Když na jaře 1924 prošel Sněmovnou reprezentantů zákon drasticky omezující přistěhovalectví do Spojených států, oslavily to Los Angeles Times titulkem „Nordic Victory“. Ameriku velebící triumf nordické rasy si lze dnes jen sotva představit, jenže to je anachronismus. Ve 20. letech ještě o plynových komorách nikdo neslyšel, Kukluxklan měl dva a půl milionu členů a eugenika se - paradoxně ve stejné době jako jazz - stala velkou módou.
Zmíněný zákon z roku 1924 byl výsledkem půlstoletí narůstajícího odporu části americké společnosti k přistěhovalectví. Snad ani nebylo divu. Po celá 80. léta 19. století připadalo každoročně na tisícovku rodilých Američanů skoro deset migrantů, tedy zhruba stejně jako na jednoho Němce v onom památném roce 2015, kdy se Angela Merkelová rozhodla přijmout milion běženců. Americkou nechuť k přistěhovalcům tvořilo několik ingrediencí: klasická kolektivně-hospodská nesnášenlivost (žádnej špinavej cizák se mi tu roztahovat nebude), ekonomicko-odborářské ohledy (dělá to za pár šupů a bere mi to práci), obavy dobře situovaných občanů (stejně to jsou všechno anarchisti, komunisti, zloději nebo katolíci) a pak cosi, co bychom mohli nazvat vědeckým rasismem.
I bez oné poslední přísady by skoro určitě k nějakému omezení přistěhovalectví došlo, ale vědecký rasismus a masové IQ testy prováděné na imigrantech pomohly přesně definovat cíl. Na rozdíl ode dneška nestavěli tehdejší Trumpové „krásný ocelový plot“ proti Mexičanům, ale bránili své přístavy proti záplavě příslušníků duševně méněcenných plemen jižní a východní Evropy, mezi která jsme měli tu čest patřit i my, Češi.
Číňané, lotři, šílenci a Slované
Prvním federálním protiimigračním zákonem se stal v roce 1882 Chinese Exclusion Act, který zakazoval vstup do země Číňanům. O pár let později jej posvětil Nejvyšší soud s vysvětlením, že Číňané nejsou schopni asimilace. Stejně v roce 1907 dopadli Japonci.
Přečtěte si esej o tom, že zírat se nesluší:
Liberální demokrat jako objekt v obludáriu
Odpůrcům - evropského - přistěhovalectví ze západního pobřeží se naopak dlouho nedařilo. Odbory sice roku 1885 vymohly omezení imigrace smluvních pracovníků a později přišly zákazy namířené vůči chudákům, polygamistům, nakažlivě nemocným, prostitutkám, kriminálníkům, alkoholikům, tulákům, psychopatům, epileptikům a - po vraždě prezidenta McKinleyho v září 1901 - anarchistům, ovšem to bylo na dlouhou dobu všechno.
Tedy ne že by tu nějaké nápady nebyly. Už v 90. letech se stala jedním z hlavních terčů nespokojenců měnící se skladba přistěhovalců, kdy se mezi dosud jasně převažujícími Západo- a Severoevropany začali objevovat imigranti z Evropy jižní a východní. Pocity amerických patriotů se zjevně podobaly těm, které trápily Brity v letech těsně před brexitem.
Není proto divu, že spisovatel Jack London varoval před „kříženci (mongrel-bloods)“, kteří zaplaví nordickou Ameriku, a Prescott F. Hall, předák elitářské Immigration Restriction League tvrdil, že si Spojené státy musejí vybrat, jestli chtějí, aby je obývali od přírody „svobodomyslní, energičtí a pokrokoví lidé britského, německého a skandinávského původu, nebo atavističtí, stagnující a porobě uvyklí Slované, Latinové a Asiaté“.
Eugenika v Tennessee: soudce nabízí trestancům svobodu za sterilizaci
Pravdu měli v tom, že z demografického hlediska šlo o zásadní proces. Zatímco ještě roku 1880 žilo ve Spojených státech ani ne čtvrt milionu lidí narozených v jižní a východní Evropě, roku 1920 jich bylo již 5,7 milionu, tedy skoro polovina všech „neamerických“ Američanů.
Moroni na scéně
IQ testy stvořil na konci 19. století vedoucí psychologického oddělení na Sorbonně Alfred Binet, když hledal způsob, jak ve školách vytipovat slabé žáky. Brzy zjistil, že dosavadní způsob, tedy kraniometrické měření objemu mozku, je „směšný“, a vypracoval proto sérii logických úkolů a testovaným dle jejich výkonu přiřazoval různý „mentální věk“.
