Podle komentářů by měla kariéra Angely Merkelové být v posledním tažení. Čísla říkají něco jiného.
Vezměte do ruky noviny od Ameriky přes Evropu po Moskvu a dočtete se, že německá spolková kancléřka má na kahánku. „Merkelová v kleštích“, „Skutečným vítězem německých voleb jsou nacionalisté“, „Oslabená kancléřka obtížně sestavuje vládu“ - takové titulky vycházejí od pondělního rána, kdy bylo zjevné, že křesťanští demokraté vyhráli čtvrté volby po sobě a že spolkovou vládu bude sestavovat znovu Angela Merkelová.
Dočteme se, že její CDU ztratila přes osm procent voličů. Že vzestup nacionalisticky laděných populistů z AfD ohrožuje německou demokracii i samotnou Evropskou unii. Že poprvé od porážky nacismu budou mezi zákonodárci „skuteční nacisté“ (The Guardian). Že „největším poraženým je kancléřka Merkelová“, jak se nechal slyšet lídr sociální demokracie Martin Schulz. „Samozřejmě jsme doufali v lepší výsledek,“ komentovala výsledek voleb samotná Merkelová.
Kancléřčina zklamaná reakce několik minut po oznámení výsledků je pochopitelná; průzkumy dávaly CDU až 38 (a průměrně 35) procent. Představu o tom, že její CDU utrpěla neúspěch z rukou nacionalistů, která běžně v médiích zní, je však třeba uvést na pravou míru. Postačí k tomu pár čísel.
Seznam úkolů pro Merkelovou: chybí investice, učitelé, byty i práce pro uprchlíky
Je pravda, že křesťanská demokracie získala nejnižší procentní podíl hlasů od znovusjednocení Německa v roce 1990 (viz box). Takto vzato jsou letošní volby skutečně jejím nejhorším výsledkem za uvedenou dobu (během níž je srovnání relevantní). To však ještě neznamená neúspěch; existují nejméně tři důležitější kritéria.
Představme si, že jeden rok vyhraje fotbalový Bayern bundesligu s rekordním ziskem 42 bodů a navíc s rekordním šestnáctibodovým náskokem před Dortmundem. Následující rok vyhraje tutéž soutěž znovu, přičemž získá pouze 33 bodů a jeho náskok před Dortmundem čítá třináct bodů. Jistě jde o svého druhu ústup z pozic; nejspíš však nikdo nebude mluvit o propadáku. Co si pomyslíte, když trenér Dortmundu v takovou chvíli řekne, že Bayern je největším poraženým ligy (zejména ve chvíli, kdy Dortmund sám dosáhne nejnižšího počtu ligových bodů ve své historii)? Řeknete si, že se v Dortmundu pomátli. A přece právě to se stalo - a média co víc, zhruba tak o věci mluví i většina médií.
Volební úspěch se ve většinovém systému měří trojím metrem. Ten nejhrubší zaznamenává rozdíl mezi vítězem a druhým v pořadí; čím je větší, tím výraznější mandát dává vítězi voleb k prosazování svého programu.
Třináct procentních bodů, jež letos dělí CDU od sociálních demokratů, představuje druhý nejvyšší rozdíl od zmiňovaného roku 1990. Možná je nižší, než jaký viděly předvolební průzkumy - ale není to nic v porovnání s rokem 2002, kdy na začátku kampaně šla Merkelová do voleb s náskokem 21 procentních bodů, aby nakonec sklidila jen jednobodové vítězství (a následovaly strašlivé hádky s tehdejším odstupujícím kancléře Schröderem o to, kdo vlastně vyhrál, a vytvoření velké koalice s jeho SPD). Toto měřítko tedy určitě o letošním neúspěchu CDU nemluví.
Druhé, prakticky důležitější měřítko, je ve schopnosti sestavit vládní koalici (nadpoloviční většinu a tudíž možnost sestavit jednobarevnou vládu od roku 1990 nezískal nikdo). Před čtyřmi lety sice Merkelová triumfovala, ale protože se do Bundestagu nedostal její logický koaliční partner, liberálové z FDP, byla nucena znovu jít do velké koalice.
Bývalá NDR potrestala CDU za své rozmazlení. Přečtěte si komentář
Letos musí CDU jednat se Zelenými, kteří ji jistě budou vydírat, jak už to menší koaliční partneři umějí. Moc vyskakovat si však nemohou, protože i přes Schulzův teatrální odchod SPD do opozice tady možnost nové velké koalice je - a Zelení nemají čáku na vstup do vlády jakýmikoli jinými dveřmi. Letošní volby tedy koaliční potenciál CDU zvýšily, nikoli snížily; kde je tu jaký neúspěch?
