Tříletá inventura

Pesimistické předpovědi o osudu eura se nepotvrdily

Zavedení hotovostního eura k 1. lednu letošního roku byla věnována velká publicita, ale šlo jen o pověstnou špičku ledovce. Faktem totiž je, že společná měna existuje již tři roky a bankovky a mince v zemích eurozóny představovaly po tuto dobu jen její národní mutaci, tak jako například skotská libra je jen jiným grafickým vyjádřením britské libry. A faktem je také to, že projekt jednotné měny byl koncipován mnohem dříve než podpisem Maastrichtské smlouvy v roce 1992. Jeho historie sahá téměř k začátkům novodobé evropské integrace, neboť myšlenka, že jednotný evropský trh si žádá jednotnou měnu, přitahovala mnohé teoretické myslitele i tvůrce hospodářských politik.
Tento pohled ale nic nemění na tom, že euro bezpochyby představuje velký historický experiment, který má stále mnoho jak horlivých zastánců, tak vášnivých odpůrců. Jak však plyne čas, největší nejistoty opadávají a vyhodnocovat lze stále více praktických zkušeností. Je tedy vhodné udělat určitou inventuru, výčet skutečných předností i problémů. Užitečné je to i z toho důvodu, že česká společnost není postavena pouze do role vnějšího pozorovatele. Naopak se předpokládá její aktivní účast v celém procesu.

Politická vůle.

Po třech letech fungování eurozóny se řada původně zpochybňovaných věcí zdá být samozřejmostí. Dávno tak byly „zapomenuty“ chmurné predikce argumentující, že Evropská měnová unie (EMU) vůbec nevznikne. A pokud vznikne, tak se značným zpožděním a s malým počtem zakládajících členů. Zatím ale vše proběhlo podle plánu: k 1. lednu 1999 eurozóna skutečně vznikla a jejími členy se stalo jedenáct zemí (později se připojilo ještě Řecko), včetně těch států, jejichž šance byly všeobecně zpochybňovány, například Portugalsko, Španělsko a Itálie. V této souvislosti se nenaplnily předpovědi o propuknutí měnových turbulencích jednak před ohlášením jmen kvalifikujících se členů, a také před neodvolatelnou fixací kursů. Neselhaly ani platební systémy.
Za hlavní dvě příčiny tohoto nesporného úspěchu lze označit silnou politickou vůli k vytvoření měnové unie a úspěšný postup nominální konvergence orientované na plnění kvalifikačních maastrichtských kritérií. Konvergenční kritéria konec konců silnou politickou vůli vyžadovala, neboť k jejich dosažení byla zapotřebí řada nepopulárních kroků. Přísná fiskální politika však pomohla sblížit národní míry inflace a úrokové sazby. Je pravda, že k plnění maastrichtských kritérií ojediněle dopomohla i jejich „pružnější“ interpretace a výjimečně i některé prvky kreativního účetnictví. Tyto registrované prohřešky však zůstaly jen okrajovými epizodami v průběhu příprav na zavedení eura, jehož nástup naopak vyzněl sebejistě a povzbudivě pro tvorbu pozitivních očekávání.

Triumfální výměna.

Dalším poměrně nečekaným úspěchem se ukázal být rozmach eura na některých finančních trzích. Všeobecně se potvrdilo očekávání, že jednotná měna bude mít výrazný vliv na strukturu a rozvoj finančních trhů eurozóny. Rychlý rozvoj byl zaznamenán v integraci národních peněžních trhů do jediného trhu eurozóny a na trhu podnikových dluhopisů. Již v prvním roce existence EMU se trh s firemními dluhopisy vydávanými v zemích jedenáctky zvětšil dvaapůlkrát. Objem emisí instrumentů peněžního trhu denominovaných v eurech tak vlivem prudkého nárůstu převýšil objem dolarových emisí, což ve své době bylo vydáváno za senzační zprávu.
A konečně téměř triumfálně vyzněla operace výměny národních bankovek a mincí na počátku letošního roku. Pro srovnání: distribuované bankovky by zaplnily 700 dvacetitunových kamionů a mince dokonce 12 500 dvacetitunových kamionů. Asi nemusíme být zrovna odborníky na peněžní oběh, abychom dokázali ocenit organizační úsilí spojené s vytištěním, distribucí a současně i se stahováním a likvidací takové masy oběživa. Hladký průběh celé operace byl příjemným překvapením. Málokdo předpokládal, že již po uplynutí jednoho týdne bude 75 procent všech hotovostních transakcí probíhat v eurech. Úspěšný „changeover“ podpořil vstřícný přístup veřejnosti k nové měně i k utlumení nostalgie ze ztráty národních měn jako jednoho ze symbolů národní svébytnosti.

Ztráty vůči dolaru.

Celkový obrázek by však nebyl pravdivý, kdyby se nemínily také určité prvky neúspěchu. Za prvé: nedostavil se entuziasmus měnových trhů, a euro od svého zavedení vůči dolaru vytrvale ztrácelo. Jestliže při startu k 1. lednu 1999 byl kurs 1,18 dolaru za euro, nyní se pohybuje pod hodnotou 0,88, historicky největší oslabení činilo 0,8272 (25. října 2000). Tento vývoj představuje velmi rychlé znehodnocení o více než 30 procent. Je ale třeba říci, že v dlouhodobém srovnání nejde o mimořádnou událost. Dramatické výkyvy vůči dolaru prožívaly evropské měny i před zavedením eura. Tak například německá marka, která se na počátku roku 1995 směňovala v poměru 1,35 za americký dolar, se ke konci roku 1999 propadla na kurs 1,95. A podíváme-li se hlouběji do historie, zjistíme, že v roce 1985 měl koš eurových měn hodnotu 69 centů!
Na počátečním ztrátách eura vůči americkému dolaru se však ani tak nepodílela slabost eura, jako spíše síla dolaru a americké ekonomiky, která zažívala neobvykle dlouhou fázi konjunktury. Bylo však obtížné vysvětlit, proč euro zůstávalo slabé i tehdy, kdy stále více informací potvrzovalo prohlubující se problémy americké ekonomiky: rostoucí deficit obchodní bilance, vysoká zadluženost podnikového sektoru, ochabující růst „nové ekonomiky“. Rozhodující roli zřejmě hrála očekávání investorů, že budoucí vývoj kompaktní americké ekonomiky nabízí vyšší růstový potenciál ve srovnání s Evropskou unií, která stojí před naléhavými výzvami strukturálních změn, vnitřních reforem a rozšiřování o nové členy.

Malá obliba.

Jako příliš optimistická se ukázala být i očekávání, že euro se stane významným katalyzátorem potřebných institucionálních změn. Argumentovalo se, že zavedení jednotné měny výrazně zvýší cenovou transparenci, která usnadní identifikaci příčin cenových distorzí. V důsledku toho mělo povšechně sílit přesvědčení o nutnosti zpružnění trhu práce a hlubší daňové harmonizace. Eliminace kursového rizika, která zlevňuje náklady podnikání, měla tlačit na uvažování podniků v evropském rozměru. Doposud se však tyto stimuly jednotné měny na podporu institucionálních reforem příliš nezviditelnily. Možná teprve nynější existence hotovostního eura dá výše uvedeným silám potřebnou hybnost. Nemalým problémem, s nímž se euro střetávalo prakticky permanentně, byla jeho relativně nízká obliba u obyčejných lidí. Je dobře známo, že osud jednotné měny by byl nejistý, kdyby o jejím zavedení měli v referendu hlasovat němečtí občané. Velmi těsný byl výsledek referenda ve Francii, ve druhé páteřní zemi eurozóny. Výzkumy veřejného mínění ukazovaly, že veřejnost pociťovala jen minimální hmatatelné přínosy. Tomuto chladnému postoji nahrávaly i vnější okolnosti, kdy například při slábnoucím euru se prodražovaly zahraniční rekreace. Náznaky možné změny tohoto klimatu se patrně objeví až nyní, po úspěšném přechodu na hotovostní euro, kdy lidé reálně pocítí přednosti používání jednoho oběživa v evropském kontextu. Zajímavé bude sledovat reakce veřejnosti v zemích, které euro v první etapě odmítly.