Binetovo - rozumně a se skepsí prováděné testování - přenesl za Atlantik Henry H. Goddard. Ředitel ústavu pro slabomyslné hochy a dívky v New Jersey a vynálezce termínu „moron“, který označuje slabomyslného člověka, jenž sice není idiot ani imbecil, ovšem jeho mentální věk je pouhých osm až 12 let. Morony považoval za zkázu společnosti, protože přenášejí svoji dědičnou hloupost na další pokolení. Chtěl je proto izolovat, „starat se o ně jako o děti, neustále je povzbuzovat a chválit“, ale bránit jim v rozmnožování. Roku 1912 se vypravil na imigrační stanici na Ellisově ostrově u New Yorku (prošlo jí celkem 12 milionů lidí), hledal mezi přistěhovalci slabomyslné a konstatoval, že „inteligence migrantů, kteří přicestovali třetí třídou, je nízká, možná dokonce na stupni moronů“.
Čtěte esej: O (i)racionálním pokroku
Hlavní přínos Lewise Termana ze Stanfordu (73. nejcitovanější psycholog 20. století) eugenice spočíval v tom, že standardizoval inteligenční testy tak, že se už dál nemusely provádět individuálně a pod přísným dohledem, ale stačilo je zadávat hromadně v učebnách a sálech. Z IQ testů se v té době stal velký byznys a Terman nepochyboval, že je v nich skrytá pravda a nic než pravda. „Čtyřicetiminutový test prozradil o duševních schopnostech tohoto chlapce víc, než poznala jeho inteligentní matka za 11 let nepřetržitého pozorování. X je slabomyslný, nikdy se nedostane na střední školu a nikdy z něho nebude výkonný pracovník a zodpovědný občan,“ prohlásil v roce 1916 o jednom beznadějně neperspektivním zatracenci.
Armádní testy IQ
Brzy poté Spojené státy vyhlásily válku Německu, zapojily se do světové války a přední americký psycholog, primatolog a eugenik Robert Yerkes podrobil celkem 1,75 milionu amerických odvedenců testům inteligence. Na vojenskou kariéru branců měly jen minimální vliv, protože je důstojníci velkoryse ignorovali. Když ovšem Yerkes zveřejnil v roce 1920 jejich výsledky, byl to docela šok. Průměrný mentální věk bílého amerického odvedence totiž činil jen o něco víc než 13 let.
Dnes víme, že Yerkes nastavil testy nepřiměřeně přísně, ovšem ve své době vzbudily v řadě intelektuálů pocit ohrožení, zesílený navíc temnou předtuchou, že - kdysi čistě nordičtí - Američané budou kvůli dalšímu míšení své krve s nižšími rasami stále více hloupnout. Prezident Colgateské univerzity George Barton Cutten to okomentoval slovy, že si „nedovedeme představit nic horšího než skutečnou demokracii v populaci, která má průměrnou inteligenci lehce nad 13 let“. Henry Fairfleld Osborn, slavný paleontolog (popsal například tyranosaura či velociraptora) a amatérský eugenik pro změnu mínil, že „testy stály za všechny válečné oběti včetně lidských životů, protože posloužily k tomu, aby lidu jasně ukázaly nedostatek inteligence ohrožující tuto zemi“.
Pavěda, nebo seriózní výzkum? Umělá inteligence rozpozná homosexualitu
Řešení bylo nasnadě, protože výsledky pro jednotlivé etnické a národností skupiny americké společnosti byly až příliš jednoznačné. Nejlépe z nich vyšli branci-přistěhovalci narození v Anglii (v průměru 14,87 let mentálního věku) a Skotové (14,34), slušně na tom byli Němci (13,88), doma narození bílí Američané (13,77) a různí Skandinávci, naprosto naopak propadli černoši (10,41), Poláci (10,74), Italové (11,01), Rusové (11,34) a Řekové (11,90). Češi ve statistikách přímo uvedeni nejsou, protože spadali do kolonky „Rakušané“, a ti dosáhli krásně „moronských“ 12,27 let mentálního věku.
Kde udělal Yerkes chybu
Inteligence ras a národů se už od druhé války neměří, a tak (pokud se tedy nechceme považovat za hlupáky) nezbývá než hledat chyby v Yerkesových testech. A že jich bylo. Podrobně se jimi v knize Jak neměřit člověka zabýval evoluční biolog Stephen Jay Gould. Tou základní je, že naprosto ignoroval vliv nedostatečného vzdělání, mizerné angličtiny a neznalosti amerických reálií na výsledky některých přistěhovalců. V testech „Alfa“, určených pro gramotné brance, byla třeba doplňovačka „Washington se má k Adamsovi jako prvý ke…“, která předpokládala, že dotyčný ví, jak se jmenoval první a druhý americký prezident.
