysy, chryzokoly či sodality, což potvrzují vystavené bohatě zdobené nosní ozdoby. Pozdní variantu močické kultury představuje kultura Lambayeque, jejíž výtvory patří k vrcholům výstavy na Pražském hradě. Kromě pohárů a náhrdelníků to jsou především posmrtné masky, které se přikládaly na mumifikovaná těla nejvyšších hodnostářů.
„Samotné masky skrývají řadu symbolů. Například oči jsou symbolem křídel dravých ptáků a ve tváři se opět odráží jaguáří motiv. Navíc všechny masky i postavy zobrazované třeba na pohárech mají v uších otvory pro náušnice, což dokládá, že jde o zobrazení příslušníků nejvyšších vrstev,“ uvádí Markéta Křížová. Další zajímavostí z období Lambayeque jsou realistická zobrazení zvířat, například konvice ve tvaru ptáků.
Keramické flétny přežily vše
Důležitou roli ve vývoji jihoamerického zlatnictví sehrála čimuánská kultura. „Inkové se od Čimuánců naučili zpracovávat zlato. Nechávali si totiž v rámci poplatků z porobených území posílat i zlatníky,“ vysvětluje Markéta Křížová. Čimuánci zejména skvěle zvládli technologii slitin a dosáhli opravdu vysoké úrovně zpracování ušlechtilých kovů. V jejich dílnách se totiž každá skupina řemeslníků specializovala na určité úkony, jako bylo lisování, pokovování, zdobení filigránem, vykládání drahými kameny a perlami či výroba dřevěných forem. Výtvory čimuánských umělců na výstavě reprezentuje například bohatě zdobená zlatá koruna, pozlacené stříbrné náušnice o průměru přes třináct centimetrů a rozměrný stříbrný kulatý podnos.
Některé prvky se prolínají všemi předkolumbovskými kulturami. „Jde zejména o rituální předměty, tedy nádoby k pití rituálního nápoje čiča připravovaného ze zkvašené kukuřice a obřadní nože tumi k obětování,“ říká Křížová. Vystavené artefakty potvrzují, že přes zničení Incké říše španělskými dobyvateli se přece jen určitá kontinuita současných domorodých obyvatel a starých jihoamerických civilizací zachovala. To je případ keramických fléten kultury Nazca, jež se v nezměněné formě používají v Peru dodnes.
„S nadsázkou lze říci, že toto zlato bylo prokleté alespoň třikrát, vysvětluje kurátorka výstavy, proč je v jejím názvu slovní spojení „prokletí zlata“. „Nejdříve si Inkové podrobili ostatní jihoamerické národy, následovalo zdecimování Inků španělskými dobyvateli a nakonec se i Španělé porvali o zlato mezi sebou. Pizarra zavraždili v roce 1541 jeho vojáci kvůli údajně nespravedlivému rozdělení kořisti, tedy pouhých devět let po pádu Incké říše. Incké zlato dodnes láká lupiče, kteří ničí hroby v Jižní Americe, a tak připravují archeology o možnost získávat nové informace o předkolumbovských kulturách,“ konstatuje Markéta Křížová.
Box
Vybráno z encyklopedií
(Nejčastěji zastoupené kultury na výstavě Prokletí zlata – 1000 let zlata Inků)
Frias (400 př. n. l. až 90 n. l.) – O kultuře je známo jen velmi málo, všechny zachovalé předměty pocházejí z vyloupených hrobů. Důležitým znakem jsou předměty ze zlata a platiny, které tato kultura jako první dokázala spojit pomocí struskové metody.
Nazca (100 až 800 n. l.) – Kultura byla pojmenována podle říčního údolí, v němž leželo její geografické centrum. Dobře rozvinutý systém silnic se zachoval až do dob Inků. Ti se kromě výstavby dopravních tepen v případě kultury Nazca inspirovali i technikou zpracování kovů.
Moche (100 až 800 n. l.) – Tak tato kultura byla pojmenována podle říčního údolí. Vyznačovala se bohatě zdobenou keramikou a budováním rozsáhlých zavlažovacích systémů. Močikové stavěli mohutné stavby z nepálených cihel podobné pyramidám. Nejznámější byla svatyně Slunce (Huaca del Sol), která se svou původní výškou, odhadovanou na padesát metrů, představuje největší předkolumbovskou stavbu v Peru. Vznikla za použití asi 100 milionů nepálených cihel.
Lambayeque (900 až 1100 n. l.) – Zřejmě nejvýznamnější peruánská kultura, její vliv sahal až na území dnešního Ekvádoru, Kolumbie a Střední Ameriky. Charakteristické byly mimořádně bohaté pohřby vládců, kteří byli považováni za polobohy. Kovy pro kulturu Lambayeque měly vlastní symboliku, zlato sloužilo Slunci, stříbro Měsíci a měď Zemi.
Chimú (1000 až 1470 n. l.) – Kultura vznikla v údolí řeky Moche, odkud se rozšířila po celém Peru. Přes značný časový rozdíl navazuje na močickou kulturu a byla známa vysokou kvalitou zpracování kovů. Čimuánci uctívali Měsíc, zatímco Inkové, kteří jejich říši dobyli kolem roku 1470, Slunce.
Inka (1438 až 1532 n. l.) – Historie Inků se začala psát kolem roku 1200 n. l., kdy vznikl na místě dnešního města Cuzco malý městský stát. Inkové významně expandovali kolem roku 1438. V době největšího rozkvětu Inkové ovládali území o rozloze přibližně 950 tisíc kilometrů čtverečních, sahající od dnešního Ekvádoru až na jih Chile a do Argentiny.