Otevřené otázky.

Zůstávají i další otevřené otázky. Klasická je námitka, že měnová politika, optimální v průměru za eurozónu, nemusí vyhovovat jednotlivým členům. V tomto prostředí pak může docházet k divergenci mezi centrem a periferií. Ozývají se upozornění, že alternativní přizpůsobovací mechanismy nejsou dostatečně rozvinuté, přetrvává mzdová rigidita a omezenost fiskálních stabilizátorů, takže ztráta měnově politických nástrojů na národní úrovni není plně kompenzována.
Co k tomuto problému říká dosavadní praxe? Je pravdou, že mezi jednotlivými zeměmi skutečně existují nezanedbatelné rozdíly v ukazateli inflace. Stojí ale za zmínku, že do pozadí ustupuje Irsko, které bylo citováno jako názorný příklad nevhodnosti jednotné měnové politiky. V loňském roce však průměrná roční inflace v Irsku poklesla na čtyři procenta (z hodnoty 5,3 procenta v roce 2000) při zachování slušné růstové dynamiky 6,5 procenta. Zkušenosti z USA dokládají, že fenomén rozdílných inflací nemusí představovat něco nepřirozeného. Inflační diferenciál mezi jednotlivými regiony se po dlouhé období udržoval i v této „zavedené“ měnové unii. Ze statistického šetření v sedmnácti amerických městech vyplývá, že po celé období let 1918 až 1998 existovaly podstatné diference ve vývoji CPI. Na počátku 80. let dosahovaly až sedm procentních bodů, koncem 90. let se pohybovaly na úrovni dvou procentních bodů. V eurozóně se sice diference v ročních mírách inflace mezi jednotlivými zeměmi zvýšily (z 1,9 procentního bodu v roce 1999 na 3,3 procentního bodu v roce 2001), ale jak je vidět z příkladu USA, jen stěží z toho lze vyvozovat fatální hodnocení o neudržitelnosti jednotné měnové politiky.
Testována je i fiskální disciplína členských zemí eurozóny, která je zcela zásadní pro kredibilitu jednotné měny. Důležité místo zaujímá Pakt stability a růstu, který zavazuje ke stálé fiskální disciplíně a ve střednědobém horizontu vyžaduje blízkost vyrovnanému či přebytkovému rozpočtu. Nedávno jsme byli svědky jednoho zajiskření kolem varovného dopisu Evropské komise na adresu Portugalska a Německa, jejichž deficity se blíží ke tříprocentní hranici maastrichtského limitu. Existuje diskuse, zda nezaslání dopisu nepovede k podkopání důvěryhodnosti paktu. Na druhé straně ani jeden z „hříšníků“ nezpochybnil své závazky a oba naopak přislíbili akceptovatelné řešení.

Nikdo není dokonalý.

V souhrnu lze konstatovat, že dosavadní zkušenosti s fungováním jednotné měny zcela jistě obnažují některé problémy. To je však vcelku přirozená věc u každého projektu, který postrádá historické paralely. Podstatné je, že životaschopnost eura se ukazuje být dostatečně robustní a imunní vůči jevům, na nichž staví argumentace skeptiků.Prozatím nic nenasvědčuje o opaku. Navzdory všelijakým úskalím si EMU vede uspokojivě dobře, její konfrontace s původními ambicemi neindikuje žádné fatální trhliny. Vědomí potenciální relevance v argumentech skeptiků nicméně řadí zastánce eura vesměs mezi ty síly, které vyvíjejí tlak na efektivní institucionální reformy. Samozřejmě že po každém dalším výročí budeme všichni opět chytřejší.