Krajně nefér otázky ale obsahoval i obrázkový test „Beta“ určený pro negramotné a anglicky nemluvící vojáky. Dotazovaný měl třeba doplnit síť k tenisovému kurtu, vlákno do žárovky, troubu ke gramofonu či kouli do ruky kuželkáře, přičemž za špatnou odpověď bylo považováno i nakreslení koule na dráze, protože přece mělo být z „vrhačova“ postoje jasné, že ji ještě neodhodil. Šlo o banality, ale pro Čecha z vesnice, natožpak Poláka či Žida z Haliče, kteří se s ničím takovým nikdy nesetkali, to byly neřešitelné úkoly. Charakteristický je rovněž případ jakéhosi Sicilana, který na dům místo chybějícího komínu, dokreslil kříž.
Z vlastních statistik mělo být Yerkesovi jasné, že vyznění testů silně ovlivňuje prostředí, ovšem coby zastánce výhradního vlivu dědičnosti na inteligenci, to popíral. Odmítl například vysokou korelaci mezi délkou vzdělání a výsledkem v testu (dědiční hlupáci se přece vyhýbají škole), ze stolu shodil paradox, že černoši žijící v severních státech dosáhli v průměru lepších výsledků než běloši z jihu (na sever se přece stěhují jen ti nejchytřejší černoši) a fakt, že s délkou pobytu přistěhovalců ve Spojených státech velmi výrazně rostla naměřená inteligence, vysvětlil tak, že za špatné výsledky čerstvých imigrantů může poslední mimořádně duševně zaostalá přistěhovalecká vlna z jižní a východní Evropy.
Americká inteligence
Yerkesův asistent Carl Brigham výsledky armádních testů spojil roku 1923 s dobovým vědeckým rasismem a vlivnou knihu nazvanou Studie o americké inteligenci přečetl (má jen 210 stránek) snad každý americký amatérský eugenik. Brigham v ní evropské obyvatelstvo rozdělil na tři rasy - nordickou, alpskou a mediteránní. Přiřadil jim dle armádních testů mentální věk a konstatoval, že velkých výkonů je schopná jen nordická (de facto germánská) rasa „vojáků, námořníků, dobrodruhů a průzkumníků, především však vládců organizátorů a aristokratů“.
Kočování peónů má dlouhou historii: jako vlaštovky aneb Autobus ze Sučavy
Nás - středo- a východoevropské - „alpíny“ popsal jako rolníky, popřípadě „modelové případy prvotřídních otroků a ideální sluhy“, a mediteránní rasu, nehledě na to, co její příslušníci dokázali v době antického Řecka a Říma, považoval za ještě podřadnější. Názor na přistěhovalectví z jižní a východní Evropy pak shrnul do jednoho souvětí: „Není pochyb o tom, že současní migranti jsou intelektuálně blíže negrům („negroes“) než doma narozenému bílému vzorku.“
Konec zábavy
V květnu 1924 prezident Coolidge podepsal zákon o omezení imigrace, který pak platil dalších jedenačtyřicet let. Potvrdil všechny předešlé zákazy pro asijské země, stanovil celkovou roční kvótu pro Evropany na 165 tisíc osob (oproti předválečné realitě to znamenalo pokles o 80 procent), a především snížil počet přistěhovalců z jižní a východní Evropy.
A to vcelku vynalézavě. Základem byl počet přistěhovalců z každé jednotlivé země žijící ve Spojených státech v roce 1890 (!), přičemž každoročně se odtud mohly přistěhovat maximálně dvě procenta z tohoto množství. Například pro Italy, kterých v letech 1901 až 1914 připlulo zhruba 2,9 milionu neboli 210 tisíc ročně, to nově znamenalo pokles na pouhé čtyři tisícovky ročně; naopak kvóta pro Němce byla 55 tisíc osob za rok. A ještě jinak -Italů, Čechů, Jugoslávců, Řeků, Litevců, Maďarů, Poláků, Portugalců, Rumunů a Španělů se v roce 1924 vrátilo z Ameriky domů víc, než jich tam odplulo.
Pro imigranty z Latinské Ameriky naopak žádné kvóty stanoveny nebyly, a tak se - coby levná pracovní síla - stěhovali do Spojených států čím dál tím víc. Vztáhnout tehdejší zkušenost na dnešek moc nejde. Přesto minimálně dvě poznámky na místě jsou. Zaprvé, věda dokáže být občas dokonale pavědecká.
A zadruhé bychom - my Češi - měli vzít na vědomí, že jsme za posledních 100 let bývali obětí rasových předsudků častěji, než je zdrávo, a zacházet s nimi proto velmi opatrně.
Všechny zdi světa. „Donaldův val“ má mnoho předchůdců
Dále čtěte:
Esej: Maminka v domácnosti, tatínek diktátor
Akademik populista Mastruzzo: Musíme situaci vyhrotit
Vyprahlý Sahel aneb Odkud přijdou