Konečně třetí kritérium je onen diskutovaný nástup Alternativy pro Německo. Jejich téměř třináct procent hlasů je skutečně hodně, zejména když jí průzkumy předpovídaly někde kolem osmi až deseti procent. Ovšem je to také velmi málo, uvážíme-li okolnosti.
Za svůj vzestup vděčí AfD uprchlické krizi a negativním emocím, které mezi Němci vyvolává. Z téže reakce s různými specifickými rozdíly těží i podobně laděné partaje ve Francii, Holandsku, abychom zůstaly u těch, které volily naposledy. V prvních dvou jmenovaných získala Marine Le Penová se svou Front national a holandská Partij voor de Vrijheid Geerta Wlderse shodně třináct procent hlasů, právě jako AfD. (K tomu lze připočíst ještě 52 hlasů pro brexit v britském referendu a 50 procent hlasů pro Norberta Hofera v Rakousku, o Donaldu Trumpovi a Viktoru Orbánovi ani nemluvě).
Vtip je v tom, že Holanďané i Francouzi mezi sebou vygenerovali stejné procento voličů nacionálně-populistických partají jako Němci, kteří ovšem přijali migrantů podstatně více. Bereme-li v potaz statistiky za nejhorší rok 2015, úřady zaznamenaly ve Francii 114 žádostí o azyl na 100 tisíc obyvatel a v Nizozemsku 266 žádostí; v Německu jich bylo 587. V absolutních číslech vypadá rozdíl ještě hrozivěji: 140 tisíc kladně vyřízených žádostí v Německu, ve Francii 20 tisíc, v Holandsku 16 tisíc.
Velkou koalici už ne. Němci upřednostňují „Jamajku“
Za tento rozdíl může jednoznačně právě Angela Merkelová; byla to ona, kdo podržel migrantům otevřené dveře. Že za takové situace čítá protestní hlas pouhých třináct procent, lze spíš interpretovat jako oslnivý příklad pevnosti německé demokracie a kancléřčin osobní triumf než jako největší volební porážku, jak to svým voličům servíruje Herr Schulz.
A dokonce ani s oněmi třinácti procenty pro AfD to není úplně jednoduché. Frauke Petryová, bývalá partajní šéfka a později spolušéfka, ze strany vystoupila, protože se z ní stala organizace příliš radikálně nacionalistická. Podobně smýšlí 55 procent voličů AfD (která koneckonců vznikla, aby kritizovala způsob, jímž se v EU zachází se společnou měnou, a požadovala vystoupení Německa z eurozóny; migrační krize dala straně nové téma již za pochodu).
Jedinou skutečnou ztrátu tak Merkelová utrpěla v podobě ztráty Wolfganga Schäubleho, jehož ministerstvo financí si žádá (a patrně dostane) FDP. To může být kancléřce nepříjemné - ale volební debakl rozhodně vypadá úplně jinak.
Federální volby do Bundestagu od roku 1990:
| 2017 |
|---|
| CDU/CSU (Křesťanská demokracie) - 32,9% |
| SPD (Sociální demokracie) - 20,5% |
| AfD (populisté) - 12,6% |
| FDP (Liberálové) - 10,7% |
| Die Linke (Levice) - 9,2% |
| Die Grünen (Zelení) - 8,9% |
| 2013 |
|---|
| Křesťanská demokracie - 41,5% |
| Sociální demokracie - 25,7% |
| Levice - 8,6% |
| Zelení - 8,4% |
| Liberálové - 4,8% |
| Populisté - 4,7% |
| 2009 |
|---|
| Křesťanská demokracie - 33,8% |
| Sociální demokracie - 23,0% |
| Liberálové - 14,6% |
| Levice - 11,9% |
| Zelení - 10,7% |
| 2005 |
|---|
| Křesťanská demokracie - 35,2% |
| Sociální demokracie - 34,2% |
| Liberálové - 9,8% |
| Komunisté - 8,7% |
| Zelení - 8,1% |
| 2002 |
|---|
| Sociální demokracie - 38,5% |
| Křesťanská demokracie - 38,5% |
| Zelení - 8,6% |
| Liberálové - 7,4% |
| Komunisté - 4,0% |
| 1998 |
|---|
| Sociální demokracie - 40,9% |
| Křesťanská demokracie - 35,1% |
| Zelení - 6,7% |
| Liberálové - 6,2% |
| Komunisté - 5,1% |
| 1994 |
|---|
| Křesťanská demokracie - 41,4% |
| Sociální demokracie - 36,4% |
| Zelení - 7,3% |
| Liberálové - 6,9% |
| Komunisté - 4,4% |
| 1990 |
|---|
| Křesťanská demokracie - 43,8% |
| Sociální demokracie - 33,5% |
| Liberálové - 11,0% |
| Zelení - 5,0% |
| Komunisté - 2,4% |
Přečtěte si další komentáře autora:
